VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Recentní výzkumy biologů a ekologů dokládají, že některá stanoviště tradičně vnímaná jako symbol degradace přírodního prostředí (opuštěné lomy, deponie popílku nebo dálniční náspy a retenční nádrže aj.) obývají unikátní živočišná společenstva s významným zastoupením vzácných a ohrožených druhů organismů. Nejvíce překvapivé jsou v dané souvislosti zřejmě důlní odvaly („haldy“) nebo důlní odkaliště, reprezentující jak suchozemské, tak i vodní stanoviště v intenzivní průmyslové krajině. A právě rozsáhlými plochami pokrytými vytěženým důlním materiálem (hlušinou), které střídají nádrže odkališť, se vyznačuje po ukončené nebo ukončované těžbě krajina Karvinska.

V následujícím textu budou rozebrány otázky týkající se ojedinělých ekologických fenoménů a paradoxů života v sekundárních biotopech současné hornické a pohornické krajiny. Bude ukázáno, jak významnými ekologickými prvky se překvapivě mohou stát některé člověkem záměrně i nevědomě vytvořené biotopy. Řeč bude také o závodech bez vítěze mezi zarputilým rekultivátorem a svéhlavou industriální krajinou. To vše s využitím bioindikačně významných zástupců hmyzu; brouků a rovnokřídlých pro souš a vážek pro vodní typy biotopů.

Terestrická stanoviště Karvinska - od minulosti až po dnešek

Před příchodem člověka do středoevropské krajiny pokrýval většinu území víceméně souvislý les, místy hustý, místy rozvolněný, „udržovaný“ pastvou velkých býložravců. Lokálně docházelo k přirozeným jednorázovým disturbancím vedoucím k potlačení vegetace, např. při požáru, sesuvu apod. Obnažená místa se přirozeně obnovovala v procesu ekologické sukcese směrované k přirozenému lesnímu porostu dle lokálních podmínek. Krátce po prvním osídlení člověk začal, nejprve nesměle, poté odhodlaně, do krajiny zasahovat a měnit ji dle svých socioekonomických potřeb. V posledních staletích dosáhly lidské zásahy takových rozměrů, že prakticky veškerá krajina osídlená člověkem (tzv. kulturní krajina) se nachází v různých fázích blokované sukcese. Nejběžněji je sukcese blokována v raně střední až střední fázi, tedy ve stadiu vyvinutého půdního horizontu pokrytého travinobylinnou vegetací (pole a louky), zbytek pak ve stadiu raného rozvoje lesa (sady, zahrady, parky a hospodářské lesy). Co z kulturní krajiny vymizelo, jsou pozdně sukcesní klimaxová stadia (např. přírodní lesy), a jen o něco málo lépe jsou na tom přirozeně vzniklá raně sukcesní stadia bez vyvinutého půdního horizontu.

Nezarostlá raně sukcesní stadia jsou poměrně vzácná i v krajině nedotčené člověkem, ale i přesto je na ně vázána specifická fauna. Zejména mezi hmyzem najdeme velké množství sucho- a teplomilných druhů s primární vazbou na iniciální sukcesní stadia se sporým bylinným porostem. Jejich původními biotopy jsou váté písky, náplavová štěrkoviště a písčiny řek, skalní výchozy a další biotopy s extrémními půdními podmínkami. Druhy vázané na tato prostředí jsou obvykle dobře přizpůsobeny krátkému trvání těchto biotopů - dobře létají, aby mohly nově vzniklé biotopy nalézt, a rychle se rozmnožují, aby dokázaly krátce trvající biotop dobře využít. Obzvláště biotopy typu štěrkových a písčitých náplavů (lavic) mají díky vysoké úživnosti časově krátké trvání a již brzy po jejich vzniku začínají zarůstat vegetací. Na jiném místě pak vzniká nová lavice a celý proces se cyklicky opakuje. Všechny jmenované typy extrémních biotopů z naší krajiny mizí a některé již prakticky vymizely v souvislosti s regulací řek (náplavová štěrkoviště), zalesňováním vátých písků apod. Proto si dnes musí raně sukcesní druhy vystačit s náhradními biotopy vzniklými činností člověka. Do této kategorie patří lomy, pískovny a deponie hlušiny. Tyto však na rozdíl od štěrkových lavic vznikají jednorázově a pak navždy zanikají. Mohou tedy být pouze dočasnými útočišti.

