VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ne, nejsem kardiolog ani internista, takže nechci psát o obsahu hrudní ošatky nikoho z nás, ale chci se vyznat z lásky ke krajině, kterou jsem si zamiloval. Vlastně ke dvěma od sebe dost vzdáleným krajinám.

Tou první jsou Jizerské hory, konkrétně Příchovice a jejich nejbližší okolí: maminka pochází z rodu prvního rejdického kantora, takže jako malou holčičku ji všichni znali jako Adélku od Kantoráka. Už to mi jako malému klukovi bylo sympatické. Místní lidé se jen tak nejmenovali, ale nosili příslotek podle toho, co udělali oni nebo jejich rodiče; viděl jsem v tom podobnost hrdinů tehdy hltaných Štorchových knih o partě kluků doby lovců mamutů, kterou vedl Kopčem, čili kluk, který byl kdysi kopnut srnčetem… Od nepaměti jsme celá rodina jezdili za Babečkem (maminkou Adélky od Kantoráka) do krásné chalupy na Cígerinku v Pustinách, kde ve všech domorodeckých chalupách měli kozu, takže jsem od mala věděl, že při dojení kozištěte je třá miť po ruce chvoštiště a vodháněť melsný kočiště vod mlíčištěte. Samozřejmě bylo potřeba pro kozu nasekat trávu a nasušit seno na zimu, takže jsme se brzy se starším bráchou naučili hrabať louku a později se i kale vohánět kůsou, což se mi o řadu let později, už jako farářovi, velmi hodilo… Babička měla i slepice, s jejichž snahou někde tajně vysedět kuřata byla spousta zábavy stejně jako v okolních lesích i na potůčku, který tekl kousek od chalupy. Koziště mělo každý rok pušmika, jehož odchod od nás jsem vždy oplakal. Nádherné bylo zimní sezení u stolu, na němž stál lóger (káva z melty), krajáč nesebranýho mlíčištěte a Babeček poudal poudačky, kerý nikdá nebyly vhačky; všechno to byla prauda praudoucí, páč ten člouvěk, co to poudá, je ještě žiu. Taky jsme se s bráchou dovídali o slavných jizerských pytlácích i o tom, kterak je možno si do Lefušky ulít kuli, kerá muší trefiť, dyby měla leťáť za vinkel. Po Babečkově smrti jsme na chalupu jezdili za maminčiným bratrem Ottou, který toho moc nenamluvil, spíš seděl, kouřil cigarety balené z Tarase Bulby a komentoval, co poudá rádio. Dodnes si pamatuji, že objev jakéhosi odborníka, že záchodovina je velmi dobré hnojivo, komentoval: Ejnu po staru se žiť nedá, ale perdel muší do hózní! Otto nikdy nevstoupil do JZD, živil se na rodovým drápaništi - dost těžce, ale férově. To už jsme byli schopni mu aktivně pomoci a on hlavně v zimě vyprávěl, co zažil jako mladík za první války v rakousko-uherské armádě i jako totálně nasazený za druhé války. Tehdy už neměl koziště, ale choval vokresní plemeniky, k nimž sousedé vodili perskající se kozy. I tehdy se poudalo hlauně vo výkonech legendárních plemeniků i kouzcích melsných kozišťat, kerý spoucaly, nač natrefily. V tu dobu jsem už měl Jizerky procourané jak v létě pěšky, tak v zimě na běžkách, a poznal jsem, že neexistuje krásnější kout světa, než je krajina mezi rozhlednou Štěpánkou a Bukovcem, pod nímž v Hnojovém domě žil cestovatel, horolezec, podivín a hloubavý myslitel i pamětník a poutavý vypravěč Gustav Ginzel… Pauzu v pravidelných jízdách za Ottou udělalo mé rozhodnutí nastoupit na vojenskou školu, což byl omyl, jehož přičiněním jsem se z vojny dostal až po více než třech letech, v prosinci roku 1968. Toho Silvestra jsme s kamarádem Ajflem prožili na chalupě. To už Otto nežil a chalupu zdědila moje maminka. Tam také padlo mé rozhodnutí jít studovat teologii. Během studií jsem jezdil na Pustiny, do Skaláku, na Sušky a do dalších skal; lezení mě čím dál pevněji drželo a díky němu jsem poznal jak bezvadnou partu, tak i druhou srdeční krajinu svého života - Hajastan, pardon, Arménii.

Do Arménie jsem stopem, bez řádného dokladu odjel v roce 1972 z lezecké výpravy na Kavkaz; chtěl jsem poznat lidi, o jejichž statečnosti a vytrvalosti píše Franz Werfel v knize Čtyřicet dní. Chtěl jsem poznat i krajinu, v níž se podle legendy po svém návratu z nebeské říše Kristus prvně dotkl země a jejíž hlavní město Jerevan stojí na místě bývalé urartské pevnosti Erebuni. Po jízdě stopem, většinou náklaďáky, kdy jsem potkával fantastické lidi umějící se vyhnout postu Gai (policejních kontrol), jsem dojel k jezeru Sevan, kde jsem chtěl přespat. Tomu zabránila parta jerevanských kluků a holek, pořádajících piknik s obvyklými arménskými ňamkami, na něž mě okamžitě pozvali… Zde začalo mé poznávání Arménů a jejich pohostinnosti; večer mě přibrali do už tak přeplněného Moskviče, odvezli do Jerevanu, kde kolem půlnoci vtrhli do jakéhosi domu, snědli, co jim domácí paní nanosila, připili si s domácím pánem, odjeli a mne tam nechali. Tak jsem se poznal s Varazdatem Chažakem Navojanem, přednášejícím na jerevanské univerzitě. A tak také začalo mé seznamování s krajinou klášterů vytesaných do skal, s lidmi ochotnými půjčit neznámému cizinci koně, aby mohl dojet do míst, o nichž mu vyprávěli… Seznamoval jsem se s knižními poklady Matadaranu (muzeum starých rukopisů a tisků) i s mentalitou lidí, kteří sice při každé příležitosti pozdvihli sklenku koňaku, ale nikdy se neopili. A nikdy druhého, který položil dlaň na skleničku, neukecávali, že si s nimi musí připít, jinak je urazí; chlap ví, že pít a milovat se může jen, dokud ho nezačnou brnět prsty. Arménské přípitky stály za to. Dodnes si pamatuji ten první, který kvůli mně pronesli v jinak nemilované ruštině: „Budiž pozdraven strom, který dal šťávu na podrážky bot, které tě k nám donesly!“ A hup tam s deci koňaku… Od té doby jsem hledal a občas i využil příležitost do Hajastanu letět, hlavně pak po zemětřesení, které zemi postihlo v prosinci 1988 a které pobořilo mnoho klášterů. Tehdy šlo o to, této mé srdeční krajině pomoci, což se podařilo…

To už jsem byl farářem v Tanvaldu, tři kilometry od chalupy na Cígerinku; sice jsem jako Pražák měl sloužit v pražské diecézi, ale rebelantský student z roku 69 byl pro místní církevní tajemníky nepřijatelný, takže si mne vyžádal tehdejší královéhradecký biskup na výpomoc starému faráři Hnízdovi… I usoudili páni tajemníci, že budu-li bydlet v Déržkouě, kde perší na smerkový perkýnko a sloužit ve vesničkách na horách, tak budu jako rodilý Pražák dost ztracen, takže dali souhlas. A já „za trest“ sloužil patnáct let v mých milovaných Jizerkách, které jsem poznával z druhé strany. A bylo mi fajn. Hlavně, když mě asi po pěti letech horáci vyjmuli z kategorie vellemnej pánů a přijali mě jako svého „svatýho otce“. Za ten příslotek mohl tehdejší autobusák Bohouš Patrman z Hamersk, svážející lidi na mnou slouženou půlnoční do kaple svaté Anny ve Velkých Hamrech II, lidově Hamerskách; po jedné půlnoční, kdy už se čekalo jen na to, až zamknu kostel, na mne křikl: Tak polezte svatý otče! A já mu odpověděl: Už lezu, hříšný synu… A oběma nám to zůstalo. S hasiči a sokoly z Hamersk jsem chodil síct kůsou, a že to umím, překvapilo všechny. Nejprve kostelníka Jarku, také Patrmana, zvaného Horašů, který mi z počátku se značnou nedůvěrou půjčil svou vzorně udržovanou kosu. Na poprvé jsem jí chyt jak prase vidle, ale pak jsem si dal záležet, abych Ottově škole a památce neudělal ostudu. Jarka koukal na tu proměnu z praháckýho vellemnička v sekáče, který umí i kůsu nabrousiť. Pomalu přišla doba, kdy jsem při návštěvě farníků byl pozván na dumlikačku, sejkory, kucmoch, hubovec, kantoráky, zelňáky a další ňamky, povětšinou z bandor, ale okoštoval jsem i svarební koláč s andělskou vomastou… A kdy jsem se mohl zúčastňovat poudaček - vhaček u culifindy z melty nebo u domácího vína či medoviny, která tak krááásně řála v outoru… Jo, jizerskohorská srdeční krajina mne přijala za svého.

A to trvá, i když jsem byl po patnácti letech komunistickým tajemníkem, pověřeným dohledem nad církvemi, přeložen do Lomnice nad Popelkou, kde jsem dosud. Za ty roky jsem díky horolezecké partě procestoval pár i dost exotických zemí a v Africe, Norsku, Švýcarsku, v Himálaji i jinde jsem potkal spoustu zajímavých lidí a viděl i mnoho krásného, ale v mém srdci se vedle Jizerek a Arménie už nenašlo volné místo pro žádnou další krajinu…

Aleš Jaluška je knězem Církve československé husitské. Dvacet čtyři let působil jako kaplan věznice ve Valdicích. Překládá z hebrejštiny a plánuje, že se bude věnovat českému překladu některého z traktátů talmudu. Jeho celoživotní zálibou je horolezectví. Slezl obávanou severní stěnu Eigeru a má za sebou dvě himálajské expedice, trek kolem Annapurny a trek kolem Káthmandů. Každý rok na Štědrý den slouží bohoslužbu na hřbitově horolezců na Hrubé Skále, dnes už nejen za své kamarády. Oblíbeným jeho úslovím je: Když mě někdo vyhodí oknem, slaním dovnitř komínem.