Vstup pro předplatitele: |
Byli jsme vyznamenáni.
Nu ano,
letos na jaře
dostalo se nám mimořádné výsady.
V koruně naší borovice
založil si hnízdo pár pěnkav.
Já ovíván
přelety dříve vzácnými jak šafrán
jen popelím se v poctě důvěrou,
ty co chvíli zase kladeš na ústa
prst v roli starostlivé strážkyně.
A oběma nám duše obrůstají prachovými pírky.
A oběma nám jde k duhu
tohle filigránsky něžné sousedství
v zeleném velkoměstě veškerenstva.
(Josef Suchý)
V každé době se hospodáři v krajině snažili využít její produkční potenciál s vědomím potřeby trvalé udržitelnosti svého činění. Ač k tomu neměli žádných příruček a ani povinností daných legislativou, chovali se naprosto přirozeně s vědomím, že musí své dílo a výrobní prostředky předat další generaci svého rodu. Baroko, jako styl prostupující všemi uměleckými obory, mělo svůj obraz nejen ve vrcholné architektuře stavebních objektů, ale i v utváření krajin jejich okolí. V tomto období nastupuje i jakási „nová“ snaha tehdejších osvícených vlastníků pracovat s estetickými pravidly, která měla nepochybně i svůj ideový a duchovní rozměr. Tato přirozená nadstavba v péči o krajinu se projevovala v nových krajinářských kompozicích, které zdůrazňovaly harmonii a krásu ruku v ruce s ekonomickou produkcí. Tyto tendence přetrvávaly v různých podobách vlastně až do období industrializace. Památky, které v současnosti chráníme, jsou toho důkazem a nejedná se jen o vrcholná díla architektonická, ale v širším smyslu i o krajinářské kompozice. Ostatně mnohé z nich, byť mnohdy ve fragmentech, požívají dnes zákonné ochrany v různých kategoriích příslušné památkové legislativy.
Skokem se dostáváme do dnešní doby. I v ní je kulturní krajina předmětem zájmu hospodářů. Dlužno podotknout, že poválečné období, zejména v naší zemi, vtisklo agrární krajině novou tvář. „Poručíme větru, dešti“, říkali, a přitom poroučeli všemu. Hlavním a bohužel možná i jediným kritériem byl tzv. hospodářský výsledek („…máte dobré výnosy, soudruzi!“). Je však pozoruhodné, či spíš smutné, že mnohé z těchto způsobů myšlení především „těch velkých“ tak zvaných hospodářů přetrvalo do dnešních dnů. Zdá se, že často jediným kritériem hospodaření je výnos, zisk. Na chvostě zájmu zůstávají ekologická stabilita a estetika krajiny zároveň. Vznikají novotvary, objekty, které jsou atributy honby za ziskem co největším. Jsou produktem ducha velkovýroby, podtrhují dobu snad nejvyšší míry intenzity hospodaření. Moderní traktory svou velikostí začínají být dopravní komplikací na okreskách, transport produktů je zajišťován těžkotonážními nákladními soupravami a v zájmu skladování rostou v krajině megasila, stříbrná plechová monstra krásy nesmírné. A klasický stoh abys pohledal. Monstrózní portálová zařízení staví v krajině igelitem obalené objekty zvíci patrového domu, často několik set metrů dlouhé. Myšlenka, která byla kdysi podstatou osvícenci komponovaných harmonických a duchaplných krajin, i myšlenka starých rolnických hospodářů, kteří dbali na to, aby byla krajina „zahradnicky obdělaná“, protože by to jinak byla ostuda, dnešnímu venkovskému prostoru chybí. Vlastně ne, je jiná: peníze.
Tomáš Rothröckl