Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Protější stráň


Matěj Hořava, č. 3/2021, s. 49

Šel jsem nocí z brněnského sídliště Líšeň směrem k Hádům. A pak lesem podél silnice. Jako bych opět putoval do Křtin. Šel jsem sám nocí směrem k Ochozu. U božích muk jsem jako kdysi hromovým hlasem zakřičel: Aj hle, Kříž Páně, proraženy jsou strany nepřátelské, zvítězil lev z pokolení Judova, kořen Davidův, alleluja! Mohl bych dojít do Křtin a potom projít Josefovským údolím až do Adamova. Do Blanska, kde bydlívala moje sestra, než ji za pupeční šňůru přitáhlo zpět do Polabí její rodné město; rodné město mé mámy, rodné město sestřiných synů. Mohl bych z té cesty sestoupit doprava, do Mariánského údolí. Po stalinistických tribunách, které se - Bohu díky! - drolí a zarůstají křovinami, až k vodní hladině krasových rybníků: do chladné tmy vody. Ale nešel jsem do Ochozu ani do Mariánského údolí. Padl jsem prudce na druhou stranu. Doleva. Dolů. Strmými stráněmi, které znám nazpaměť. Šel jsem tmou; šel jsem se zavřenýma očima. Dýchal jsem modříny a habry; pruhy dosud neroztátého sněhu; brzy se ve spadaném rezavém listí zatmí první jaterníky. Nad lesními jezírky se rozkřičí stovky žabích hlasů; poté se bude vodou míhat černá změť pulců: za měsíčných nocí budou jejich slizká těla prosakovat nehybnou hladinou jako neustále se měnící čínské znaky… Níž a níž. Klouzal jsem po spadaném listí; nezakopl jsem o žádný bludný kořen. Nemohl jsem zakopnout, protože v tomto kraji zná má noha každý kořen. Zastavil jsem se až u řeky. Zastavil jsem se až u noční Svitavy. Vesnice v protější stráni. Vesnice na druhém břehu. Ticho. Tma. Vše spalo. Jen občas zaštěkal pes. U červeného, novogotického kostela svatých Cyrila a Metoděje svítila pouliční lampa. A napravo od kostela: stráň, která se táhne ještě výš. Stráň ještě strmější. V ní dům, kde jsem žil… Ráno co ráno jsem klesal tou strání dolů k řece, k vlaku, který mě vozil do Brna. Noc co noc jsem se tou strání sápal vzhůru. Často opilý a uchozený; to když mi ujel poslední vlak a šel jsem z Brna pěšky: podél řeky, nebo lesem. Les, voda, stráň. A noc… Jednou jsem do té protější, nejpříkřejší stráně (ani ta stráň s bílými kapličkami křížové cesty v banátské vsi Waitzenried nemohla být příkřejší) nesl na zádech svého kmotřence Otu. Opili jsme se na svatbě našeho kamaráda, muzikologa Vladimíra; nocí nás kdosi dovezl do Adamova. Chtěl jsem jít pěšky podél řeky. Je to dvanáct kilometrů, řekl jsem tehdy Otovi. „Přesně to potřebuju, to mě probere,“ zahulákal Ota pod adamovským panelákem, pod tím nejdelším panelákem na světě. V útrobách cihlového adamovského kostelíka - ukryt, neviděn, a nezasvěcenci naprosto netušen - věčně bděl řezaný gotický oltář z cisterciáckého kláštera ve Zwettlu. A my jsme šli podél zhaslých domů a zhaslých fabrik. Ota občas po čtyřech; jako pes chlemtal vodu z jarních kaluží. A hned za Adamovem spadl do příkopu a usnul. Chrápal do tmy; do kopřiv a do netýkavek. Táhl jsem ho zpátky do Adamova. Vynesl jsem ho do prvního ranního brněnského vlaku. Snesl jsem ho z vlaku ve své vsi. Zabušil jsem na okno pekárny, na okno cukrárny; jediné, co mi mohli dát, byly dvě staré, oschlé kremrole; nacpal jsem je Otovi do spících úst. To ti dodá sílu; cukr tě probere. Do té stráně tě už nevynesu. Musíš zkusit jít sám… Nakonec jsem ho do té stráně přece jen vynesl. Kohouti kokrhali. Dlažební kostky byly pravěké. Komín dávno zbořené cihelny trčel do neposkvrněné modři. Nesl jsem vzhůru Otu, který před pár hodinami, na svatbě muzikologa Vladimíra, potkal matku svých budoucích dětí. Už po ní toužil; ale ještě nedoufal. „Já ji miluju,“ funěl mi zakremrolenou hubou do vlasů… Ale před pár dny (je to skutečně teprve pár dní; ale tím odletem zpět do Gruzie, zpět do nitra tbiliského termitiště Varketili, jako by se souvislé vlákno času vždy zcela přetrhlo); před pár dny jsem do té nejpříkřejší stráně nevystoupal; třeba sám a lehký, ba lehčí než kdy dřív. Stál jsem dole u řeky a v duchu si rozsvěcoval jednotlivé domy a cesty. Vyřezával jsem je světlem paměti ze tmy (omítka se drolila tam, kde se kdysi skutečně drolívala; věčně bdělá tvář stařeny strašila za lesklým oknem tam, kde kdysi strašívala). Šeptal jsem si moravská, slovenská a německá jména a příjmení svých sousedů. Stál jsem pod příkrovem holých větví; nohy z olova. A když jsem se konečně odhodlal vykročit k čističce vody a k mostu, cosi mnou prudce trhlo na opačnou stranu a proud noční Svitavy mne s sebou táhl až do Brna…

(11. 3. 2018 Tbilisi, Mtacminda)


Matěj Hořava se narodil v roce 1980 v severních Čechách. Určitý čas pobýval a pracoval v Moravském krasu. V současné době učí češtinu v Gruzii. Za prozaickou prvotinu Pálenka (Host, 2014), knihu povídek převážně z rumunského Banátu, obdržel cenu Magnesia Litera za objev roku. Druhá sbírka povídek Mezipřistání (Host, 2020), z níž pochází povídka Protější stráň, byla na Magnesii Literu nominována v kategorii próza. Obě knihy zahrnují rytmické, obrazné, básnické krátké prózy, trpké i jiskřivé, naléhavé, nekašírované.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu