VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Na pevninu vystoupíme v Bremangeru. Vyrážíme směrem ke Grotle. Zpátky na pobřeží. Je teplo, jdeme po cestě, všímáme si zahrad a domů, garáží a aut, v šude známky zbohatlictví. Jsme bohatší a stavíme ošklivější domy. Nové domy jsou nekvalitní, šeredné, tenké, čtyřhranné krabice s přetíženými terasami a venkovními ozdobami, vypadají strašně. Zbohatli jsme, a jak se zdá, žijeme špatně. Všechno vypadá hůř: domy, školní budovy, benzinové stanice, poštovní úřady a supermarkety. Zbohatli jsme a stavíme jednodušeji, jsme chamtivější po majetku i po životě, žijeme ale uboze a nekvalitně, navzdory bohatství. To nás ochudilo jiným, horším způsobem. Vypadáme hůř. Jsme moc tlustí, moc líní, moc unavení, svaly máme ochablé, těla se nám rozpadají… Vypadáme čím dál hloupěji. Oblékáme se jeden jako druhý, stejně uniformně jako bydlíme, přizpůsobili jsme se špatnému vkusu. Díváme se moc na televizi, čteme moc novin a necháváme se ovlivnit spoustou pitomostí. Tak se to opravdu jeví. Rozhlédněte se! Zostouzíme krásu. Narušujeme přírodu, děláme nájezdy na krajinu. Trápíme zvířata a ničíme svět kolem sebe. Zbohatli jsme na úkor něčeho či někoho a to mě trápí. Je mi stydno. Nemůžeme se utěšovat, že s tím, co vidíme, nemáme nic společného, právě pocit viny nás činí lidskými a nedá se s ním nic dělat…

Začínám ztrácet dobrou náladu. Slunce stojí vysoko na obloze. Žádné mráčky, žádný vítr… Kde jsou lidé? Kde jsou zvířata? Kde jsou chlapi, co sečou trávu, ženské, co ji věší na sušáky, a děti, co pak do sena skáčou? Kde jsou pasoucí se krávy, hrabající slepice, kokrhající kohouti a mečící kozy, kde jsou ovce a vepři, kde jsou koně a psi, ano, kam zmizelo zemědělství norského venkova? Nahoře v kopcích jedno hospodářství vedle druhého, všechna ztichlá a opuštěná, mnohá polorozpadlá a zarostlá keři a náletovými stromy, bodláky a plevelem. Rozpadlé domy a prázdné seníky, skličující pohled, jsme posledními očitými svědky mizejícího jevu. Připomene mi to nostalgii kolem zrušených továren a lidi z průmyslu, tu halasnou nostalgii v románech a knihách, novinové články a interview; proč se mlčí o nejnápadnější změně v nedávných norských dějinách - o konci norského zemědělství? Zničení norského zemědělství souvisí s ještě horší devastací norské krajiny. Ta zarůstá, přetváří se. Na venkově se staví úplně stejně jako ve městě a obraz malých obcí je stejný jako jakékoli předměstí; benzinová stanice, nákupní centrum. Americké vilky, parabolické antény. Asi viděli v televizi, jak mají vypadat nové domy…

