VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V životní dráze Ferdinanda Bučiny, fotografa, jehož snímky často zdobily stránky Veroniky již od jejího vzniku, byla tři klíčová fotografická témata, která jeho tvorbu rozhodujícím způsobem ovlivnila. Na začátku to byla Podkarpatská Rus, druhým tématem byl dlouhotrvající cyklus o lidech a kraji Slovácka, posledním tématem byla jeho rodná Praha, kterou fotografoval celý život.

Motivací pro obrazové zachycení témat prostého života venkovanů a vztahu člověka k přírodě byl nejspíš Plickův film, který Bučina zhlédl v roce 1933, jak si poznamenal do svého deníku: „V sobotu 28. října zhlédl jsem film Karla Plicky - folkloristy a etnografa - velikého nadšence a ctitele našeho krásného Slovenska - ,Zem spieva‘. Tento film, tak krásný ve svém oboru - zanechal ve mně mnoho příjemných představ a impulsů…“ S Karlem Plickou se osobně neznal, pojil je však zájem o folklór a vztah k etnografii.

Ferdinand Bučina fotografoval dlouhodobě v Javorníku pod Bílými Karpaty na Moravě. Nejstarší snímky dokumentující jeho kontakt se Slováckem pocházejí z roku 1937, kdy nad obcí Blatnicí zdokumentoval pouť u Svatého Antonínka. Nedalekou obec Javorník, kde lidé stále ještě chodili v krojích, žili prostým životem a ctili všechny tradice, navštívil poprvé v roce 1939. Javorník se mu stal osudovým; z materiálu, který zde pořídil, vznikly postupně tři knihy: jeho vůbec první vydaná kniha Lidé z Javorníka (1941), nevydané Zrání. Vzpomínka na Javorník a Horňácké tváře. Kniha Lidé z Javorníka vznikla v relativně krátkém čase, na přelomu února a března, a to za pouhých devatenáct dní. Zachytil v ní krojované vesničany, každodennost v jejich rodinách, řemesla i namáhavou práci na polích, děti hrající si na loukách nad Javorníkem. Lidé na jeho fotografiích působí harmonicky, v souladu se vším, co je obklopuje.

Díky Bučinovu zaujetí tématem, jeho vnitřnímu přesvědčení a talentu je jeho výpověď o Slovácku obrazově vyvážená, výrazově silná a přesvědčivá. Samotní Javorničané přijali knihu s nadšením a ta mu otevřela cestu k další práci na Horňácku. Mnoho blahopřejných dopisů, které si autor uložil, svědčí o ocenění knihy.

Zaujetí lidmi z Javorníka a okolní krajinou pak zůstalo Ferdinandu Bučinovi zdrojem pro mnohaletou další tvorbu. Fotografie, které vznikaly na Horňácku v letech následujících po vydání knihy Lidé z Javorníka, chtěl Bučina publikovat v další knize s názvem Zrání. Vzpomínka na Javorník. Knihu, kterou tvoří 126 stran se 146 fotografiemi, připravil k tisku v nakladatelství Politika v roce 1942, nikdy však nevyšla. O důvodu, proč tomu tak bylo, lze jen spekulovat, jistě však víme to, že si Bučina po válce stěžoval na šlendriánskou práci tiskařů, kteří již nebyli schopni garantovat předválečnou kvalitu tisku.

Chystaná publikace byla nejen daleko obsáhlejší, ale autorovo téma zde dosáhlo svého naplnění. Bučina v ní svými fotografiemi oslavuje život v horňácké obci a nádhernou přírodu Bílých Karpat. Na rozkvetlých javornických loukách zachytil například senoseč - vyrovnané řady sekáčů v bílých režných kalhotách a košilích, opřených do kosišť. Vytvořil i svérázné portréty sekáčů při odpočinku na loukách se stopkou slivovice mezi prsty. Dramatické jsou snímky krajiny před bouřkou s nádhernými oblaky, harmonicky působí lidé zaměstnaní na polích či žena a muž jedoucí s volským spřežením domů, sžití se svým vlastním krajem, s pohledem na úzká políčka mizející pod mraky v protisvětle. Vlastní texty Ferdinanda Bučiny, které knihu provázejí, čerpají z mnohaleté znalosti zvyků horňáckého lidu a jsou i osobním vyznáním autora tomuto kraji.

