VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Dnešní podivná doba má snad jedinou výhodu, člověk se příliš nevzdaluje od svého bydliště, a tak má šanci podrobně prozkoumat místa, na která neměl pro samé harcování po světě po mnoho světelných roků čas. Znovu poznává vlastní město, v mém případě také řeky, které jím protékají. Mé rodné Brno neleží na žádném veletoku, zato celkem slušných provinčních řek má hned několik. Svratku a Svitavu zná asi každý a v poslední době se do povědomí stále více dere i říčka Ponávka, o které jsme si v dětství mysleli, že na věky zmizela pod zemí. A to i přesto, že se v jedné písni zpívalo: „néni to pravda je to šmé, že pré už Ponávky néni, véletok je to betálné, déte si bacha křéni“. A najednou se ze stínu průmyslových areálů skutečně vynořuje sebejistý tok (veletok) se svou neopakovatelnou atmosférou. Jiné toky, jako třeba Švábku, připomíná skutečně už jen název hospody. Na ulici Údolní již dnes není vody a asi ji tam nikdy znovu neuvidíme. Škoda, Na Švábce si tak můžeme dát už jen pivo. To sice není špatný program, ale naše vycházka by tím asi rychle skončila. Na pivo zajdeme jindy, teď hurá na řeky, co ještě svobodně tečou. No tedy svobodně je asi skutečně nadnesený výraz. Na řeky ve městě bylo kladeno tolik požadavků, že jejich svoboda bylo to poslední, co přišlo na misky vah. Řeky tak máme v Brně povětšinou způsobně napřímené, lemované pečlivě vyskládaným kamenným zdivem, aby řeka neměla pochyb, kde je její místo. Ukázkovým příkladem je řeka Svitava. Už i na nejstarších mapách z josefínské doby ji najdeme rovnou jako podle pravítka. Bující průmysl moravského Manchesteru řeku Svitavu spoutal, aby z ní bral energii, nebo ji celou vypil a znovu vyplivl. Zdi dnes opuštěných opuštěných továren se mnohdy natlačily až na samý břeh řeky, nebo zde travou zarůstají koleje železničních vleček, po kterých už nikdo nikam nic nepřepravuje. Procházka je proto poněkud komplikovaná. Cestu si nakonec vždycky najdeme. Někdy ale přece budeme muset odbočit kousek od řeky do léta opuštěných průmyslových areálů. Vlastně z nich dnes příliš neuvidíme, velká část šla totiž v posledním roce k zemi. Můžeme polemizovat, zda byl dostatečně zachován duch místa, zda nemělo zůstat stát více budov připomínajících tradici brněnské průmyslové architektury. Pokud ale víme, jak katastrofálně bylo mnoho budov po období několika pětiletek promořováno ropnými oleji a dalšími produkty, je vlastně chvályhodné, kolik se jich v areálu podařilo zachovat. Důležité je, že nový areál Zbrojovky se již nebude k řece obracet zády. Řeka by zde měla dostat důstojnou funkci. Dům na nábřeží je zde chápán jako dobrá adresa. No, snad si to vše dobré, co si zde dnes můžeme prohlédnout na vizualizacích, areál uchová až do celkové realizace. O prázdninách tady běželo letní kino a před několika týdny zde našel místo olympijský park. Tak možná se pro tyto brownfieldy skutečně blýská na lepší časy a nadechují se do nového života.

