VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Co je vlastně pro lidi nejvíce fascinující na cizích krajinách? Je to uchvácení u nás nevídaným zásadním skladebným prvkem krajiny, jako je třeba moře nebo poušť? Nebo je to exotika jiných druhů zvířat a rostlin? Mě osobně na cizích krajinách uchvacovalo nejvíce něco daleko méně nápadného, a to podobnost s krajinou domova. To, že někde jinde, třeba i o pár tisíc kilometrů dál, žijí překvapivě ve stejných lesích stejné druhy jako u nás. Jako třeba ve španělské Asturii medvědi a vlci. Anebo, že jen o pár stovek kilometrů dál můžu vidět, jak vypadaly naše řeky před regulací, jako vypadají dodnes ve východním Polsku. A podobně je to i s krajinou, která patří mezi mé nejmilejší, což je širší okolí chorvatského městečka Senj v Kvarneru, poblíž pohoří Velebit.

Tak tři čtvrtě milionu českých turistů zamíří každý rok o prázdninách k Jadranu. A přesně o tomhle ten článek nebude, o moři, ani o prázdninách. Protože jiná místa a jiná období návštěvy Chorvatska jsou o tolik zajímavější, postačilo by to na více než jednu evropskou krajinu. Ale budeme se bavit o jednom místě u moře, kam to máme docela blízko.

Je tady tolik zajímavého, a i pro samotné Chorvatsko unikátního, že je těžké něco vybrat. Začnu sedlem Vratnik, které se nachází pár kilometrů nad městečkem Senj. Tady je tak nádherný výhled na celý kvarnerský záliv, že se člověku najednou ani nechce spěchat dolů k moři, když už ho vlastně vidí. A to je dobře, protože tou první zdejší pozoruhodností je poměrně ostrý přechod mezi středoevropskou a středomořskou vegetací, laicky řečeno. Lze tu vidět květiny jak u nás cizokrajné, tak u nás běžné.

Druhou významností, ke které na chvíli odbočím, je to, že právě zde vzniká i jeden z nejsilnějších evropských větrů, druh padavého větru známého z různých končin světa, zde nazývaného bóra (chorvatsky bura). V Chorvatsku se říká, že bóra se v Senji rodí, v Rijece vdává a v Terstu umírá. A můžete ji cítit právě už tady na Vratniku, kdy se bezvětří na pár metrech mění v silný vítr, aby dole v Senji byla klidně pořádná mela. Ostatně, naměřená rekordní rychlost bóry v Chorvatsku činí 235 km/hod. Logicky má tedy bóra silný vliv i na architekturu Senje. Bóra zde fouká průměrně 310 dní v roce, takže Senj má velmi hustou zástavbu a úzké uličky. V Terstu pak dávají i kameny na střechy či instalují provazy a řetězy podél chodníků, aby se po nich při silném větru vůbec mohlo chodit.

Nejkrásnější se mi toto místo zdá v období od poloviny dubna do poloviny května. Ale vrátím se zpět k již popsanému místu výhledu na moře na Vratniku. Zde odbočuji doprava na Krivi put, kde na mě čeká malebná zemědělsky extenzivně využívaná krajinka, kde lesy jsou podobné našim v Moravském krasu a bezlesí obdobně tak podobné našim jihomoravským stepím. To vše později v plném létě okoření spousta vzácných druhů brouků a dalšího hmyzu v Česku nevídaných svým množstvím. Teď na jaře je tu ale ticho a na zdejších loukách, ale především pastvinách, vládnou barevné koberce květin.

A nejsou to květiny ledajaké. Můžeme tu najít početné populace kandíku psího zubu (Erythronium dens-canis), který v Česku roste na jediném místě, obdobně tak hořce jarního (Gentiana verna) u nás rostoucího jen na třech lokalitách. Či tisíce vstavačů kukaček (Anacamptis morio, syn. Orchis morio) rostoucích tak hustě, že jsou vidět z auta na dálnici či jinde z rychlíku Zagreb-Split, zatímco u nás jejich početnost klesla za poslední století pod 1 % původního výskytu. K vidění je také několik druhů prvosenek (Primula), koniklece (Pulsatilla), modřence (Muscari), violky (Viola), čemeřice (Helleborus)… Kdo by chtěl vidět další druhy květin, tak doporučuji navštívit nedaleký „botanički vrt“, tedy botanickou zahradu v národním parku Sjeverni Velebit, poblíž chaty Zavižan.

Když už mluvíme o horských chatách, tak kromě známých horských chat, kde se můžete najíst, napít a kde se dá přespat, je dobré zmínit chorvatská „skloniště“, v překladu útočiště. Tady můžete zdarma přenocovat a ráno postupovat dále do hor, třeba do Velebitu po speciálně vybudované horské Přemužičově stezce nebo do vápencových skalních měst Bílých nebo Samarských stěn. Obzvláště doporučeníhodná jsou čtyři v posledních letech nově vystavěná či rekonstruovaná skloniště, na kterých chorvatští „planinari“ spolupracovali s významnými architekty. Nejkrásnější je údajně skloniště Miroslav Hirtz, odkud můžete zkoumat další druhy květin vápencových skal, či jen absolvovat zábavnou skalní prolézačku v Bijelych stijenach, klidně se svými ratolestmi.

Nikdy při tomto přírodovědném výletě nezapomenu ani na zvířata, proto taky někdy sejdu do vesničky Kuterevo. Tady v podhůří Velebitu, směrem do vnitrozemí, vznikl zajímavý projekt na záchranu medvědů. Mláďata medvědů osiřelá po zabití jejich matek lovci či medvědi zachránění z nehostinných podmínek splitské zoo tu našli útočiště ve výbězích chytře zbudovaných v závrtech, realizovaných s pomocí belgických skautů a provozovaných dobrovolníky z různých koutů Evropy. A to, dle slov zakladatele útulku, bez jediné kuny dotací. Pozemky dokázal získat darem od místních.

Tak šťastnou cestu do jarního Velebitu.

Mgr. Roman Barták (1970), fyzický geograf a krajinný ekolog, zabývá se praktickou ochranou krajiny hlavně prostřednictvím programu LIFE. Rád objevuje doma, za humny, na jihu Evropy či kousek dál, někdy přírodní krásy exotické, nejraději ale ty české přírodě blízké.