VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Markéta Sedláčková ve svém článku konstatuje fakt, že většina ze tří milionů vlastníků půdy u nás pronajímá své pozemky velkým zemědělským firmám, které na ní obvykle hospodaří nešetrně (což je mnohdy i slabé slovo). V posledních letech se navíc nejspíš každý z vlastníků půdy setkal s nabídkami spekulantů, kteří půdu ve velkém skupují bez ohledu na to, kde leží. Jejich lákavým finančním nabídkám mnozí z nich podlehli, a tak se definitivně zbavili jak dědictví po svých rolnických předcích, tak také s konečnou platností ztratili možnost ovlivnit to, jak se na pronajímané půdě má hospodařit. Popisovaný chvályhodný projekt, který se snaží ovlivnit vlastníky k tomu, aby se zajímali o to, co se s jejich půdou děje, pochopitelně svým způsobem navazuje na praktické zkušenosti těch, kterým osud dědictví po předcích nikdy nebyl lhostejný, kteří se ale z mnoha důvodů po roce 1990 nemohli k přerušené tradici hospodaření vrátit, svou půdu pronajímají, ale bedlivě střeží její další osudy. S jedním z takovýchto pozitivních příkladů svědomité péče o zděděnou půdu se mi svěřila kolegyně, která si ovšem přála zůstat v anonymitě.

Její pradědeček zakoupil v Ostrovačicích u Brna v roce 1933 pro svou dceru (babičku kolegyně) a jejího budoucího manžela od soukromého majitele menší (38 ha) ze dvou zbytkových statků v obci, které vznikly rozparcelováním velkostatku posledního majitele veverského panství (se sídlem na hradě Veveří nad dnešní brněnskou přehradou) Mořice Arnolda svobodného pána de Forest-Bischoffsheim (celkem bylo z de Forestova velkostatku vytvořeno patnáct zbytkových statků). Prarodiče kolegyně hospodařili na statku úspěšně do roku 1950, kdy byli svého statku za „nedodržení“ osevních plánů zbaveni (jednalo se jak o pole, tak o budovy, hospodářská zvířata a celý inventář). Jejich konfiskovaný statek pak dal základ jmění ostrovačického JZD! Po roce 1989 svůj majetek původní, v té době již ovdovělá vlastnice restituovala. V osmdesáti letech se ovšem již sama do hospodaření pustit nemohla a nikdo z jejích tří dětí hospodařit nechtěl. V podstatě to ani nebylo možné, protože navrácené budovy byly hospodařením družstva zdevastovány, stroje nebyly… Pozemky proto restituenti pronajali tehdejšímu zemědělskému družstvu, nyní společnosti Genagro, a. s., se sídlem v Říčanech, které na nich i v současnosti hospodaří. Po smrti restituentky byla pole rovným dílem rozdělena mezi všechny tři sourozence, dva bratry a sestru, matku kolegyně. Ta podíl na polích jednoho z bratrů, který zemřel, zakoupila od jeho vdovy a připojila jej tak ke svému podílu. Dohromady tedy v současné době vlastní 30 ha. Vedly ji k tomu jednak důvody, které by mnoho „moderních“ lidí nejspíš označilo jako sentimentální - tedy touha opětně scelit dědictví po svých rodičích, a tak je zachovat „v rodině“, jednak chtěla předejít tomu, aby se pole dostala do rukou překupníků, developerů apod., neboť nabídky na prodej půdy dostávala vdova po bratrovi dnes a denně. Tlak na zástavbu orné půdy je v této obci, jež tvoří širší zázemí Brna, enormní. Kolegyně se pak za svoji matku stala akcionářkou družstva, snaží se dbát o to, aby se na jejich půdě hospodařilo co nejcitlivěji, jedno menší pole pronajala i jednomu ze dvou ostrovačických soukromých rolníků…

Řekněme, že se zatím jedná o poměrně šťastný konec nešťastného příběhu, který se, tak jako tisíce dalších, začal psát po komunistickém převratu v roce 1948. Příběhu, jenž by mohl sloužit jako vzor i pro jiné potomky kdysi podobně postižených soukromých rolníků.

Václav Štěpánek