Celoživotním zájmem a nedílnou součástí Bučinova života byla příroda, její pozorování a fotografování. Přírodu, jak ji viděl zblízka, zprostředkoval čtenářům v několika následujících publikacích, které vyšly po druhé světové válce. Byla to příručka Amatér mezi rostlinami a zvířaty 1948 a v roce 1953 kniha Co děti viděly na louce. V této publikaci se uplatnily jeho po léta pečlivě střádané práce z oblasti makrofotografie. Více než polovina knihy obsahuje dokonalé snímky ze života hmyzu. Celkově je kniha pojata jako výpravný obrazový a textový deník z táborového života dětí - školy v přírodě. Publikace má naučný a vzdělávací charakter. Projevily se zde jak Bučinův vliv lásky k přírodě formovaný už v autorových skautských letech, tak jeho přírodovědecká orientace.

Mnoho času věnoval fotografování květin, zejména orchidejí, ale také „obyčejného“ polního kvítí jako červených máků nebo chrpy. Některé snímky jsou pořízeny s velkým smyslem pro detail a s nepřehlédnutelným zájmem o reálnou podobu a stavbu květů, z nichž se ovšem jejich přirozená krása nikdy nevytrácí. Bučina byl fotografem a napůl botanikem zároveň. Dokládala to nejen řada rostlinopisných příruček v jeho knihovně, ale i sbírka vlastních fotografií a diapozitivů, na nichž se skví spousty vzácných květin, jež možná dnes ve volné přírodě už ani nenajdeme. Je pochopitelné, že právě květiny ho k barevnému zpracování vybízely. Některé fotografie pořízené dříve za tímto účelem černobíle byly poté v tisku kolorovány, například v knize Co viděly děti na louce, která je přírodě cele věnována. Šlo o tehdy běžnou praxi, jak získat z černobílé fotografie barevnou. Nijak ho to však neuspokojovalo. Je nutno uvést, že jeho fotografie rostlin působí naprosto realisticky, neměl zájem posunout snímky do jiné roviny než věcné.

Při fotografování zblízka si počínal s technickou zručností a sám si k tomu připravil řadu pomůcek. Experimentoval s blesky a používal malované pozadí z papíru, které nosil do terénu s sebou. Samozřejmě používal stativ. V interiéru - doma - využíval zadních projekcí a sám si barevné fotografie zpracovával. Vím, že neměl tehdy vhodný kinofilmový fotoaparát, a tak si u barrandovských mechaniků nechal zhotovit kazetu na kinofilm, která adaptovala robustní zrcadlovku Mentor používanou na formát 6 × 9 cm tak, aby s ní mohl fotografovat housenky motýla babočky kopřivové a jejich přeměnu v motýla, které za tímto účelem choval za oknem. Tyto a jiné fotografie hmyzu a rostlin s úspěchem publikoval v časopisech a knihách své doby. Pěkné jsou i makrosnímky vosy na jablku, které nebyly nikde otištěny ani prezentovány. Jsem přesvědčen, že Bučina byl ve své době v této specializaci jedním z předních profesionálních fotografů.

Tomáš Rasl (1975), fotograf, vnuk Ferdinanda Bučiny. Na konci roku 2020 spolu s další Bučinovou vnučkou, etnoložkou a turkoložkou Kateřinou Vytejčkovou vydali knihu o svém dědečkovi s názvem Ferdinand Bučina 1909-1994: fotograf a filmař (Praha: Spolek Ferdinanda Bučiny, 217 stran, 480 Kč). Knihu lze objednat na tomasrasl(zavináč)seznam.cz.