VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Josef Václav Sládek

Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
od souvratě ku souvrati
jak vás dnes to slunko zlatí!

Vlavé žito jako břehy,
květná luka plná něhy,
na úhoru, v žírné kráse,
pokojně se stádo pase.

Nad vámi se nebe klene
jako v květu pole lněné,
nad lesy jen z modrošíra
pára v tichý déšť se sbírá.

A jak slunce vás tak zhřívá
a jak cvrček v klasech zpívá,
v šíř i v dál, vy rodné lány,
buďte vy nám požehnány!

Ze Selských písní, poprvé vydaných spolu s Českými znělkami v Praze roku 1889.

Bývaly kdysi ve školách povinnou četbou i Selské písně Josefa Václava Sládka. Sbírka, jejíž básně byly jakousi apoteózou rolnického stavu a potažmo i české rolnické krajiny. Jak kdysi, v dávném roce 1971, napsal Josef Polák v článku Tematický akční rádius Selských písní J. V. Sládka: „… hrdinou Selských písní je oráč, osudově spjatý s půdou, na které po celý život pracuje a do níž se v koloběhu života poslušně opět vrátí jako zrno, ,jež hodil na brázdu kdos‘. Domovem jsou rolníkovi ,velké širé rodné lány‘. Má smysl pro jejich krásu, neboť je nadán estetickým smyslem. Nemazlí se s přírodou, ale miluje ji. Naslouchá písni skřivánka a sám si rád při práci zazpívá. Všemi je vysáván, ale je nezničitelný, je zdrojem národní energie…“.

Z celé té sbírky, psané lehkým a zvučným veršem, jejž ostatně Sládek mistrně ovládal, ovšem dnes zůstaly v povědomí jen ty velké širé rodné lány. To sousloví se dodnes používá, ale spíše v negativním smyslu: když se jím poukazuje na rozoranou krajinu a pole takového rozsahu, že je na nich v nížině téměř vidět zakřivení zemské, skoro jako na moři. Ovšem příměr je to k Sládkovým veršům necitlivý. To totiž, abychom parafrázovali typickou kantorskou otázku, básník svými verši rozhodně nechtěl říci. Celá Sládkova báseň, a také další ve zmíněné sbírce, směřovaly zejména ke zdůraznění toho, že bez rolníkovy práce a jeho lásky ke krajině by nebyla tehdejší česká země, stejně jako ony pověstné lány, požehnána! Z dnešního hlediska bychom tak měli tuto báseň vnímat spíše jako dokonalou charakteristiku ekologicky stabilního a biologicky udržitelného hospodaření, z něhož jediného vyplývá rozmanitost a estetično krajiny.

Ostatně samo slovo lán sice druhotně označuje řekněme velké pole (např. panský lán, tedy pole šlechtického velkostatku, které nebylo dědictvím nadrobeno do malých pásů), ale do dnešních lánů by se takové pole často vešlo i stokrát. Původně však byl lán plošnou mírou nikoli pole jako takového, ale rozlohy pozemku celého selského gruntu, přiděleného poddanému často již při středověkém přerozdělení půdy během vysazení vesnice, nově pak po třicetileté válce, která zanechala celé kraje pusté a bylo zapotřebí je nově osídlit a pozemky nově rozdělit. Proto se i dnes v českých příjmeních vyskytují četní Láníci, Láníčci, Půlláníci či Pololáníci, Čtvrtníci či Čtvrtníčci, podle toho, jakým dílem lánu disponovali dávní předci jejich nositelů. Tento původní lán navíc nebyl pevnou měrnou jednotkou, jinou rozlohu měl v podhůří a na vysočinách, jinou v nížinách, a přidělené pozemky - pole, pastviny, louky, někdy i les, z nichž se lán skládal, netvořily souvislou plochu, ale byly rozděleny v rámci katastru do jednotlivých polních tratí, v nichž měli svá pole či louky také další hospodáři. Rolníci tedy nikdy nedisponovali „jedním velkým polem“, které by dnes bylo možno označit jako lán. Své pozemky měli v dědičném nájmu, po zrušení poddanství v roce 1848 pak jako svůj, jak se ještě sto let poté bláhově domnívali, nezcizitelný majetek, jejž od roku 1863, kdy byl zrušen poslední zákon omezující rolnickou svobodu - zákon o nedělitelnosti gruntů, mohli dokonce i „drobit“ dědictvím mezi více potomků či odprodejem, pokud se statek zadlužil.

