VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Trocha historie

Biospeleologický výzkum na území České republiky má dlouhou tradici, její počátky z doby před více než 160 lety jsou spojeny právě s Moravským krasem. Spolu s prvními průzkumy jeskyní si badatelé začali všímat i přítomných zástupců různých skupin živočichů. Výzkumy v Moravském krasu započal Jindřich Wankel, lékař z Blanska, který se při průzkumu jeskyní zaměřil také na jeskynní faunu. Jeho současníkem byl brněnský profesor Friedrich Kolenati, který se okrajově zabýval bezkřídlým hmyzem a pavouky; zejména studium netopýrů a jejich parazitů ho zavedlo i do jeskyní. Wankel se však záhy začal věnovat archeologii a ke studiu „slepé jeskynní zvířeny“ nabádal svého vnuka Karla Absolona. Ten pak následně zkoumal a popisoval faunu několika velkých jeskyní Moravského krasu. Svou pozornost věnoval zejména chvostoskokům, ale také roztočům a dalším skupinám. Právem jej proto můžeme považovat za jednoho ze zakladatelů české biospeleologie. V průběhu minulého století byly postupně zveřejňovány poznatky o dalších skupinách bezobratlých živočichů, včetně popisů nových druhů pro vědu. Postupně byla věnována pozornost máloštětinatým červům a také vodním korýšům. Ze suchozemských neboli terestrických bezobratlých pokračovaly výzkumy pavouků a roztočů ze skupiny pancířníci. Dílčí údaje se v průběhu celé historie objevovaly i o skupinách, jako jsou mnohonožky, suchozemští stejnonožci, z ostatních bezobratlých se bezkonkurenčně nejvíce údajů nashromáždilo o skupině chvostoskoků, méně o šupinuškách a hmyzenkách. Soustavnější cílené výzkumy byly zahájeny až ve druhé polovině minulého století, kdy byl např. prováděn podrobný a široce pojatý biospeleologický průzkum nově objevených systémů Amatérské jeskyně. Pozornost byla rovněž věnována výzkumu bezobratlých v profilu propasti Macocha. Aktuálně byl předmětem biomonitoringu terestrických bezobratlých systém mezinárodního mokřadu Podzemní Punkva. V rámci rozsáhlého projektu AOPK ČR se v současné době studiu bezobratlých živočichů ve vybraných jeskyních a jeskynních systémech Moravského krasu věnují zoologové z Biologického centra AV ČR.

Trocha teorie

Jeskyně jsou vysoce specifickým prostředím, chybí denní světlo, vlhkost vzduchu je trvale vysoká, teplota téměř konstantní v průběhu celého roku. Zóna temna (afotická zóna) je ochuzena o zelené rostliny a tím i proces fotosyntézy. Značně omezené potravní zdroje jsou limitující pro ostatní organismy včetně bezobratlých živočichů. V takových podmínkách jsou schopni života živočichové, kteří dokáží lépe využívat veškerou dostupnou energii a vykazují pomalejší látkovou výměnu. Obecně druhy žijící v podzemí ztrácejí tělní pigment, postupně u nich dochází k redukci zrakových orgánů, namísto původně létavých forem hmyzu se zde vyskytují druhy bezkřídlé nebo krátkokřídlé. Naopak nápadné je v mnoha případech výrazné prodloužení tělních přívěsků, především nohou a tykadel. To je časté u zástupců jeskynního hmyzu, ale i u mnohých dalších zástupců z řad členovců. U některých brouků obývajících jeskyně byla zjištěna větší velikost těla v porovnání s jejich příbuznými, kteří žijí na povrchu.

Podpovrchové systémy nejsou nikdy zcela izolovány od ostatních částí terestrických ekosystémů. Zpravidla bývají rozlišovány dvě hlavní kategorie prostředí: endogeické pr., reprezentující více podpovrchové části většinou v bezprostředním kontaktu s nadzemím (epigeickým pr.), a hypogeické pr., reprezentující pravé jeskynní systémy. Složité a rozmanité labyrinty mikroprostorů a dutin, které představují komunikační cesty mezi oběma jmenovanými systémy, jsou označovány jako prostředí intersticiální. Ve skutečnosti toto intersticiální pr., člověku nepřístupné, představuje životní prostředí většiny v podzemí žijících forem bezobratlých. Jiní drobní živočichové s nejrozmanitější úrovní specializace k podzemnímu životu pak spíše náhodně pronikají do jeskyní; jak jsou limitováni svými tělesnými rozměry, můžeme teprve pozorovat. I z těchto důvodů většina jeskynních bezobratlých patří k vzácným a pro studium obtížným objektům. Z ochranářského hlediska není dobré narušení přirozených poměrů v hlubších vrstvách půdy, a tak je v podzemí můžeme postihnout obtížně nebo se zpožděním. O to větší význam mají veškeré znalosti o fauně jeskyní a podzemních systémů vůbec.

Jeskynní (hypogeičtí a intersticiální) živočichové bývají tradičně rozdělováni podle vazby na podzemní prostředí do tří základních skupin:

Troglobionti jsou druhy žijící výlučně v jeskyni, kterou nikdy neopouští, ani v době rozmnožování; takoví živočichové jsou vysoce specializováni a fyziologicky adaptováni k životu v podzemí, mohou být slepí, bez pigmentu.

Troglofilní živočichové žijí jak v jeskyních, tak v hlubokých vrstvách půdy. Nejsou k jeskynnímu životu extrémně morfologicky přizpůsobeni, např. mají pouze částečně redukované oči, přičemž v jeskyních se mohou i rozmnožovat, jeskyně většinou využívají po určité období svého života.