Pokud se při procházce přece jen dostaneme až k samotné řece, dost často narazíme na objekty jezů. Ve městě Brně jich na Svitavě napočítáme hned pět, a to jsme ještě jeden docela nízký vynechali. A tady se poprvé budeme muset zamyslet. Ostatně při vycházkách podél toku se nám to stane ještě mnohokrát. Jezy již prostě nevyhovují dnešním požadavkům. Jejich konstrukce sice drží stálou zvýšenou hladinu pro potřeby odběrů vody, za povodně se ale tato vlastnost projeví negativně. Vlivem těchto jezů se prostě voda do zástavby rozlije dříve a s vyšší hladinou. Technicky to vyřešit není největší problém, dnes už běžně stavíme jezy, které se za povodně umí sklopit. Nemělo by se ale na celý problém podívat také prizmatem řeky, třeba z pohledu úkolů, které před nás staví Green Deal, tedy Zelená dohoda pro Evropu? Co nám tato dohoda vlastně říká? Máme zabránit ztrátě biologické rozmanitosti, zároveň podpořit účinné využívání zdrojů prostřednictvím přechodu na čistou energii tak, aby byl tento přechod inkluzivní a spravedlivý pro všechny. Z pohledu biologické rozmanitosti řeky by prvním řešením bezpochyby bylo tyto jezy úplně odstranit. Ostatně u nízkého stupně, který jsme ani do celkového výčtu jezů nezapočetli, je toto řešení zvoleno. Zbývající jezy ale zajišťují odběr pro malé vodní elektrárny a rozsáhlý systém náhonů říčních ramen a tak jednoduše je odstranit nemůžeme. K tomu se stále můžeme setkat s názorem, že jezy jsou vlastně pro ryby skvělým revitalizačním opatřením. V nadržené vodě nad jezem se dobře rybaří a vývary pod nimi jsou chápany jako poslední tůně sloužící rybám k úkrytu. Že to má s přirozenou řekou a přirozeným životním cyklem ryb pramálo společného, zatím zřejmě nechápe ani nemalá část rybářské veřejnosti. Ale třeba jim křivdím a tento názor se už vytratil do minulosti. V případě vodních elektráren nám pomůže, že už před více než deseti lety bylo na celoevropské konferenci o rybí migraci konstatováno: „Malé vodní elektrárny nemohou být považovány za zelené zdroje energie, pokud budou způsobovat škody a negativní dopad na rybí populace v řece.“ Takže minimem je vybudování rybích přechodů. I o nich se při plánování rekonstrukce jezů uvažuje. Jsme ve městě, kde je řeka využívána i jako prostor pro trávení volného času. Neměli by tedy mít možnost bezpečně překonávat jezy nejen ryby, ale třeba i lidé při rekreační plavbě? Ano i toto umíme, existují typy rybích přechodů, které tyto funkce v sobě slučují. Popravdě, vždy však jednu z funkcí upřednostňují. Ryby a vodáci pochopitelně nemají zcela shodné požadavky na optimální migrační podmínky. Vyvážit všechny tyto požadavky ve stísněném prostoru města není tedy vpravdě jednoduché. Rekonstrukce jezu je ale věc vskutku nákladná a vytváříme stav, který proto bude obtížné změnit po mnoho dalších let. Musíme tedy vážit skutečně pečlivě.

Na jednu vycházku už toho dumání bylo až dost, zkusíme se tedy projít podél říčky Ponávky. Na tak malém toku nás snad tolik problémů nepotká. No, to byl zbytečný optimismus. Na problém narazíme již se samotným názvem této říčky. Ne každý si při jeho vyslovení totiž představí to stejné. Běžně se tento název používá pro její tok nad Brnem. Při vstupu do města se ale zavrtá (lépe řečeno byla zavrtána) pod zem, přijde o většinu vody a její původní koryto v podstatě úplně zmizí v síti kanalizace. V parku Lužánky ji lidé znají jako okrasný tok, tekoucí odnikud nikam. To je ale jen reminiscence Ponávky, která je napájena vodou z veřejného vodovodu a vrtů a pohání ji čerpadla. Původní trasa Ponávky je i tady stále ukrytá pod zemí. Na denní světlo se dostane na ulici Špitálka u brněnské teplárny. Tam v ní už ale tečou vody ze Svitavy odbočené na jezu Radlas. Proto se jí v tomto úseku dříve říkalo také Svitavský náhon. Přes bývalé průmyslové areály Mosilany, Vlněny a zaniklých Škrobáren a přes městskou čtvrt Komárov dospěje až do řeky Svratky. Pokud dnes mluvíme o revitalizaci Ponávky, máme na mysli právě tento úsek, na který se také vypravíme. Ponávka se vrací do života města jenom pomalu. Už se sice neskrývá pod zemí, ale průmyslové areály se k ní většinou obracely zády, a tak se k vodnímu toku můžeme dostat jen tu a tam mezi spletí chátrajících plotů. Souvisleji se podél Ponávky můžeme projít až v areálu bývalých škrobáren. Při proměně opuštěného průmyslového areálu na soubor administrativních i obytných budov se nezapomnělo ani na revitalizaci vodního toku. Nezbavíme se ale pocitu promarněné šance. Řeka se sice stala jakousi osou nového území, jednotvárné a kameny odlážděné koryto ale rozhodně neláká k pobytu u ní. Nikdo si tady asi v parném létě nohy ve vodě nesmočí. Na obhajobu této revitalizace je nutno říct, že je skoro patnáct let stará. S dnešními zkušenostmi by i tento projekt určitě dopadl lépe. Chybí mu totiž vlastně jenom málo. Ten malý krůček ale bohužel dělá zbytečně velkou škodu. Kontrast vynikne, pokud se posuneme o malý kus níže po toku. Podél areálu Svatopetrská už proběhla revitalizace podle úplně jiných not. Nechybí zde místa pro pobyt u řeky, vodní tok zcela přirozeně prostupuje prostor. Cesty nás vedou k vodní hladině, nebo dokonce můžeme přeskákat na druhý břeh po řadě balvanů. Řeka je organickou součástí života této lokality, přitom zde v rámci koryta stále probíhá mírný morfologický vývoj. Tam, kde včera ještě proudila voda, se může uložit nános jesepu (mírně skloněný a vypouklý břeh řeky), který s další velkou vodou třeba zase uvolní místo mělčině.

