Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Rudolf Janda, fotograf, jenž první objevil truchlivé kouzlo ostravských hald


Václav Štěpánek, č. 2/2022, s. 2-3
Halda dolu Trojice, 1961.
Halda dolu Trojice, 1961. Foto Rudolf Janda, ze sbírky Moravské galerie v Brně

V čísle Veroniky věnovaném těžební činnosti a jejím důsledkům nelze nevzpomenout jednu z legend československé fotografie, frenštátského rodáka JUDr. Rudolfa Jandu (1907-2000). Většina těch, kteří se zajímají o fotografii, jej znají jako jedinečného fotografa beskydských pralesů, jehož kniha Prales v Beskydech vzbudila v roce 1943 pravou senzaci a již tak obdivoval např. profesor Vladimír Úlehla. Čtenáři našeho časopisu si jej zase pamatují spíše jako jedinečného uměleckého dokumentátora pasekářského či kopaničářského osídlení Beskyd i přilehlých Kysúc. Ostatně, v roce 1998 jsme Rudolfu Jandovi uspořádali právě z těchto fotografií v brněnském Domě ochránců přírody i poslední výstavu, jíž byl Mistr osobně přítomen. Říkal tehdy v úvodním proslovu, že Beskydy pro něj znamenaly soulad dvojího řádu - lidského a přírodního. A to tak, že ten řád lidský (myslel tím ten pasekářský), který krajinu přetvořil, neuškodil řádu přírodnímu. Ukazoval přitom na fotografiích dnes již neexistujících samot či dávno zarostlých luk, jak „ti prostí lidé například dovedli postavit svoji usedlost v tom místě, kde nerušila, dát jí takové rozměry, aby tvořila s okolní přírodou jeden nedělitelný celek, a vytvořit tak svérázné umělecké dílo“. To vše by ovšem nebylo nic tak ojedinělého, fotografů starého zanikajícího života bylo a je více, pokud by Rudolf Janda nezačal fotografovat právě ostravské haldy. V jednom rozhovoru, který jsem s ním vedl v roce 1989, se vyznal z toho, že sice již nezachytil ty „staré romantické haldy se všemi těmi baraby, chachary, jak je známe z románů, ale pořád ještě před rekultivací“. Byl skutečně první, kdo začal toto naprosto svébytné území fotografovat a nacházet v něm poezii: truchlivou, jak pravil, nicméně přece jenom poezii, kterou se odvážil i vystavovat. V tom se shodoval se zakladatelem našeho časopisu Janem Lacinou, který ve svém fejetonu Krajina s černým čápem psal o tom, jak jej kdysi okouzlila halda jednoho z ostravských dolů tak, že chtěl v její hlušině dokonce přespat, navzdory tomu, že se „z kuželovky kouřilo“ silnými sirnými výdechy. Nakonec to neudělal, neboť by se tam rána nejspíš nedočkal. Nicméně po letech, kdy stanul na stejné haldě, již rekultivované, s jediným „výduchem síry, který by si zasloužil spíše zákonnou ochranu“, a vše kolem se zelenalo, byl trochu nostalgicky rozladěný. Asi jako by byl i Rudolf Janda, pro nějž by rekultivované haldy již onu truchlivou poezii nepředstavovaly. Nicméně, buďme rádi, že to tak je. Tu nostalgii oběma jistě odpustíme.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu