VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vojto, v tomto roce bychom spolu mohli oslavit osmnácté výročí naší výstavy Velké Karlovice - Lidé a krajina. Což je snad nejpozději osídlená valašská obec založená v roce 1714, takže její krajina je velmi mladá. Když jsme se tehdy vývojem její krajiny zabývali, tak jsem o tom měl takovou romantickou představu, že před tímto rokem tu vládly neprostupné hvozdy, kam občas někdo zašel pokácet strom, vybrat med lesních včel nebo ulovit jelena. Jak daleko je moje stále přetrvávající představa od pravdy?

Už před založením obce se vědělo o sedmi lidech, kteří na jejím území bydleli. Osídlení navazovalo ze strany od Soláně. Asi úplně pusto tam nebylo, protože z druhé strany se na tomto území snažili pást Slováci. Současně tu někde pravděpodobně pásli i lidé z okolních moravských panství. Určitě šlo ale hlavně o lesní pastvu, a to ještě jen na části území, takže území Velkých Karlovic bylo určitě lidmi velmi málo využívané a bylo jedním z posledních osidlovaných míst na Valašsku.

Takže to mohlo být tak, že minimálně 90 % území pokrývaly lesy pralesovitého charakteru?

Ano, takto to určitě mohlo tehdy být.

A druhá představa, která mne tehdy velmi fascinovala, že krajina Velkých Karlovic, stará přibližně 300 let, klesla z téměř stoprocentní lesnatosti přibližně v polovině svého věku na asi 20-30 %, aby se za dalších 150 let vrátila na asi 70 %?

Přibližně je ta představa správná, ale plocha lesa asi nemohla až tak poklesnout, protože v 19. století, kdy byl pokles lesnatosti největší, se zde vyplatilo založit sklárny. Kdyby tam bylo díky valašské, ale hlavně pasekářské kolonizaci tak málo lesa, tak by se sklárny nevyplácely. Takže pokles plochy padl nejspíš maximálně na 30 %, a nyní je poměr obrácený - je tu 30 % bezlesí, to je číslo z katastru, reálně to bude ještě o něco méně.

Tak jako tak bychom u nás těžko hledali dynamičtější vývoj „normální“ krajiny, přičemž tím normálním myslím, že nešlo o radikální změnu jako např. ve vojenských prostorech nebo Sudetech.

Ano, krajina Valašska určitě představuje velmi dynamicky se vyvíjející krajinu, kterou Velké Karlovice dobře reprezentují. Ale kromě této základní dynamiky les versus bezlesí se krajina měnila daleko rychleji, protože se měnily hospodářské postupy. My máme pořád představu krajiny ze starých fotografií, tedy před 100, někde možná 120 lety, ale zatímco jinde byly základní struktury osídlení starší, i přes tisíc let, tak tady byl vývoj krajiny doslova překotný. Takový byl třeba příchod a vývoj salašnictví nebo i pasekářská kolonizace. Tady nepomohou ani mapy stabilního katastru, které nejspíš nezachycují přesně realitu; v archivech třeba existují podrobné hospodářské mapy Radhoště přibližně o deset let starší, které zachycují podstatně menší rozsah lesa. Takže to, co bylo v katastru evidováno jako les, mohla být kombinace lesa s pastvinou, nebo to panství teprve plánovalo jako les.

Tím, že jsi vzpomenul salašnictví a Radhošť, bychom se mohli posunout k tvým nejnovějším výzkumům. Ty se týkají jednak vlivu sesuvů na salašnictví na Radhošti, jednak objevu nečekaně velkého historického ovčína na Hutisku.

První, co mne v té souvislosti napadá, je to, že mezioborový výzkum může přinést ještě mnoho nových překvapivých poznatků. Právě když jsme zkoumali už zmiňované staré mapy, které jsou na svou dobu velmi přesné, tak se dalo dobře určit, kde tehdy stály koliby a košáry na Radhošti. A když jsme to pak překryli s digitálním modelem reliéfu, většinou se ta místa překrývala se sesuvnými územími. Ono je to vlastně logické, protože salaše se často nacházely na poměrně prudkých svazích ale pro koliby a košáry bylo třeba rovné místo. To nabízela právě místa zvlněné části sesuvů.

Nebo trochu jinde na Rožnovsku se podařilo díky mapám stabilního katastru objevit uprostřed dnešního lesa základy velké stavby. Jde o rozměry 40 metrů na délku a více než 10 metrů na šířku, což vůbec není běžné. Spolu s historiky a archeology se nám pak podařilo potvrdit, že šlo o velký ovčín na panské salaši. A výsledkem bude vědecká rekonstrukce stavby v rámci nového a zatím největšího areálu Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm. Ten bude představovat mimo jiné právě různé typy salaší, ukázky pastvin, včetně jejich geneze počínající lesní pastvou.

Tím vznikne areál, venkovní muzejní expozice na téma salašnictví, jaká zatím nemá v Česku obdoby?

Ano, v plánu je věrohodné zobrazení celé valašské krajiny se salašnickým způsobem chovu ovcí, ne pouze ukázka staveb. A také tam bude prezentováno pasekářství, což byl neméně významný fenomén, který krajinu Beskyd a Valašska významně proměnil.

Výsledkem salašnictví byla nejen změna krajiny, ale také příchod nových druhů, dnes třeba ohrožených zalesňováním. A mimo jiné i invazních druhů. Čemu se věnujete v rámci těchto témat?

Dlouhou dobu jsme se snažili udržet cenná bezlesí náhradní péčí, hlavně kosením. A tak, když jsme se už dlouho bavili s místními zemědělci, jestli by neměli zájem vybrané plochy pást, vlastně z toho vyšla výzva, ať si to zkusíme sami. Tak jsme začali chovat ovce, máme hlavně původní plemeno valašek, které jsou nenáročné a pro péči o krajinu ideální, protože spasou i to, co by jiná plemena ovcí ponechala. Měli jsme až 150 ovcí, ale vlci nám bohužel letos docela snížili stavy. I přesto se třemi až čtyřmi stády kočujeme po Beskydech a vypásáme cenné louky, měníme je na pastviny, protože pastva je opravdu něco výrazně jiného než kosení.

Další z věcí, na které v poslední době hodně děláme, bych klidně nazval zahrádkařením. Doséváme nebo dosazujeme květnaté druhy do pastvin, mateřídoušku, hvozdíky nebo dobromysl. Tyto druhy by se na tato místa vracely pomalu, protože okolí je málo druhově pestré. Motýli, včetně vzácných, kteří jsou na tyto rostliny vázaní, si je velmi rychle najdou, takže se i třeba dost vysoko v horách pod Radhoštěm objevily druhy, které na Rožnovsku desetiletí nebyly viděny. Využíváme také poloparazitické rostliny, které tlumí výskyt expanzivních druhů trav a samy zvyšují druhovou pestrost a květnatost pastvin nebo luk.

Mohl bys uvést, o které druhy motýlů konkrétně jde?

Především o modráska černoskvrnného. Jde o deštníkový druh, který, když se nám někde objeví, tak indikuje příznivé prostředí pro život dalších významných druhů hmyzu, nejen motýlů. Ještě bych rád řekl, že náš přístup vlastně není ani tak striktně ochranářský, alespoň v tom smyslu, jak tento pojem dnes lidé vnímají. Stali jsme se už snad trochu i hospodáři a snažíme se navazovat na krajinu a pestrost přírody, kterou hospodáři před námi vytvořili. Rozhodně nechceme krajinu konzervovat, vytvářet z ní nějaký velký skanzen.

Vojto, ty máš vlastně letos i kulaté výročí. Je to 20 let, co se aktivně a systematicky věnuješ ochraně přírody v CHKO Beskydy, hlavně její jižní, „valašské“ části. Dokázal bys na základě svých zkušeností odhadnout, jaké trendy budou valašskou krajinu ovlivňovat v následujících dvaceti letech?

Rozhodně ne. Dnes je vše tak dynamické a to nemluvím jen o změně klimatu či společenského klimatu. Zásadní dopad na krajinu mají dnes faktory, o jejichž existenci jsme před dvaceti lety neměli ponětí. My jsme si opravdu třeba tak před patnácti lety mysleli, že to tu dopadne s krajinou špatně. Že staří hospodáři vymřou a v krajině se přestane hospodařit. Ale nestalo se tak. Najednou přišly zemědělské dotace a mnohé bezlesí se podařilo zachránit. Samozřejmě jinak, ale louky nezarostly náletem, protože se najednou větším zemědělcům vyplatilo vzít si je do nájmu a nálet vyřezat a začít na nich hospodařit, protože to jejich mechanizace zvládne. To sice často není ideální pro biodiverzitu, ale zase se to projevilo na krajinném rázu. Také přibylo ovcí a do hospodaření se pustilo i poměrně hodně mladých lidí, což bych před lety určitě neodhadoval.

A těch trendů, které mohou budoucí vývoj valašské krajiny ovlivnit, je celá řada: může tím opět zásadně zamíchat třeba nastavení zemědělských dotací. Například od příštího roku má začít pilotně fungovat nový systém kontrol dotací, který bude každé 3 dny z družicových snímků vyhodnocovat, zda mají zemědělci práce hotovy ve striktních termínech. Dosud to tak nebylo, docházelo občas ke zpožděním, třeba kvůli počasí, což sice podle úředního pohledu nebylo v pořádku, ale aspoň trochu to podporovalo rozrůznění luk a pastvin ku prospěchu biodiverzity.

Vojto, mám poslední věc, na kterou bych se tě rád zeptal. Tématem tohoto čísla Veroniky je „ukradená krajina“. Co tě napadne jako první, když to slyšíš?

Podle mne to je jednoznačně odtržení lidí od krajiny. Především pak odtržení vlastníků půdy od hospodaření na ní. A to jsme na tom ještě na Valašsku a v Beskydech v rámci naší republiky docela dobře, protože tu je nejvíc drobných hospodářů. Ale spousta vlastníků pronajímá pozemky velkým zemědělským podnikům a je jim jedno, co se s jejich půdou děje. Drobné hospodaření bylo přetržené minulým režimem, což má stále obrovský dopad. Intenzivní hospodaření půdu dál ničí, vlastníci přitom mají často pocit, že se o půdu pečuje. Prostě došlo k přetržení historického vývoje půdní držby, na nějž se nedaří navázat.

Děkuji za rozhovor.

Vojtěch Bajer je dlouholetým předsedou ČSOP Salamandr v Rožnově pod Radhoštěm, kde pečují o vzácné horské louky a pastviny, chrání beskydské mokřady a prameniště a pomáhají beskydským lesům, aby znovu byly pestré.