Jak bylo řečeno, voda Ponávky nakonec skončí ve Svratce. Poslední procházku tedy věnujeme právě jí. Svratka je z brněnských řek největší, a právě proto se na ní dějí ty nejzásadnější změny. Je pěkně dlouhá, neprojdeme ji tedy celou, jenom se podíváme tam, kde se něco zajímavého dělo, děje, nebo bude dít. Začneme na dolním úseku, kde řeka už skoro opouští území města. Když dnes procházíme po cyklostezce kolem obchodního domu Ikea, skoro si ani nevšimneme sníženého břehu, kam se řeka Svratka může při vyšším průtoku rozlít. Možná si nezřetelně uvědomíme rozdíl oproti navazujícím úsekům, kde břehy spadají strmě přímo do řeky. To, jak se tuto lokalitu podařilo změnit, se před dvaceti lety ale jevilo skoro jako zázrak. Rozšíření plochy obchodního centra bylo kompenzováno poskytnutím většího prostoru řece. Tenkrát jsme otevřeli první stránku nové knihy našeho přístupu a chápání řeky.

Nemusíme jít ani moc dlouho proti proudu a narazíme na další lokalitu. Ta je ve srovnání s tou minulou skoro současná. I tady revitalizace řeky vznikla jako kompenzace jiného projektu zasahujícího do říční nivy. Nová výstavba obytných domů si vyžádala navýšení okrajové oblasti nivy, o stejný objem byla naopak snížena niva přímo u řeky. Zde už ale prosté snížení nestačilo. Do vzniklé nivní terasy se zakouslo nové rameno řeky s průtočnou tůní. Až se oteplí, uvidíme na trávníku a u vody polehávat pěknou tlupu lidí. Cyklisté se naučili nejezdit jen podél řeky, ale k řece. Neprofrčí kolem, aby zhltli co největší porci kilometrů, ale toto místo se stalo jejich novým cílem. A ještě jedna věc se poprvé podařila. Díky snížení terénu již při cestě podél řeky nemusíme překřížit frekventovanou silnici, ale cesta nově prochází pod mostem a stále podél řeky. To se před tímto projektem zdálo skoro nemožné. Teď už o tom budeme uvažovat vždy.

Naši cestu zakončíme na skoro tři kilometry dlouhém úseku řeky na Starém Brně. Od poměrně divoké lokality Riviéra se Svratka propletla hustou zástavbou až k starému železničnímu viaduktu na ulici Uhelná. Zatím tady nic nevidíme, ale právě tady byl na začátku letošního roku zahájen zásadní projekt revitalizace řeky ve městě. Do dvou let se řeka od základu změní. A buďme si jistí, že k lepšímu. Doposud jsme se na úspěšné městské revitalizace velkých řek museli jezdit dívat do zahraničí. Já věřím, že na Nábřeží Svratky (tak se projektu někdy říká) bude stát za to se přijet podívat zase k nám. Prvotním impulsem projektu bylo dosažení potřebné úrovně protipovodňové ochrany. Jenom s tím se ale projekt nespokojil. Dnes se v tomto úseku stěží dostaneme k vodě. Až bude projekt dokončen, budeme se po obou březích pohybovat skoro na úrovni hladiny. A samozřejmé je, že tato možnost bude zachována pod všemi mosty, které řeku Svratku kříží. Díky novým nábřežím městského, parkového i přírodního charakteru bude město moci žít svůj život přímo u řeky. A když říkáme přímo, tak myslíme možnost „dotknout se vody“. Na řece se objeví pozvolné břehy, pomístní nánosy, tůně a ostrůvky. Řeka se vrátí ke svému přirozenému morfologickému vzorci tak, jak to jen městský prostor umožní.

Projekt vyvážil požadavky vodního hospodářství, biodiverzity, urbanismu i kreativní přístup architektů. Ale už dnes víme, co příště udělat lépe. Možná jsme z umožnění přístupu lidí k řece udělali zbytečnou modlu. Možná, že někdy lidi navádíme do míst, kde dřív třeba našli ptáci klid pro hnízdění. Tento efekt zatím neumíme přesně vyhodnotit. U nových projektů ale již uvažujeme i o místním cíleném omezení pohybu návštěvníků a vytvoření klidových ostrůvků pro divokou přírodu. I pro ně by se ve městě mělo najít místo.

Najít cestu, jak uplatňovat myšlenky Zelené dohody pro Evropu (ten již zmíněný Green Deal) na změny našich řek, tedy není jednoduché. Aby toho nebylo málo, můžeme se v textu nazvaném Nová dohoda dočíst: „Přechod k ní (myšleno Zelená dohoda) … můžeme uskutečnit tak, aby pozvedl lidi z chudoby, zacelil propasti mezi lidmi i regiony a dal všem naději na dobrý a naplněný život.“ A máme tady další rozměr k přemýšlení. Před nás se možná staví nový problém k řešení. Ale jak ukázaly naše novoroční procházky, každý nový problém je vlastně šance, šance udělat další řešení lépe než to předchozí. Je důležité, že jsme se na tu cestu již vydali.