První, na co narazíme v Grotle, je nákupní centrum. Pošta, supermarket, velké parkoviště. Koupíme si pár plechovek piva a balíček cigaret, sedneme si ke stolu na parkovišti, jsme unavení a žízniví, mlčíme a je nám horko, slunce pálí, cítíme vůni soli a moře. Bílé světlo, křik racků. Ucítím bodnutí žihadla štěstí; nemáme plány, nemáme cíl. Budeme spát na pláži. Dojdeme poslední kilometry na Grotleské písky; domy jsou menší, starší, už tu stojí dlouho. Vystaveny plískanicím a větru, novostavbám a přístavbám, přistěhovalectví a turistice. Jsou jednoduché a vydrží nápor drsného počasí, stojí, jako by je připevnili k zemi neviditelnými šrouby, jsou bílé a žluté, přijaly barvy pláže… Zelené dveře. Okno s červenými záclonkami; stejná barva, jakou má na vlhké spodní straně kámen, skvrna na racčím zobáku nebo rákosí, když ho rozhoupou vlny. Domy stojí na druhé straně úzké silnice jako fronta podél moře, na svahu, který se natahuje proti oceánu jako vyplazený jazyk, staré seníky s oloupanou barvou a dehtem, šedivé jako kamení nebo jako stromy, jimž se znovu začaly podobat, celé popraskané a bezbarvé. A pak; mezi domy a stromy kolem malého zálivu s balvany a přístřešky na loďky se rozkládá pláž. Grotleské písky. Dlouhý, bílý oblouk nebo přímo miska, obrácená k oceánu; voda do ní padá a neúnavně zase stříká ven, jen v noci se na několik tichých hodin moře zastaví jako zmrazené měsíčním světlem. A uprostřed dne, kdy se slunce zastavuje uprostřed nebe; oceán odpočívá. Bezvětří. Vysoká tráva mezi domy a pískem se ani nezachvěje. Jdeme podél vody až k balvanům, kde pláž končí, je tam prohlubeň a dva kameny, které nás přirozeně kryjí před dlouhými otevřenými úseky pláže; je to místo odpočinku. Shazujeme ruksaky, sundáváme si šaty, běžíme k vodě a vrháme se do ní. Je studená… Plaveme k ptačímu ostrůvku, vyšplháme na něj, leháme si na kameny a pozorujeme odtud pláž. Pláž a za ní hory, na svazích roste tráva a šplhají se zídky a terasy. Domky v řadách, zahrady a stromy, úzká cesta, která spadá k pláži a ztrácí se v písku, jako by ticho a spánek zasáhly jako plyn všechno živé, všechny, kdo leží na pláži. Na ručnících a koberečcích, mezi košíky a plastikovými sáčky, na matracích a pod slunečníky spočívají světlá těla, oteklá spánkem a horkem. Podél břehu běhá pes. Ptáci vzlétají, matka zavolá na dítě, které padá, a ticho je porušeno. Nějaký muž skáče do vody, někdo startuje auto a motor probouzí všechny, co spali, pláž vstupuje do normálního života a obvyklých pohybů; lidi si hraji s míčem, běhají, koupou se a plavou. Nejteplejší hodina dne je za námi. Den se obrací. Jemný vítr z moře, čeření vody, vlnky, oblak přes slunce, plaveme k pevnině, leháme si na písek; je perfektní den.

Lehneme si na slunce, spíme, nechceme nic dělat, nechceme nic, sníme. O čem sníme? Já sním o novém životě na cestě, pořád v pohybu, pěšky z místa na místo. Je to možné? Je to možné. Jak daleko člověk může jít? Nevím. Odjakživa jsem chodil na výlety, krátké i dlouhé, ale nikdy dál, než jsem si naplánoval předem. Dva měsíce. Tři měsíce, ale pak jsem jel domů, vlakem nebo autobusem, letadlem nebo lodí. Jenže v tuhle chvíli nemám žádné doma. Mám kde bydlet, bydlím sám… Čekárna. Čekám na změnu, ne, čekám na proměnu, na něco úplně nového. Na nový život? Na co čekám? Ten nový život začne už dneska, přijdou nové možnosti, jde jen o to se zvednout, vstát a otřepat ze sebe písek a sny, natáhnout si oblečení a hodit si na záda ruksak, vyrazit, jít po cestě, která se přede mnou otevírá…

Spisovatel a esejista Tomas Espedal (1961) je jedním z nejuznávanějších norských autorů. Oceňován je především vybroušený esejistický styl jeho existenciálních próz. Krátkou ukázku jsme vybrali z románu Jít. Aneb umění nespoutaného a poetického života, který vyšel v českém překladu Jarky Vrbové v nakladatelství Havran v roce 2010, v tomtéž roce byl v ukázkách uveden v revue Prostor - Norská inspirace. Ukázku jsme vybrali, abychom si společně uvědomili, že krajina může být ukradena nejen u nás, ale i zapomenuta.