VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jeskyně jsou živočichy využívány hojně a od pradávna. Neplatí to však pro všechny klasifikované skupiny a mezi jeskyněmi existují velké lokální rozdíly, stejně jako se mění jejich osídlení v průběhu historie. V dnešní ČR jsou tak osídlovány zejména bezobratlými a zimujícími netopýry, zatímco jiní živočichové jsou v nich nacházeni méně často. To platí i pro obojživelníky a plazy, kteří přitom v jiných koutech světa využívají jeskyně velmi hojně. Důvodů je k tomu celá řada, ale k nejvýznamnějším patří to, že jsou naše jeskynní systémy i přes unikátnost v rámci ČR spíše malé, izolované a také dosti chladné. To má přímý dopad na to, že u nás nežijí žádné druhy žijící v jeskyních permanentně (troglobiontní druhy), jakými jsou v Dinárských pohořích podél Jadranu ikonický macarát jeskynní (Proteus anguinus) nebo drobní mločíci r. Hydromantes žijící v severní Itálii a na Sardinii. Pokud jde o jeskynní plazy, pak je u nás situace stejná jako ve zbytku Evropy, žádní tu nežijí. To souvisí s teplotou a také potravní nabídkou, která je v našich jeskyních chudá.

Zde bychom mohli skončit, ale naštěstí nemusíme. To, že u nás nemáme jeskynní specialisty, ještě neznamená, že jiné druhy jeskyně nevyužívají vůbec. Využívají, ale v omezené míře. Podobně jako netopýři míří naši obojživelníci a plazi do jeskyní zimovat. Ale rozdíl v jejich početnosti je oproti netopýrům obrovský, asi o tři řády nižší. Místo tisíců zimujících jedinců tak nacházíme jen jejich jednotky nebo nízké desítky. To, co vidíme, jistě nevystihuje skutečnost dokonale. Netopýři jsou nápadní, protože jich většina visí volně u stropu a jen trochu cvičené oko jich dokáže najít většinu. Zato drobné žáby snadno zalezou do suti nebo do děr u dna jeskyně a vidět nejsou. Je však i přesto zřejmé, že je v našich jeskyních obojživelníků a plazů jen velmi málo. Nejhojnější jsou mezi nimi skokani hnědí (Rana temporaria), které docela pravidelně nacházíme ve vstupní štole do Nové Amatérské jeskyně (štola U Javora) nebo ve štole U Švýcárny v NPR Býčí skála. Ani v jednom případě nejde o přírodní jeskyni, ale lidská díla, která nicméně charakter jeskyně mají. Skokan hnědý byl ale nalezen i uvnitř skutečné jeskyně - v Císařské jeskyni. V naší přírodě srovnatelně hojná ropucha obecná (Bufo bufo) je naproti tomu v jeskyních ještě mnohem vzácnější a nalezena byla jen v jednotkách případů. To je překvapivé třeba i proto, že v městském prostředí tento druh často zimuje ve sklepích, které jsou jeskyním dosti podobné. Možným vysvětlením může být, že v krasu ropuchy preferují drobné jeskyně, do kterých se nemůžeme na rozdíl od nich dostat, a proto je nenajdeme, ani pokud tam jsou. Velkým unikátem pak je nález zimující zmije obecné (Vipera berus) v Ochozské jeskyni, kde byla nalezena při jednom ze zimních sčítání netopýrů na počátku nového tisíciletí. Tento druh je totiž na území Moravského krasu velmi vzácný a zasahuje sem jen okrajově z okolních chladnějších oblastí.

Jistou výjimkou jsou v jeskyních nebo jejich bezprostředním okolí nálezy mloka skvrnitého (Salamandra salamandra). Mloci na rozdíl od jiných druhů našich obojživelníků využívají jeskyně komplexněji, respektive mohou využívat. Jihoevropští mločíci žijí v jeskyních celý svůj život, loví potravu i se v nich rozmnožují. Tak moc ale naši mloci na jeskyně vázáni nejsou. Většinou jsou aktivní na povrchu v lesích, kde se také rozmnožují v drobných potocích, vzácně pak třeba i v loužích na cestách. Poměrně často však můžeme jejich larvy nalézt i ve studánkách, a to jak těch otevřených, tak takových, které jsou uzavřené a takřka nebo úplně bez přístupu denního světla. A toto prostředí se již jeskyním velmi podobá. Proto lze oprávněně čekat, že mloci budou jeskyně Moravského krasu využívat hojně. Realita je ovšem odlišná. Mimo jiné proto, že jsou mloci v krasu velmi vzácní, respektive je nacházíme sice v CHKO, ale vesměs mimo vápencové oblasti s jeskyněmi nebo na jejich úplném okraji. To platí jak pro NPR Býčí skála, tak pro NPR Vývěry Punkvy. V tom se situace u nás velmi liší třeba od Slovenského krasu, kde jsou místy mloci v jeskyních tak běžnými návštěvníky, že pro ně zdejší jeskyňáři budují specifické přízemní vchody. U nás jsou přitom u jeskynních uzávěr pravidlem pouze vletové otvory pro netopýry. Naštěstí i v Moravském krasu máme minimálně jednu lokalitu, kde mloci do jeskyně pronikají. Jedná se o Štajgrovu díru, která leží nedaleko Punkevních jeskyní. Zde mloci v drobné vodárně běžně zimují, respektive se tu během zimy objeví několik jedinců. Koncem zimy zde pak samice také kladou larvy, které se vyvíjejí v drobné tůni. Larev zde bývá najednou i dvacet, další pak přibývají postupně během jara. Protože zde však prakticky chybí jakákoliv jiná potrava, převažuje u nich kanibalismus a postupem doby se vzájemně požerou. V létě nebo na podzim tak dokončí metamorfózu jen několik z nich. I tak jde o pěknou ukázku toho, že i v Moravském krasu se někteří obojživelníci v jeskyních dokonce rozmnožují.

Antonín Krása (1977), zoolog Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, zabývá se zejména ochranou a mapováním výskytu obojživelníků a plazů a části bezobratlých především na území CHKO Moravský kras.