VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Houbám, ani těm tvořícím pomíjivé, nevytrvávající plodnice, sezona nikdy nekončí; kromě období se silnými mrazy můžeme některé druhy nacházet celou zimu.

V současnosti můžeme stále najít oblíbenou hlívu ústřičnou (Pleurotus ostreatus). Její morfologické znaky asi nemá cenu zmiňovat, je obecně známá a sbíraná. Roste hojně na kmenech a pařezech nejrůznějších druhů listnáčů, často buků a ořešáků, vzácnější je na jehličnanech. Prakticky nezaměnitelnou jedlou houbou, kterou můžeme nyní sbírat, je i (boltcovitka) ucho Jidášovo (Auricularia auricula-judae) rostoucí po celý rok na mrtvých větvích zejména černého bezu, ale také buku, javorů, jasanů a někdy i dalších listnáčů.

Další známou a chutnou zimní houbou, kterou ještě můžeme najít, je penízovka sametonohá (Flammulina velutipes). Nalezneme ji od října do dubna na dřevě listnáčů, kde roste v často větších trsech. Její klobouk je 20-60 mm široký, zprvu vyklenutý, nakonec až plochý, mírně slizký, žlutě až oranžově hnědý a na středu až kaštanově hnědý, lupeny bývají bělavé až světle oranžově žlutavé a třeň 50-80 mm dlouhý a 2-10 mm tlustý, válcovitý, sametový, na vrcholu žlutavý a na bázi tmavohnědý až hnědočerný. Penízovka sametonohá má však velice podobného, ale stejně jedlého a chutného dvojníka. Je jím penízovka pružná (F. elastica), kterou nalezneme nejčastěji na dřevě vrb a osik, méně často i jiných listnáčů. Zajímavostí je dlouhovýtrusá forma penízovky sametonohé (var. longispora), popsaná nizozemským mykologem C. Basem v roce 1983, která je ve skutečnosti totožná s penízovkou pružnou. K těmto dvěma druhům penízovek, běžným na našem území, přibývají v severní a východní Evropě další tři druhy, které mohou být teoreticky nalezeny i u nás. Jsou to penízovka topolová (F. populicola), rostoucí obvykle na dřevě topolů, méně často bříz, olší a jehličnanů; známá je např. ze severní Evropy a Skandinávie, penízovka ruská (F. rossica), vyskytující se na vrbách, topolech, břízách a olších a v Evropě zaznamenaná jen velmi vzácně v Rusku, třetí je penízovka finská (F. finlandica), popsaná z vrb ve Finsku. Pro rozlišování všech těchto druhů je však třeba mikroskop - liší se navzájem zejména velikostí a tvarem výtrusů a stavbou pokožky klobouku; všechny druhy se liší také geneticky.

K dalším zimním druhům hub, se kterými se můžeme v přírodě i na zahradách setkat, patří kržatka zimní (Tubaria hiemalis). Ta má 10-25 mm široký, v mládí polokulovitý nebo sklenutý, ve stáří až plochý a na okraji zvednutý, asi do poloviny poloměru prosvítavě rýhovaný, okrově nebo oranžově hnědý, na okraji o něco světlejší, světle okrový až krémový klobouk, který je v mládí na okraji ještě ověšený zbytky vela (závoje), lupeny jsou široce připojené, krémové, pak okrově až oranžově hnědé a třeň bývá 2-5 cm dlouhý a 2-5 mm široký, obvykle válcovitý, jemně bělavě vláknitý, na vrcholu bělavě ojíněný, okrově hnědý, někdy s nevýraznou vláknitou prstenovitou zónou. Roste velmi hojně, obvykle ve skupinách, na podzim a v zimě, na zemi a humusu, v lesích i mimo les, např. v parcích, zahradách nebo na polních cestách. Je nejedlá. Velice podobné a dosti obtížně odlišitelné jsou další dva hojné druhy kržatek. Zejména kržatka otrubičnatá (T. furfuracea) se liší pouze odlišně tvarovanými cheilocystidami (speciálními buňkami na ostří lupenů) a růstem v létě a na podzim. Pro jejich značnou podobnost je někteří autoři považují pouze za jediný druh. Kržatka Romagnesiho (T. romagnesiana) má jak na okraji klobouku, tak i na třeni výrazněji vyvinuté velum, odlišné cheilocystidy a především menší výtrusy.

