VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rozhovor s fotografy krajiny Karvinska Ladislavem Vavříkem (LV), Tomášem Vítkem (TV), Tomášem Hudečkem (TH) a Daliborem Kvitou (DK) vedl Pavel Dvořák (PD). Nejde o typický sled otázek a odpovědí, spíše o rozmluvu několika kolegů nad tématem.

Prolog
PD: Chlapi, měli bychom se pustit do té Veroniky. Ať se nám to pohne…
LV: Myslíš Veroniku jako hutní vagon od vysokých pecí? Já myslel, že máme dělat rozhovor pro časopis o přírodě…

PD: Tak tedy. Co vás přivedlo do Karviné a do její pohornické krajiny?
LV: Já už jsem k tomu měl vztah, když jsem studoval fotku v Opavě na Institutu tvůrčí fotografie. Fotil jsem vše škaredé. Člověk je zblblý vlastně už od dětství, verneovky s hutěmi… I olejový a ropný smrad, i ekologické katastrofy v podstatě byly voňavé, zajímavé. Od dětství má člověk k takovým věcem úplně jiný vztah než ti, kdo to nikdy nezažili. Vlastně jsem obdivoval hnusné jevy. Tu červenou zář, odpich, ten hukot, jak někde u splavu… A teď je vlastně všechno ztichlé a umírající. Nakonec, dobře to napsal fotograf Josef Koudelka, že je to svět, který už nebude a skončí.

PD: Teď jsi ale skvěle popsal jeden z leitmotivů mnoha ostravských fotografů a umělců posledních sta let. Krajina, která se pořád mění, pořád se někam propadá, někde mizí, něco se s ní děje…
LV: A čím dál tím rychlejším tempem.
TV: Já si vzpomínám, když mě jako děcko taťka bral třeba na koksovnu, už tehdy, třeba v devadesátých letech, to tam postupně odumíralo. Nebo místní dělnické kolonie. Já si třeba vždycky představuju, jak tam tepal život, když horníci přišli z práce, jak to tam vypadalo, když všechno zářilo novotou. Teď přijdeš a jsou tam jen torza. Kolikrát přijdeš do úplně prázdné krajiny, kde zůstal sem tam náznak.

PD: Mluvíme vlastně o krajině domova.
TH: Celý ten průmyslový region tady v okolí Ostravy patří k našim životům, všichni jsme tady vyrostli. A když se to najednou začalo nevratně měnit a mizet, tak máš přirozenou touhu udělat si záznam. Jako když si děláš rodinné album. Snažíš se svou vzpomínku uchovat a materializovat.

PD: A co Dalibor? Jako jediný z vás do Ostravy jezdíval spíš na návštěvy.
DK: Můj pohled je úplně jiný. U mě nehraje hlavní roli fascinace Verneovým ocelovým městem. Mě na Karvinsko přivedlo až uvědomění si, že v této krajině se právě teď odehrává přelomová změna. Desítky let zde žily krajina a její rytmus „pořád stejně“, horníci fárali kilometr pod zem, město i jeho okolí se neustále točily ve stejném kruhu, a najednou ohromná proměna, která navíc přichází strašně rychle. Po dlouhé době překotné aktivity krajina najednou usíná, „čistí se“, příroda si začíná brát sama zpět, co jí za desetiletí lidi vzali, úplně nekontrolovaně a zdivočele. Je tu jenom malinké okno, než do toho očistného děje zase vběhnou lidé a začnou prostor využívat jiným způsobem. Kratinká pauza, v historii toho prostoru ojedinělá.
LV: Ano. To místo je teď svobodné, kam semínko samo padne, tam i vyroste, nikdo nic nesází, neorganizuje… Když sem člověk vejde, tak vlastně jako objevitel. Děláš najednou první šlápoty na místech, kde jako by nikdo před tebou nebyl. Připomíná mi to stopy v čerstvém sněhu. Až odejdeš, tak příroda všechno zahladí.
DK: Člověk na chvíli přestane být obezřetný a síla přírody si najednou všechno bere zpět. Když třeba stojím v prostoru staré Karviné, tak mám okolo sebe regulérní divočinu, která tam naposledy byla snad někdy ve středověku. Pak člověk kolonizoval, přišla těžba uhlí, která mu nakonec na tom místě znemožnila žít, protože se mu krajina začala propadat pod nohama. Zbyl jediný kostel. Zdejší divočina je nejspíš větší než v některých rezervacích nebo národních parcích, protože sem, na rozdíl od těch rezervací, lidi opravdu nechodí. Ocitáme se v době „před kolonizací“.
TV: Něco starého tady končí, něco nového začíná. Jsme svědky přerodu a nevíme, kam ta proměna nakonec povede.
TH: Možná, že jsme svědky situace, která celý vývoj území Karvinska posune úplně jiným směrem, který si ani neumíme představit. Stejně jako naši předci před dvěma stovkami let, když s těžbou uhlí začínali a neměli o jejích důsledcích ani ponětí. Možných směrů vývoje je nepočítaně.

PD: To je, myslím, velká otázka, jestli se tady znovu objeví tak neobyčejný jev, jakým bylo uhlí, nebo se tady budou po krátkých etapách střídat různá využití krajiny, ale žádné z nich dlouhodobě a s výraznějším vlivem nepřevládne. Je totiž třeba si uvědomit, že ve chvíli, kdy tady na konci 18. století bylo uhlí objeveno, tak se celá oblast stala v určitém smyslu jedním ze světových center. Šlo víceméně o souhru mnoha okolností. Je však podle mě dost nepravděpodobné, že by taková souhra nastala znovu a na stejném místě.
TH: Při dnešních technologických možnostech je další dobývání uhlí v podstatě nemožné. Nic dalšího tady zřejmě není. V úvahu přichází jenom využití na nerostném bohatství nezávislé, třeba kulturní, volnočasové, v obecném smyslu urbanistické. A je otázkou, jakou takové využití bude mít životnost.
LV: Navíc takové plánované využití je někdy dost diskutabilní. Jestli by nebylo lepší udělat tam třeba pole, s nadsázkou řečeno. Není to moc atraktivní, ale využitelnost je jasná.

PD: Dalším faktem je, že mnohé rekultivační zásahy, spousta opatření, které do krajiny navracejí možnost využitelnosti pro člověka, jsou nesmírně nákladné a jsou závislé na tom, zda si jejich realizaci můžeme dovolit. Být taková pohornická krajina v některé ze zemí třetího světa, tak by ji asi nikdo nerekultivoval.
DK: Tady je pořád snaha nacházet pro toto území nová využití, udržet v kraji lidi, protože jejich odliv s koncem průmyslu je vnímán jako prohra a ztráta. Málokdo si ale uvědomuje, že před nějakými sto nebo sto padesáti lety sem všichni odněkud přicházeli a uměle zalidněnost zvedali. Takže se na to dá dívat i tak, že současný trend je vlastně jenom jakýmsi návratem k normálu, ke stavu pro tuto krajinu přirozenému.

PD: Co na Karvinsku považujete za zásadní ve svém výtvarném uvažování? Co vás sem táhne fotograficky?
TH: Pro mě je zásadní prostor. Ten hledám, i když fotím třeba na horách. Potřeba vyjádřit prostor mě vlastně přivedla i k panoramatické fotce. V pohornické krajině se zdá být plocha nekonečná, jdeš kilometry, pořád tam nic není a najednou starý barák. Ale ty ho chceš dát do kontextu s tou ohromnou rozlohou. Tam jsou nudle (pozn.: panoramatické fotky) vynikající.
TV: Pro mě se na Karvinsku zhmotňuje nepřítomnost člověka, kterou často mám i ve svých ostatních fotkách. Ale tady je to mnohem silnější a hmatatelnější. Navíc do toho vstupuje i vědomí, že ještě před pár lety to tady všude hučelo, žily, pracovaly a chodily davy lidí. Spousta věcí je na davy dimenzována. Teď je všude ticho.
TH: Já se na to dívám ještě jinak. Jestli vám tam člověk chybí, tak já ho pořád vidím a cítím. Protože sama krajina je člověkem zformovaná tak, že já ho vnímám všude. Bez lidí, kteří tam kdysi i ještě nedávno byli, by to na mě působilo odlišně.
DK: Tomovi v krajině lidi chybí, mně se tam líbí právě samota. Sem tam člověk někoho potká, ale spíš jednotlivce. Stačí odjet pár kilometrů dál a jste v běžné, zabydlené, živé krajině. Tam si najednou uvědomíte tu osvobozující vyprázdněnost místa, která nikde jinde nejen v okolí neexistuje.

PD: To je pravda. Střední Evropa je jeden z nejhustěji osídlených regionů Evropy. Všude jsou nějaká sídla, města, městečka, vesnice. I ve zdánlivě nepřístupných oblastech, pořád někoho potkáváte. Proto na nás možná to opuštěné Karvinsko působí tak silně a zároveň nepatřičně.
DK: Ta nepatřičnost vychází i ze ztráty orientace, kterou v té krajině zakoušíme. Vlastně tam přestaly existovat orientační body, jak přirozené, tak umělé. Z toho máme strach, protože možnost ztratit se, zabloudit, nám byla, alespoň v našich zeměpisných šířkách, dávno odepřena. Všude okolo nás jsou běžně nějaké značky, směrovky, plány, mapy. A to i v přírodě.

PD: My se ztrácíme rádi, ale většina z nás už jen bezpečně a pohodlně. Když se podíváte na současnou oblibu adrenalinových sportů, tak to tomu odpovídá. Chceme dobrodružství, ale nechceme se při tom zranit nebo dokonce zabít. A tak se obklopujeme nejrůznějším vybavením a pomůckami, které to „dobrodružství“ civilizují.
TH: Málokdo taky chodí třeba spát do přírody, a když už tam spí, tak je to s vidinou toho, že je to jen nakrátko. A doma nás zase čeká postel a sprcha.

PD: Je v tom většinou chybějící existenciální moment. Chci tím říct, že i když nejde jen o přespání na jednu noc, ale o něco závažnějšího, tak naše mentalita a naše ukotvení v civilizovaném světě nám nedovoluje vnímat to zevnitř a z hloubky.
DK: Dnešní doba hledá taková ta „fešácká“ dobrodružství. Kdekdo dneska „putuje“ a dělá třeba i tisícikilometrové trekingy. Ale kdo k tomu přistupuje jako dávní poutníci? S cílem proměnit sebe sama, nejen překonat fyzické limity.

PD: A otázka z jiného soudku. Jak se vyrovnáváte se společenskou odpovědností, kterou s sebou přirozeně fotografování v dnešní obrazové době nese? Nemáte strach, že i kvůli vašim fotkám se z této krajiny může stát jen jedno z tuctových turistických míst, že přispějete k tomu, že ji pohltí ten pažravý masový turismus ničící nejen krajiny, ale i lidi v nich žijící?
TV: Lokalita není zase tak atraktivní, aby to tam přitáhlo autobusy Japonců. Ani ty naše fotky nejsou, alespoň myslím, pro průměrného diváka ničím příliš zajímavým. Jsou černobílé, posmutnělé, krajina vlastně nehezká. Lidi chtějí barvu a lesk.
LV: Ale možná, že je to zrovna tam bude lákat, protože to ještě neviděli.

PD: Podívejte se na popularitu televizních seriálů z Ostravska nebo severních Čech, které čerpají právě ze surovosti, nevábnosti až drsnosti prostředí. A vstupuje do toho bezpochyby určitá antiestetika, estetika ošklivosti. Každé místo si najde své příznivce…
DK: Máš pravdu, že pracujeme s estetizací problematického prostředí, ale snažíme se to dělat citlivě a ne „kolotočářským“ způsobem.
TH: Nemůžeme z toho mít strach, protože pak by nemělo smysl dělat vůbec nic. My tam fotíme proto, abychom fotky ukazovali, abychom jimi něco vyjadřovali. Dáváme to místo všanc, ale děláme to s vědomím nějaké odpovědnosti, snažíme se s nimi nakládat podle našeho názoru ohleduplně, ale nemůžeme ručit za všechny možné negativní vlivy s tím spojené.
DK: Já mám třeba fotky rozdělené do několika kategorií. Ty, které jsem ochotný pustit i do virtuálního prostoru, ty, které prezentuju jen fyzicky (osobně nebo na výstavách atp.), a pak mám kategorii fotek, u kterých si říkám, že jejich čas ještě nenazrál.

PD: Není to trochu falešné dělení? Myslíš, že v dnešním světě jsi schopný ovlivnit, co se s tvými obrázky bude dít? Pokud je necháš v šuplíku, tak ano. Ale pokud je jakoukoli formou zveřejníš, tak zkrátka přestáváš být jejích pánem a ony si dříve nebo později stejně začnou žít svým vlastním životem.
DK: Možná, že důležitější je načasování. Když oddělíš dobu fotografování od doby prezentace, tak se vyřeší mnoho věcí. Je to ale problém každé aktivity v současném světě, který je technologicky propojený, ale navíc se chce především bavit. Ze všeho se stává „událost“, ze které je pro většinu lidí navíc viditelná jen její blýskavá slupka.
TH: My tam fotíme taky proto, že fotky jsou pro nás do určité míry ilustrací vlastních myšlenek, ilustrací toho, o čem se v krajině bavíme, co nás na ní zajímá, co se o ní chceme dozvědět.
TV: Fotíme tam, protože právě tam fotit „musíme“. Je to naše životní potřeba.

Fotografové jsou členy fotografické skupiny Nudlaři. Zachycují svět kolem sebe prostřednictvím analogových, panoramatických fotoaparátů. Kurátora Pavla Dvořáka berou sice jako nefotografujícícho, nicméně plnohodnotného člena tvůrčího podhoubí skupiny. Více na www.nudlari.cz