VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Není náhodou, že CHKO Moravský kras má ve svém znaku netopýra. Když se totiž řekne netopýr, většina z nás si představí jeskyně, kde žijí, no a když se řekne jeskyně, tak nás napadne Moravský kras. Spojení Moravského krasu a netopýrů je tedy zcela přirozené. Netopýři přitom jsou, nejen pro laickou veřejnost, ale i pro vědce, velice zajímavou skupinou živočichů. Jejich skrytý způsob života s noční aktivitou a schopnost aktivního letu z nich dělá tajemné tvory, se kterými se jen málokdo opravdu setká naživo.

Území Moravského krasu, coby nejrozsáhlejšího krasového území České republiky, je přitom pro netopýry ideálním místem pro život. Zdejší krajina je značně diverzifikovaná a poskytuje netopýrům velké množství úkrytových možností i loveckých biotopů. Nejedná se přitom pouze o přibližně 1 200 jeskyní, ale i o rozsáhlé porosty listnatých lesů nebo o lidské stavby ve vesnicích a městech. Proto patří Moravský kras a jeho okolí k chiropterologicky nejlépe prozkoumaným oblastem. Počátky výzkumu netopýrů v Moravském krasu jsou pochopitelně úzce svázány se speleologickými průzkumy podzemí, přičemž první zprávy o netopýrech se objevují již ve 2. polovině 19. století. V té době zde působili tři významní vědci, a to prof. Dr. Friedrich Anton Kolenati, Dr. Jindřich Wankel a o něco později i jeho vnuk prof. Dr. Karel Absolon. Zejména příchod prvního z nich do Brna je významným časovým mezníkem pro vývoj české, ale i evropské chiropterologie. Kolenati i díky výzkumu netopýrů v Moravském krasu publikoval první monografii o evropských netopýrech, v níž se mu podařilo shrnout dostupné poznatky o netopýrech včetně rozšíření jednotlivých druhů.

Moderní ekologický výzkum netopýrů v Moravském krasu je spojen s příchodem dalšího českého rodáka do Brna, a to prof. RNDr. Jiřího Gaislera, DrSc., v roce 1957. Ke svému výzkumu ekologie, rozmnožování a postnatálního vývoje vrápence malého (Rhinolophus hipposideros) získával materiál v jeskyních Moravského krasu, ale i v letních úkrytech netopýrů (půdy, sklepy apod.) nacházejících se na tomto území. V roce 1969 se prof. Gaisler podílel na zahájení soustavného monitoringu hibernujících netopýrů, do něhož bylo zařazeno i několik jeskyní z Moravského krasu (Erichova jeskyně, Kateřinská jeskyně a sedm jeskyní v údolí Říčky u Ochozu). V souladu s celoevropským trendem bylo od roku 1981 zastaveno kroužkování netopýrů a zimující jedinci se v jeskyních sčítají bezkontaktní metodou, což významně omezuje potenciální rušivý vliv monitoringu. Do tohoto pravidelného monitoringu byl a je zapojen velký počet pracovníků, vesměs členů České společnosti pro výzkum netopýrů, ale i dobrovolníků z řad speleologů a ochránců přírody. Díky tomu patří některé jeskyně Moravského krasu mezi nejdéle sledovaná zimoviště netopýrů nejen v České republice, ale i na světě a výsledky dlouhodobého sčítání netopýrů v jeskyních Moravského krasu byly použity jako modelové příklady pro hodnocení změn diverzity nebo dopadu syndromu bílého nosu (houbového onemocnění) na populace netopýrů.

Dvě lokality, jeskyně Býčí skála a Sloupsko-šošůvské jeskyně, patří mezi pět největších zimovišť v České republice a celkové počty netopýrů zimujících v těchto jeskyních přesahují pět tisíc jedinců. V posledních 20 letech ovšem lze, díky striktní ochraně, pozorovat vzrůst početnosti netopýrů na většině zimovišť, a to zejména u dvou nejhojnějších druhů, vrápence malého a netopýra velkého (Myotis myotis). U těchto dvou druhů se dokonce změnil jejich poměr, kdy dříve nejpočetnější netopýr velký byl v posledních letech početně překonán vrápencem malým. Růst početnosti byl také potvrzen u netopýra brvitého (Myotis emarginatus), což je také teplomilný druh, který dosahuje na území České republiky severní hranice svého rozšíření. Tento druh byl ještě v 90. letech dvacátého století zaznamenáván v jeskyních Moravského krasu zcela výjimečně, ale v posledních letech je zde pravidelným hibernantem. U dalších druhů zimujících netopýrů, jako jsou netopýr černý (Barbastella barbastellus), druhy rodu Plecotus nebo malé druhy rodu Myotis (zejména netopýr vodní Myotis daubentonii, netopýr řasnatý Myotis nattereri a netopýr velkouchý Myotis bechsteinii) nejsou již trendy ve změnách početnosti jednoznačné. Ačkoliv je složité určit konkrétní faktory, které způsobují takový nárůst početnosti zimujících netopýrů, jeví se omezení rušení netopýrů na zimovištích, globální oteplování a změny ve způsobu managementu krajiny po roce 1989 (včetně omezení používání pesticidů) jako jedny z hlavních.

Výzkum netopýrů Moravského krasu ovšem neprobíhá pouze v zimním období, jak by se mohlo zdát. Počátkem 90. let se zde začal rozvíjet moderní výzkum aktivity netopýrů za použití různých metod vč. odchytových sítí (mist nets), průletových brán s automatickou registrací, zařízení pro noční vidění, data-loggerů, radiotelemetrie a ultrazvukových detektorů. Používají se jak před vchody do jeskyní, tak na potenciálních lovištích či přeletových biotopech. Tento výzkum například ukázal, že nejvyšší aktivita netopýrů ve vchodu do jeskyní je v jarním a podzimním období, naopak v zimě netopýři jeskyni neopouštějí a přesunují se pouze uvnitř jeskynního systému, aby k hibernaci (zimnímu spánku) využívali nejoptimálnější mikroklimatické podmínky.

Cenné výsledky přineslo také zkoumání letové aktivity netopýrů na různých biotopech Moravského krasu za použití ultrazvukových detektorů. Letová aktivita netopýrů je zde, i při srovnání s jejich aktivitou v urbánním prostředí města Brna, velmi vysoká. Například aktivita typicky synantropního druhu, jako je netopýr večerní (Eptesicus serotinus), který je téměř výhradně vázán na úkryty v lidských stavbách a svou loveckou strategií se významně liší od ostatních druhů netopýrů, je až trojnásobně vyšší v Moravském krasu než v Brně. Podobně při srovnání aktivity na nejvyužívanějším typu biotopu, tj. nad vodními plochami, je letová aktivita netopýrů v Moravském krasu asi čtyřikrát vyšší. Je tedy zřejmé, že kombinace dostupnosti vhodných úkrytů a dostatečné potravní nabídky zvyšuje atraktivitu Moravského krasu pro netopýry.

Za celou dobu soustavného výzkumu netopýrů, to znamená od roku 1957 do současnosti, bylo v jeskyních Moravského krasu evidováno 18 druhů netopýrů. Většina druhů se zde objevuje více méně pravidelně, jednoho z nich je však nutno považovat za zcela výjimečného hibernanta v této oblasti, a to vrápence velkého (Rhinolophus ferrumequinum), který byl zjištěn jen dvakrát v Býčí skále a jednou v Císařské jeskyni. Jedná se o druh nápadný, snadno identifikovatelný a přezimující volně, takže jeho přehlédnutí je málo pravděpodobné. Mimo jeskyně jsou z území Moravského krasu známé ještě další čtyři druhy netopýrů: netopýr parkový (Pipistrellus nathusii), netopýr nejmenší (P. pygmaeus), netopýr rezavý (Nyctalus noctula), netopýr stromový (N. leislerii) a netopýr pestrý (Vespertilio murinus). Tyto druhy využívají ke svému životu dutiny ve stromech nebo štěrbiny ve skalách a na lidských stavbách, a to v létě i v zimě. Celkový počet zaznamenaných druhů tedy do dnešního dne činí 23, a to z 27 druhů netopýrů známých v současnosti z území České republiky. Chybí pouze netopýr Saviův (Hypsugo savii) a netopýr jižní (Pipistrellus kuhlii), jejichž nejbližší výskyt je znám z Brna, netopýr obrovský (Nyctalus lasiopterus) pozorovaný na lokalitách Křivé jezero a Soutok na jižní Moravě, a létavec stěhovavý (Miniopterus schrebersii) známý pouze z odchytu u Hranické propasti. Nikdo z těch chybějících to tedy nemá do Moravského krasu daleko a doufáme, že brzy doplní zdejší společenstvo netopýrů a tím podtrhnou zásadní význam tohoto území pro jejich diverzitu.

Literatura
Bárta Z., Červený J., Gaisler J., Hanák P., Hanák V., Horáček I., Hůrka L., Miles P., Nevrlý M., Rumler Z., Sklenář J. & Žalman J., 1981: Výsledky zimního sčítání netopýrů v Československu: 1969-1979. Sborník Okresního Muzea v Mostě, řada přírodovědná 3: 71-116.
Bartonička T., Jedlička P., 2011: First record of Miniopterus schreibersii in the Czech Republic. Lynx. S. 83-89.
Berková H., Zukal J., 2010: Cave visitation by temperate zone bats: effects of climatic factors. Journal of Zoology (London) 280, 387-395.
Dungel J., Gaisler J., 2000: Atlas savců České a Slovenské republiky. Academia, Praha, 150 pp.
Gaisler J., Řehák Z., Zukal J., 2006: Výzkum netopýrů v Moravském krasu: historie a současnost. Vespertilio 9-10: 75-85.
Gaisler J., Zukal J., Řehák Z., Homolka M., 1998: Habitat preference and flight activity of bats in a city. Journal of Zoology (London) 244, 439-445.
Horáček I., Hanák V., Gaisler J., 2005: Dlouhodobé změny biodiverzity netopýrů: zpráva o nejrozsáhlejším monitorovacím programu 1969-2004. Pp. 105-115. In: Vačkář D. (ed.): Ukazatele změn biodiverzity. Academia, Praha, 298 + 10 pp.
Kolenati F.A., 1860: Monographie der europäischen Chiropteren. Jarhesh. natw. Sect. k.k. Mähr.-Schl. Gesellsch. Förd. Ackerbaues, Brünn. 156 pp.
Kotoučková L., 2016: Časové změny v aktivitě a diverzitě netopýrů ve vchodech jeskyní. Diplomová práce PřF MU Brno, 71 + 9 pp.
Lučan R., Reiter A., Chytil J., Horáček I., Bartonička T., 2020: Pipistrellus kuhlii in the Czech Republic: 2007 - 2020 (Chiroptera: Vespertilionidae). Lynx, n.s. 51: 81-94.
Martínková, N., Bačkor, P., Bartonička, T., Blažková, P., Červený, J., Falteisek, L., Gaisler, J., Hanzal, V., Horáček, D., Hubálek, Z., Jahelková, H., Kolařík, M., Korytár, L., Kubátová, A., Lehotská, B., Lehotský, R., Lučan, R., Májek, O., Matějů, J., Řehák, Z., Šafář, J., Tájek, P., Tkadlec, E., Uhrin, M., Wagner, J., Weinfurtová, D., Zima, J., Zukal, J. & Horáček, I. (2010) Increasing Incidence of Geomyces destructans Fungus in Bats from the Czech Republic and Slovakia. PLoS One 5, e13853.
Martínová N., Baird S.J.E., Káňa V., Zima J., 2020: Bat population recoveries give insight into clustering strategies during hibernation. Frontiers in Zoology 17: 26
Pokorný M., Berková H., Gaisler J., Řehák Z., Zukal, J., 2003: Letní výskyt netopýrů v lidských stavbách v Moravském krasu a širším okolí. Vespertilio 7, 161-168.
Řehák Z., 1995: Flight activity of bats in the Moravian Karst. Dissertation Abstract, Fac. Sci., Masaryk Univ. Brno, 22 pp.
Řehák Z., Chytil J., Bartonička T., Gaisler J., 2003: Výskyt drobných savců na území Biosférické rezervace Dolní Morava (rozšířená Biosférická rezervace Pálava). Část II. Netopýři - Microchiroptera. Lynx, n.s. 34: 181-203.
Zima J., Kovařík M., Gaisler J., Řehák Z., Zukal J., 1994: Dynamics of the number of bats hibernating in the Moravian Karst in 1983 to 1992. Folia Zoologica 43, 109-119.
Zukal J., Kovařík M., Řehák Z., Berková H., 2001: Početnost netopýrů zimujících ve dvou jeskyních v severní části Moravského krasu a její dlouhodobé změny. Vespertilio 5, 321-328.
Zukal J., Řehák Z., 2006: Flight activity and habitat preference of bats in a karstic area, as revealed by bat detectors. Folia Zoologica 55, 273-281.
Zukal J., Šafář J., Berková H., Kovařík M., Koudelka M., Wagner J., 2014: Rhinolophus ferrumequinum in Moravia - an irregular migrant in the Czech bat fauna. Vespertilio 17: 223-229.

Jan Zukal (1967) působí na Ústavu biologie obratlovců AV ČR Brno (pracovní skupina Výzkum netopýrů), kde se zabývá výzkumem ekologie netopýrů, především jejich hibernací a vztahem k různým typům patogenů. Přednáší také o chování zvířat na Přírodovědecké fakultě MU Brno.

Miroslav Kovařík (1953) pracoval 35 let na Správě CHKO Moravský kras jako zoolog se zaměřením na problematiku ochrany vod, speciálně na ochranu krasového podzemí, a to i ve vztahu k zemědělskému hospodaření. V rámci výzkumných aktivit spolupracoval s vysokými školami jako konzultant diplomových prací zaměřených na území Moravského krasu.

Zdeněk Řehák (1954) jako vědecký pracovník Ústavu botaniky a zoologie MU Brno se v rámci oddělení obratlovců věnuje jejich fylogenezi a taxonomii. Výzkumná činnost je zaměřena na distribuci, změny početnosti a ekologické nároky netopýrů zejména v oblasti Západních Karpat.