VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V naší přírodě nenajdeme mezi cévnatými rostlinami mnoho epifytů, tedy rostlin, které nekoření v půdě, ale k životu potřebují jinou rostlinu. Epifytů najdeme mnohem více ve vlhkých tropech, protože tyto rostliny jsou vlastně omezeny v příjmu vody, kterou běžně jinak čerpají z půdy. Aby mohly vodu získávat, musí jí být dost ve vzduchu - anebo musí být schopny ji odebrat rostlině, na níž se uchytily. Tedy kombinovat epifytismus s parazitováním. Přesně to platí o našich epifytech, jmelí (Viscum album) a ochmetu (Loranthus europaeus).

Dříve byly ochmet i jmelí řazeny do jedné čeledi - vždyť jsou si tyto rostliny vlastně velice podobné. Až nedávné výzkumy evoluční příbuznosti pomocí molekulárně biologických dat prokázaly, že jsou to nanejvýš vzdálení bratranci. Nejbližší příbuzní našeho ochmetu v tropech mají velmi nápadné, trubkovité, často oranžové, červené nebo žluté květy a jsou opylovány ptáky, zatímco tropičtí příbuzní jmelí se tomu našemu docela podobají. Tamním botanikům - na rozdíl od nás středoevropanů - by příbuznost těchto rostlin na mysl ani moc nepřišla.

Nedávné výzkumy osvětlily mnoho detailů ze života těchto rostlin. Víme, jakým způsobem napadají svého hostitele, jak pronikají do jeho pletiv. Víme, že musí překonávat obranné mechanismy hostitele. U mnoha parazitů je známo, že mají jen omezený okruh hostitelů, s nimiž to „umí“. Vidíme to i na ochmetu, který najdeme u nás téměř výhradně na dubech (na Balkáně napadá i jedlé kaštany). Ale specializaci na hostitele najdeme i u jmelí.

Evropští badatelé si všimli, že jmelí sice napadá různé dřeviny, ale rostliny nejsou ani morfologicky úplně jednotné. V Evropě se začaly rozlišovat 3 typy, které se - spíše kvantitativně - liší drobnými odchylkami v listech i plodech, ale které mají různou afinitu k hostitelům; nedávno k nim přibyl ještě čtvrtý, zjištěný dosud jen na mediteránních krétských borovicích. Nejčastěji jsou hodnoceny jako poddruhy, ale například rakouský klíč je hodnotí jako samostatné druhy. Tři základní středoevropské typy můžeme označovat jako jmelí borové, jedlové a listnáčové.

Moderními molekulárně biologickými metodami bylo zjištěno, že borové jmelí se ze společného základu odštěpilo nejdříve. U nás napadá borovici lesní, v jižnějších oblastech i borovici černou, a dokonce snad bylo - jistě zcela výjimečně - pozorováno i na smrku. U nás jej najdeme především v oblastech, kde je zřejmě výskyt borovice původní: tedy zejména v územích s rozsáhlejšími plochami písčitých sedimentů, např. v okolí Hodonína, v Polabí i na Třeboňsku, ale taky na borovicích v reliktních skalních borech, např. na jihozápadní Moravě nebo v průlomovém údolí Vltavy.

Zřejmě nejméně obvyklým typem jmelí je jmelí jedlové. Provází přirozený výskyt jedle bělokoré a roste zejména v podhorských polohách: vystupuje do nadmořských výšek až kolem 1 000 m. Líbí se mu tam, kde je jedle stále dostatek, například v Pošumaví. Jedlové jmelí překvapivě není bezprostředně příbuzné jmelí borovému.

Třetím a dá se říci nejznámějším typem je jmelí listnáčové. Napadá dosti širokou škálu listnatých stromů. Nejčastěji jsou to stromové vrby a topoly, druhou nejčastější skupinou hostitelů jsou asi dřeviny z čeledi růžovitých: např. jabloně, hrušně, jeřáby a hlohy. Také se občas najde na lípách, zřídka i na severoamerických akátech. Pozoruhodné jsou ale výjimky: jmelí se prakticky vyhýbá sloupovým topolům, ale obvykle je nenajdeme ani na dubech (někdy ovšem jako hyperparazit prostřednictvím ochmetu!), natož na bucích.

Hranice výskytu jmelí může být místy velmi ostrá a listnáčové jmelí mívá navíc pozoruhodné preferencí hostitelů, takže v určitých územích preferuje jen některé z nich. Např. na jižní Moravě je listnáčové jmelí v úvalech přehojné, ale v okolí Znojma jako když utne - v národním parku Podyjí je nejhojnější jmelí borové, až v podhorských lesích kolem Vranova nad Dyjí se objevuje i jmelí jedlové. Zatímco na vrbách na Třeboňsku je listnáčové jmelí časté, v Budějovické pánvi téměř chybí a směrem k jihu se výjimečně objevuje teprve při hranicích s Rakouskem: dále směrem k Dunaji je na starých jabloních docela časté a v dunajské nivě jsou jím vrby a topoly opět obalené.

Co je příčinou hostitelských a geografických preferencí, není dosud uspokojivě vysvětleno. Semena jmelí roznášejí ptáci, zejména brkoslavové, brávníci a pěnice černohlavé: pozorované ostré hranice zcela určitě neznamenají bariéry jejich pohybu. Z mnoha území chybějí podrobnější informace: všímejme si tedy, kde a na jakých dřevinách jmelí objevíme. Zimní procházky jsou pro jeho sledování ideální: trsy jmelí zejména na listnáčích jsou mnohem lépe vidět.

Vít Grulich

Vít Grulich (1956), botanik, je docentem na Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.