Zřejmě prvními opravdu „letošními“ houbami jsou ohnivce (Sarcoscypha). Někdy sice dokáží vyrůst už v pozdním podzimu nebo za mírné zimy, ale nejčastěji se objevují od konce února nebo počátku března. Ve starší literatuře se vždy píše o jediném druhu - ohnivci šarlatovém (S. coccinea). Ukázalo se však, že u nás roste více druhů a navíc ohnivec šarlatový není z nich vůbec nejhojnější. Nejčastěji rostoucím druhem, zejména v teplejších oblastech, je ohnivec rakouský (S. austriaca). Je to krásná a nápadná houba, tvořící 2-5 cm široké, číškovité až miskovité plodnice, které jsou na svrchní straně nápadně šarlatově červeně zbarvené, zatímco vnější strana bývá jemně plstnatá a bělavá; na bázi má krátký bělavý třeň. Roste dosti často na opadlých větvičkách listnáčů, často olší, vrb, javorů, akátů, habrů apod. Pravý ohnivec šarlatový roste na podobných typech substrátů, ale často na buku, jilmu a růžokvětých dřevinách. Není tak hojný jako o. rakouský. Liší se pouze pod mikroskopem - chlupy plsti o. šarlatového jsou z vnější strany plodnice rovné (u o. rakouského nepravidelně zkroucené) a výtrusy nejsou na vrcholech výrazně uťaté a zploštělé. Na opadlých lipových větvičkách můžeme najít další velice vzácný druh - ohnivec jurský (S. jurana). Má, stejně jako ohnivec rakouský, uťaté konce výtrusů, ty však obsahují pouze dvě velké kapky (ostatní druhy obsahují velký počet, 20-40 drobných kapiček). Z jižní Moravy je znám např. z Pálavy a z Podyjí.

Konec února a počátek března je obvykle už obdobím, kdy se houbaři konečně dočkají jedlých hub. Jsou jimi obvykle drobné penízovky z rodu Strobilurus. U nás se vyskytují tři druhy, všechny rostou na šiškách jehličnanů a všechny tři jsou jedlé. Jako první z nich se objevuje penízovka smrková (S. esculentus). Tvoří plodnice s 10-25 mm velkým, vyklenutým až plochým šedě okrovým až červenohnědým (v mládí někdy i bělavým) kloboukem, bílými až lehce našedlými lupeny a 20-80 mm dlouhým a 1-2,5 mm tlustým, válcovitým, hladkým třeněm, který je kromě bělavého vrcholu okrový až červenookrový. Roste pouze na smrkových šiškách ponořených těsně pod povrchem půdy nebo ležících na jejím povrchu. Vyrůstá často ve velkých skupinách, takže i přes její drobnost se vyplatí ji sbírat, protože je chutná. Další dva druhy, penízovka provázková (S. stephanocystis) a penízovka nahořklá (S. tenacellus), rostou na šiškách borových a objevují se o něco později, obvykle až v dubnu a květnu. Penízovka provázková má okrově hnědě až tmavohnědě zbarvený klobouk, který nebývá obvykle za vlhka na okraji prosvítavě rýhovaný, penízovka nahořklá má klobouk často s šedým nádechem (klobouk zbarvený hnědě, bez šedých tónů je však také poměrně častý), na okraji za vlhka slabě prosvítavě rýhovaný; navíc má mírně nahořklou chuť. Přesto je i tento druh uváděn jako jedlý. Bezpečně však tyto dva druhy rozlišíme pouze pod mikroskopem, stačí na to i malé zvětšení. Zatímco penízovka provázková má cystidy na povrchu klobouku a lupenů kyjovité nebo urnovité a na vrcholu zaoblené s několika drobnými krystalky, penízovka nahořklá je má vřetenovité, zašpičatělé a bez krystalků. Oba posledně jmenované druhy téměř nikdy nevyrůstají v tak bohatých skupinách jako penízovka smrková.

Tím už pomalu přecházíme do jara a růstu kačenek (Verpa), smržů (Morchella), šťavnatky březnovky (Hygrophorus marzuolus) a dalších druhů hub. Ale to už je další kapitola…

RNDr. Vladimír Antonín, CSc., mykolog, vedoucí Botanického oddělení Moravského zemského muzea.