VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V roce 1921 vydal Jiří Mahen osm knižních děl: hru Generace, soubor epigramů Kozí bobky z Parnasu, pod různými pseudonymy pět svazků úvah a esejů (například Jak se dělá divadlo) a také Rybářskou knížku, představující jednu z jeho nejznámějších a nejvydávanějších prací. Vyšla v brněnském nakladatelství Stanislava Kočího a vytiskl ji vyškovský tiskař František Obzina. Další vydání provázely fotografie V. J. Staňka a Slávy Štochla či ilustrace Oty Janečka.

Mahen v úvodu Rybářskou knížku označuje za soubor „vzpomínek, poznámek, nápadů a povídek“, do nějž zahrnul též „odborné kapitolky o rybaření, sny i skutečnost“, přičemž ho adresoval také nerybářům. Evokace svých toulek po „krásném světě Dyje, Váhu a Moravy“ totiž pojal jako výpověď o „mužném poměru k přírodě“, tvořícím součást „všeobecného gentlemanství“. Šlo mu tedy o gentlemansky ohleduplný vztah k přírodě, nikoli jenom o rybaření.

V osmatřiceti kapitolách zachytil své rybářské zážitky ve všech ročních obdobích, chytání štik, kaprů, pstruhů, lipanů a dalších druhů ryb v potocích, řekách, jezírkách či tůních v různých moravských a slovenských končinách. Píše-li třeba o Macoše, je to spíše výjimka, neboť místo celých místních názvů uvádí jen jejich počáteční písmena. Čtenář je tudíž identifikuje nesnadno. Mahen mu to zčásti vynahrazuje básnivými popisy opojné májové noci pod Pálavou nebo chvil v krajině, kde „všude je zeleno, zeleno, zeleno“.

Zmíněné odborné pasáže najdeme především v přednášce hastrmana Potěry, který zasvěceně charakterizuje jednotlivé druhy ryb, jež figurují i v další pohádkově laděné a současně kritické kapitole nazvané Před soudem: obžalovaným a potrestaným je tu sám autor. V řadě kapitol se objevují rovněž lidé, ti však jen dotvářejí kolorit Mahenova vyprávění.

O Rybářské knížce psal Jan Lacina v Milíři, zpravodaji Společnosti Jiřího Mahena. V čísle 16/2014 - ve své rubrice Krajiny Jiřího Mahena - se zaměřil hlavně na kapitolu Moje vody: dešifroval evokované lokality a popsal jejich dnešní podobu. A tak si tuto kapitolu přibližme krátkou ukázkou:

MOJE VODY

Mám už jich několik na tom božím světě, ale žádné se mi nevydařily jako tyhle, u nichž už ležím týden a jež jsem si našel bez pomoci cizího člověka. Vyhledal jsem si je na mapě a vykombinoval jsem si, že jsou jistě nejlepší na okrese, a věc se potvrdila. A to je tak:

Tyto vody leží v širých lukách proti soutoku dvou řek, musí tedy v nich být plno ryb. Zahajují systém trativodů za povodně, které se táhnou kolem dědiny ve třech proudech a jsou teď v létě řadou vyschlých rákosin a neproniknutelných žump, v nichž zase řádí košaři, vynášející odtud plno menších ryb. Moje vody jsou v pořadí různých jezírek třetí od řeky a největší. První jezírko u řeky je i na mapě menší, druhé podlouhlý jakýsi rohlík, třetí tvoří energický roh s naznačenými strmými břehy. Odtud k nejbližšímu jezeru je přes silnici na jih dobrých dvacet minut, k nejbližšímu systému trativodnímu na východ rovněž patnáct minut, takže ryby, vyhnané povodní z koryta dvou mohutných řek, stáhnou se jistě hlavně do tohoto jezera - rozhodl jsem se, že tady někde bude můj stan, a moje rozhodnutí nepadlo špatně.

Ležím u nich. Jsem jimi prostě okouzlen. Je to krásná hlubočina s mělkými okraji, které jsou přímo přecpány potěrem. Voda čistá, jasná. Jezero na obou koncích je ohrazeno sítím, v němž se batolí mladé divoké kachny a rachtají vodní slípky. K silnici je daleko, do dědiny přes hodinu. Nikdo mne nevyrušuje. Jednou přešel mimo hajný, s nímž byla docela pěkná zábava. A pak mám svatý pokoj.

Jiří Poláček