„Širost“ lánu vymezuje Sládek „od souvratě ku souvrati“, tedy od jedné obrátky oráče na konci pole k druhé na protilehlé straně. I ty největší „lány“ ale před kolektivizací neměly souvratě vzdáleny více než dvě stě (v rovinách občas i více) metrů. Jednotlivé polní tratě, do nichž byl katastr obcí rozdělen, pak byly rozčleněny celou řadou takovýchto pásů polí (někdy nazývaných i záhony), ve 30. a 40. letech 20. století v důsledku výše zmíněného dělení během dědictví či odprodejů často širokých jen několik málo metrů, jak je to dodnes k vidění v sousedním Polsku a některých oblastech Rakouska. Pole v rámci tratě byly obvykle vymezeny „sádovými kameny“, což však nezaručovalo časté sousedské spory o posouvání hranic polí či uorávání brázd sousedního pole, zejména oralo-li se tzv. v rozhon, tedy od středu pole k jeho okrajům. Jak vidět z některých článků v tomto čísle Veroniky, tento nešvar nevymizel ani v současnosti, kdy velcí zemědělští podnikatelé nechávají v katastrech obcí, jež kolektivizačními a následnými scelujícími akty již dávno pozbyly svých tratí a mezí, které je oddělovaly, „uorávat“, když už není nic jiného k dispozici, cesty či zbytky mezí na jejich okrajích, ba i nově vytvořené biopásy či úhory na jednoznačně cizích pozemcích…

Katastry obcí byly i ve Sládkově době velmi intenzivně obdělávány. Leckde, zejména na „žírné Hané“, v Polabí či v Dolnomoravském úvalu v oněch polních tratích ani tehdy moc remízků, ba ani stromů nestálo. Nicméně vzhledem k tomu, že se v rámci jedné trati pěstovalo vedle sebe na úzkých pásech polí více plodin, zůstávala krajina členitá, rozrůzněná a biodiverzitní. O jejím obdělávání, při němž nedocházelo ke zhutňování půdy a přehnojování, ani nemluvě. Jak mi kdysi, v roce 1990, řekl starý „půlláník“ Blažej Kristen z Komína (brněnské, dříve vesnické předměstí): „My jsme se před válkou snažili strojama nejezdit do pole. Měli jsme všechnu mechanizaci, a po válce ji museli i používat, protože lidi již měli práci a už nechodili… Předtím však otec vždy nechal posíct sekáče, kteří chodili z Vysočiny. Říkal, ať prý si něco vydělají, ale také, že se pola neujezdí. Půda je totiž jako těsto, a když ho stlačíte, tak nevykyne…“ I proto tedy mohl v „klasech cvrček zpívat“. Ne že bychom v současnosti cvrčka v krajině neslyšeli, ale je to vždy v travnatých porostech, nikdy ne v „širých lánech“.

Vlavé žito jako břehy v dnešní zemědělské krajině také nevidět. Ne že by se nepěstovalo, ale je to jiné žito. Pod Sládkovým vlavým žitem si je nutno představit vysokostébelné žito, v němž se člověk mohl schovat, jak bylo vysoké, dávající jak vynikající režnou mouku, tak slámu, která je dnes ve velkoplošných výsevech spíše na obtíž, ve Sládkově době však měla široké využití na výrobu došků (byť i to tehdy již velmi okrajově), povřísel na svazování snopů, ošatek na chléb či rohoží. Nepřehledné porosty kukuřice či řepky by nejspíš básníka k podobnému poetickému obratu neponoukly, jistě ani řepná pole, která se právě ve Sládkově době začala u nás rozmáhat. Naposledy jsem se vysokým žitem skutečně vlajícím ve větru, mohl kochat v roce 2004 na lazech v Podpoľaní na Slovensku. Ani tam již ale nesloužilo k výrobě došků či povřísel, byť tam byly tehdy ještě staré doškové stodoly v různém stadiu rozkladu tu a tam k vidění, dokonce ani k mletí na režnou mouku (na Moravském Slovácku a dále na Slovensku se totiž žito nazývalo „réž“, žitem byla často nazývána pšenice), ale bylo využíváno k pálení „ražovky“, obilné pálenky velice lahodné chuti. Už jej tam však neuvidíte. Drakonickými zátahy slovenských celníků na „černé paliče“ ubylo palíren a z místního vysokostébelného vlavého žita už nejspíš nezůstalo ani osivo.

No, a co říci teprve o Sládkových květných lukách plných něhy a úhorech, na nichž by se v žírné kráse třeba i v nížině mohl pást dobytek… Proti úhoření ovšem brojili již úředníci zpracovávající tzv. vceňovací operáty stabilního katastru ve 40. letech 19. století, a přestalo definitivně již v druhé půli 19. století, v konzervativních či málo progresivních oblastech, jako bylo např. Horňácko či Moravské Kopanice, až ve 20. či 30. letech 20. století. Pravda, hospodářsky bylo úhoření skutečně značně nevýhodné a střídavý osevní systém jej všude nahradil. Pro půdu a její zdraví však bylo velmi dobré. Ostatně i proto se dnes v rámci krajinných ozdravovacích procesů leckde využívá.

Summa summarum, slunce tedy v současnosti u nás stále velké širé lány zlatí. Lány ovšem neskutečně velké a neskutečně širé. Takové, které naší krajině požehnání zcela určitě nepřináší.