Trogloxeni jsou zástupci, kteří v jeskyni pouze hostují, tedy v jeskyni se nerozmnožují, jeskyni využívají jen po určitou roční dobu nebo jako úkryt před predátorem, nebo ji vyhledávají pro příznivější vlhkostní či teplotní poměry, případně do jeskyně pronikají náhodně nebo pasivně (např. s vodou). Při déletrvajícím pobytu v takovémto prostředí zpravidla po čase hynou.

Pro živočišné druhy vázané na vodní prostředí v podzemních a jeskynních prostorách se používá označení stygobiont, stygofil, stygoxen. Podle tohoto dělení jsou stygobionty všichni vodní živočichové žijící výlučně v podzemních vodách.

Vývoj jeskynní fauny na našem území, stejně jako ve velké části střední Evropy, byl historicky ovlivněn především opakovanými zaledněními a celkově chladnějším klimatem jakož i skutečností, že tato území byla geomorfologicky oddělena od speciačních center jižní a jihovýchodní Evropy. Jeskyně České republiky, tedy i jeskyně Moravského krasu, se nacházejí mimo hlavní oblasti výskytu troglobiontní fauny. Proto jsou typičtí troglobionti v našich jeskyních spíš vzácností. Přesto jsou i zde jeskyně poměrně hojně oživeny, vedle množství trogloxenních druhů bezobratlých živočichů se můžeme v jeskyních setkat i s řadou troglofilních druhů.

Zajímavosti z jeskynní fauny Moravského krasu

V jeskyních Moravského krasu byli popsáni například chvostoskoci Arrhopalites ruseki, Onychiurus rauseri a Schaefferia emucronata. Doložený výskyt roztoče - pancířníka Pantelozetes cavaticus je příkladem typického troglobionta. Daleko pestřejší skupinou jeskynních bezobratlých jsou troglofilní druhy, kam vedle řady zástupců chvostoskoků a pancířníků patří i bezobratlí větších tělesných rozměrů dobře viditelných pouhým okem. Charakteristickými troglofilními druhy mnohonožek řady jeskyní Moravského krasu jsou drobná plochule Brachydesmus superus a zástupce tzv. svinulí Trachysphaera costata. Ač jsou oba druhy živočichy obývajícími opad a svrchní humusové vrstvy půdy, tvoří v řadě jeskyní trvale žijící populace. V některých jeskyních je vzácněji přítomna další mnohonožka Brachychaeteuma bradeae. Tento druh naopak obývá ve střední Evropě téměř výhradně jeskynní a jiné podzemní systémy. Různý stupeň troglofilie vykazují také některé druhy suchozemských stejnonožců jako např. Trichoniscus pygmaeus v Sloupsko-šošůvských jeskyních. Tento bílý stejnonožec má tmavě pigmentovaná pouze tři očka po stranách hlavy. V povrchových biotopech patří rovněž k velmi řídkým druhům. K typickým troglofilním stejnonožcům lze rovněž zařadit druh Cylisticus convexus, o jehož sklonech k hypogeickému způsobu života svědčí pozorování prováděná teprve v nedávné době. Mezi troglofilní druhy jsou řazeny rovněž některé druhy brouků z čeledí Carabidae a Leidodidae.

Samostatnou pozornost si zasluhují žížaly, zejména druhy Aporrectodea rosea a Dendrodrilus rubidus, které jsou v některých jeskyních Moravského krasu zastoupeny trvale žijícími populacemi. Dobře známé jsou nánosy sedimentů obohacené o organické zbytky rostlinného původu osídlené těmito žížalami především v chodbách Amatérské jeskyně, ale i některých dalších turisticky nepřístupných systémech. Povrch usazených sedimentů je zde zcela pokrytý jejich typickými exkrementy, přičemž i samotné žížaly lze pozorovat, jak se mezi nimi volně pohybují.

Ochrana jeskynních bezobratlých živočichů

Jak již bylo uvedeno, jedním z limitujících faktorů pro jeskynní bezobratlé jsou potravní zdroje. Většina zde žijících bezobratlých živočichů jsou převážně saprofágové (chvostoskoci, roztoči, mnohonožky, stejnonožci, žížaly apod.) živící se odumřelou organickou hmotou převážně rostlinného původu. Řada drobných zástupců je závislá na nárostech mikroorganismů v přítomných rostlinných zbytcích, případně v exkrementech obratlovců (včetně netopýřího guána) či jejich uhynulých a rozkládajících se tělech. Vlastní saprofágové pak jsou potravou pro další dravé živočichy (roztoče, pavouky, stonožky, některé brouky apod.). Organický materiál, který se do jeskyní omezeně dostává různým způsobem, zde díky přítomným mikroorganismům a živočichům podléhá pozvolna rozkladným procesům a bývá jimi kolonizován. Přítomnost takovýchto substrátů je současně velmi důležitá pro další přežívání těchto živočichů v jeskyních. Snahy o pořádek v jeskyních spojené s úklidem všech takovýchto materiálů není ve světle těchto souvislostí správným řešením. Zcela určitě je třeba v turisticky nepřístupných jeskyních a chodbách mimo návštěvní trasy přístupných jeskyní úlomky veškerého rozkládajícího se dřeva a podobných organických materiálů ponechávat. Odstraňování těchto materiálů z jeskyní znamená také odstranění na nich žijících mikroorganismů a bezobratlých, kteří pak v povrchových podmínkách nemají šanci na přežití a hynou.

Karel Tajovský (1958) pracuje v Ústavu půdní biologie (Biologické centrum AV ČR) v Českých Budějovicích, od roku 2017 zde působí ve funkci ředitele ústavu. Odborným zaměřením je půdní zoolog, věnuje se studiu biologie a ekologie půdních bezobratlých, kteří mají více párů nohou než hmyz nebo pavoukovci, tj. suchozemským stejnonožcům, mnohonožkám a stonožkám.