VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

„V době nynější panuje tu však dlouho už klid a celý kraj - nehledě k těžkým dobám nynější světové války - usmívá se na svět nejen četnými městy a městečky, ale i pěknými svými dědinkami, od zámožných osad při řece Moravě a Dyji až po chudé kopanice v horách na pomezí uherskomoravském, kolem St. Hrozenkova, jejichž chaloupky dřevěné dosud komínů nemají.“

(Josef Klvaňa, 1918)

Nebývá zvykem, že by se ve Veronice běžně objevovaly články zabývající se knihami již dávno vyšlými. V posledních měsících jsem se však znovu začetl do fenomenálního díla Moravské Slovensko, které redigoval Lubor Niederle (1865-1944) - zakladatel Archeologického a Slovanského ústavu Akademie věd, etnolog a také autor vpravdě epochálních mnohasvazkových Slovanských starožitností, které jsou typickou kombinací archeologického, etnografického a antropologického přístupu jejich tvůrce, což mne přimělo k napsání následujících řádků.

Od své baběnky, rodačky ze Slovácka, která značnou část života prožila na pomezí Horňácka a Dolňácka (v Lipově, Tasově a Hroznové Lhotě), jsem někdy v 80. letech dostal darem poklad - první vydání objemné knihy Moravské Slovensko, svazek I, vydané v památném roce 1918, jehož 2. vydání vyšlo roku 1923. Mnoho let jsem se mylně domníval, že toto unikátní národopisné dílo zůstalo osamocené a svazek II už se nepodařilo vydat. Časem se mi však podařilo vypátrat, že druhá část tohoto etnografického drahokamu skutečně existuje. Vyšla v roce 1922 a tím pádem bylo jasné, že Národopis lidu českoslovanského, díl I - Moravské Slovensko je kompletní. Velmi jsem toužil získat i druhý svazek, až se mi vloni podařilo narazit na informaci, že oba svazky vydalo Město Kyjov jako reprint v nakladatelství Františka Šalého ALBERT v roce 2014. Pak už nebylo těžké zjistit, že obě knihy včetně vkládané mapky jsou k zakoupení v kyjovském informačním centru. S pocitem blaženosti jsem si odtud odnášel ono břemeno značné hmotnosti. Není divu, oba svazky jsou vytištěny na křídovém papíře a svázány v pevných deskách čítají dohromady úctyhodných 887 stran.

V úvodním slovu k reprintu Moravského Slovenska vystihuje starosta Kyjova Mgr. František Lukl pohnutky, z nichž k vydání došlo. Píše zde mj. toto: „Sítí se do našich počítačů šíří mnoho zaručených zpráv a údajů. Mnohé jsou však doslova deformovány relativizujími výklady, pohledem doby či samotného pisatele. Klenot původních kvalit, rozměrů a hodnoty si zaslouží, aby nebyl jen virtuální.“ V následujícím odborném úvodu přibližuje práci a zaujetí národopisců na počátku 20. století PhDr. Vít Trachtulec, etnograf Městského muzea ve Veselí nad Moravou, který také podrobně objasňuje důvody a okolnosti vzniku monografie Moravské Slovensko, a rovněž uvádí, že už v době jejího prvního vydání šlo o dílo naprosto ojedinělé. O velkorysosti záměru a obrovském úsilí autorů vypovídá nejen celkový počet stran. Přestože tvorba publikace spadala do nešťastného období 1. světové války, pustil se kolektiv autorů do vytčeného úkolu s osobním zaujetím, vysokou erudicí a vytrvalostí. Samozřejmě, mnozí z nich již před tím o tématu, jemuž se v knize věnovali, leccos sepsali, zejména pak ředitel kyjovského reálného gymnázia Josef Klvaňa (1857-1919), jehož články o krojích Moravského Slovácka vzbuzovaly již dlouho značnou pozornost. Souborného vydání svého desetiletého úsilí o zachování krojového bohatství na Slovácku se však dočkal až ve jmenované monografii, která vyšla nedlouho před jeho smrtí. Snažení autorů tedy bylo úspěšně završeno nadčasovým spisem popisujícím do všech podrobností život rolnického i řemeslnického lidu na Moravském Slovensku (dnes nazývaném Slovácko) koncem 19. a začátkem 20. století, s přesahy do hlubší minulosti.

Svazek I obsahuje kapitoly věnované pečlivému vymezení hranic zkoumaného území, přírodnímu rázu kraje, jeho osídlení, dále podobě vsí a obydlí i hospodářskému zaměstnání obyvatelstva. Velmi obsáhlé je výše zmíněné pojednání Josefa Klvani o lidových krojích Moravského Slovenska. Klvaňa v něm rozlišil 28 krojových oblastí vycházejících z příslušnosti obcí k farnostem (farnost zahrnovala obec mající kostel a okolní obce bez kostela, tzv. přifařené) a toto jeho rozdělení je dodnes platné, ostatně jako údaje v něm obsažené, a proto také stále využívané.

„Když pak za krásných letních nedělí mladý i starý nastrojí se do svého obleku svátečního, v nejpestřejších barvách se mihotajícího, zajímavého a nejvýš svěčného^*), a zelenými lukami anebo návsí čistou jde do kostela anebo na pout velehradskou, nebo k sv. Antoníčku nad Blatnicí, věru, že řekneme si v duchu: Krásný jest tento lid i milý jest ten kraj, v němž žije. Kéž nebesa je obojí na dlouho ještě krásným a svým zachovají!“

(Josef Klvaňa, 1918)

*) svěčný = slušivý, pozn. aut.

Čtenáře Veroniky by mohla obzvlášť zaujmout zevrubná kapitola věnovaná neživé i živé místní přírodě. Josef Klvaňa se v ní zabývá vodopisem a horopisem, obcemi i vinnými sklepy (tzv. búdami), které „jako vinice nemálo přispívají k půvabu kraje“. Dále se zmiňuje o hradech, klášterech a tvrzích, popisuje nížinné i horské louky a proslavenou kvalitu jejich sena, pojednává o skladbě lesů, pěstovaných plodinách i ovoci včetně pálení slivovice, třešňovice, broskvovice a borovičky (jalovcové). Kapitola se velmi podrobně zaobírá podnebím, geologickými a půdními poměry kraje, popisuje solné a sirné prameny léčivých vod (čtenář mj. s údivem zjišťuje, kde všude tenkrát byly lázně). Nejobsáhlejší částí je podkapitola věnovaná botanickým poměrům, v níž se znovu věnuje i obilnářství, vinohradnictví či bramborářství. Současným vyznavačům smíšených kultur udělá radost např. zmínka o sázení dýní, konopí a fazolí mezi řádky brambor. Zajímavá je rovněž informace o hojném pěstování vičence ligrusu jako krmiva (zvaného šparseta). Milovníci botaniky si však přijdou na své především na stranách 17-19, kde je pojednáno o desítkách druhů rostlin (dnes převážně zvlášť chráněných) včetně orchidejí a lanýžů. Zkrátka nepřijdou ani zájemci o zvířenu, kterým se nabízí řada pozoruhodných údajů na následujících stranách, i když např. z plazů jsou zmiňovány pouze ještěrka zelená, užovka hladká a želva evropská (tj. želva bahenní).

Svazek II se dopodrobna zabývá životem v obci a rodině, nářečím, lidovým výtvarným a hudebním uměním, zvyky a obyčeji. Nechybí zde ani kapitoly o demografických údajích a tělesném rázu obyvatel Moravského Slovenska. Malá, avšak taktéž pozoruhodná kapitola pojednává o etnické skupině moravských Charvátů, kteří se v 16. století na útěku před Turky usadili na pozvání Liechtensteinů v nejsevernější části Habsburské monarchie, až na samém jihu Moravy, na Břeclavsku, Hodonínsku a Mikulovsku, kde silně ovlivnili místní kulturu. Závěr objemné publikace tvoří přebohatý bibliografický výčet literárních zdrojů, jako přídavek je označen dokonale podrobný popis znorovské (vnorovské) svatby podobající se scénáři, který zahrnuje veškeré svatební promluvy, obřady, rituály i zpěvy. Opomenout nelze ani seznam 60 vesměs barevných tabulí, jejichž autory jsou mj. Joža Uprka, Josef Mánes, Antoš Frolka a mnozí další umělci, a také přehled mapek, černobílých kreseb a fotografií, jenž obnáší celkem 493 položky. Kdo hledá obsah celé monografie, najde jej nenápadně umístěný až na úplně posledních stránkách druhého svazku.

Předpokládám, že se i mezi čtenáři Veroniky najdou zájemci o téměř sto let starou, nicméně dokonalou encyklopedii národopisu lidu Slovácka, kraje, jehož významnou část zaujímá současná CHKO Bílé Karpaty.

Aleš Máchal je český ekopedagog, spoluzakladatel a první ředitel Lipky - Domu ekologické výchovy v Brně. Bezmála půl století se věnoval environmentálnímu vzdělávání a dětem, studentům i učitelům pomáhal porozumět, jak úžasné jsou přírodní děje a jak se k životnímu prostředí chovat ohleduplně a s respektem. Držitelem Ceny Josefa Vavrouška se stal v roce 2001.