Na Karvinsku je důlní hlušina buď rozprostřena do plochy (tzv. tabulové odvaly), nebo navršena do podoby kupovitých a kuželovitých hald. Co mají tyto plochy společného, jsou extrémní mikroklimatické podmínky - jedná se zejména o teplá stanoviště chudá na živiny, která jsou díky nezapojenému porostu značně výhřevná. Jsou to tedy stanoviště, která velmi připomínají přirozeně vzniklá raně sukcesní stadia, a proto jsou vyhledávána druhy s vazbou na tento typ prostředí. Postindustriální plochy tak poskytují biotopy, které se staly v přírodní krajině vzácnými. Tato stanoviště se tak stávají mnohdy posledními refugii pro přežívání některých raně sukcesních druhů v dané oblasti.

Mezi nejnápadnější a největší hmyz navážek důlní hlušiny patří saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) a saranče blankytná (Sphingonotus caerulans). Oba druhy dosahují velikosti okolo 3 cm a při vzlétnutí odhalí pár nápadně modrých křídel, která jsou u prvního druhu dokreslena širokou černou páskou. Oba druhy patří mezi tzv. „pionýrské druhy“ osídlující iniciální sukcesní stadia. Původními biotopy jsou písčité a štěrkové náplavy řek, váté písky a otevřené kamenité stepi. V době extenzivní hornické činnosti na Ostravsku a Karvinsku byly oba tyto druhy hojné až velmi hojné na rozsáhlých odvalech důlní hlušiny a suchých odkalištích. S ústupem hornické činnosti a postupným zarůstáním hald jsou ale oba druhy v této oblasti stále vzácnější a početnější populace se vyskytují již jen ostrůvkovitě na nejextrémnějších plochách. Úbytek se týká zejména saranče blankytné, která vyžaduje rozsáhlé plochy bez vegetace a při zarůstání stanoviště brzy z lokality mizí (na rozdíl od adaptabilnější saranče modrokřídlé). Na tmavé haldovině jsou dospělí jedinci obou druhů výrazně tmavší než na písčitém substrátu, kde jsou světle okrově zbarveni - přizpůsobují se tedy barvě podkladu tak, aby nebyly nápadné pro predátory. U saranče blankytné bývají dokonce vyvinuty nápadné tmavé pásky na jinak blankytně zbarvených křídlech, které se v našich podmínkách na jiných substrátech nevyskytují.

Typickou skupinou brouků s vazbou na raná postindustriální stanoviště jsou svižníci. Pohybují se rychle na vysoko vztyčených nohách, což je vynikající ochrana proti přehřívání. Mohou tak obývat i sluncem rozžhavené kamenité stráně. Na Karvinsku se můžeme setkat se čtyřmi druhy - svižníkem zvrhlým (Cicindela hybrida), svižníkem polním (C. campestris), svižníkem německým (Cylindera germanica) a svižníkem písčinným (C. arenaria). Poslední dva druhy patří v ČR mezi vzácné a jen lokálně se vyskytující, nicméně na suchých odkalištích bývají hojné a na Karvinsku se dokonce místy vyskytují všechny zmíněné druhy svižníků pohromadě.

Specifickými místy důlních odvalů jsou plochy nad prostorem termické aktivity, kde se v důsledku vnitřní teploty vytváří specifické mikroklima. V případě sukcesně mladých nebo disturbovaných (narušovaných) odvalů s obnaženým, obvykle tmavým substrátem dochází během dne k absorpci značného množství slunečního záření. Teplota povrchu dosahuje v létě i 50-60 ˚C, což je teplota kritická pro většinu organismů. Teplo se navíc akumuluje v nitru odvalu, odkud se na podzim a počátkem zimy uvolňuje. Tato okolnost, společně s faktem, že na tmavém povrchu odvalů dochází k rychlejšímu nástupu předjarního i jarního aspektu, způsobují podstatné prodloužení vegetačního období. Typickým faktorem pro popisovaná stanoviště je také značné kolísání denních teplot v povrchových vrstvách v průběhu jednotlivých dnů. Na těchto plochách bez vegetace nebo s omezeným vegetačním krytem nacházejí svá útočiště nejen druhy prvotních sukcesních stadií a stanovištní specialisté, ale také druhy sucho- a teplomilné, které tady vytvářejí lokálně početné populace často i daleko za severní hranicí svého přirozeného areálu.

Postindustriální stanoviště, stejně jako jiné biotopy, podléhají sukcesi a jejich stanovištní podmínky se v průběhu času mění. Z důvodu vysoce extrémních stanovištních podmínek většina postindustriálních ploch podléhá ekologické sukcesi výrazně pomaleji, než je tomu v původní nenarušené krajině. Pokud se však jedná o vytěžené plochy, kde již nedochází k dalším disturbancím, druhy specializované na iniciální sukcesní stadia postupně mizí a jsou nahrazovány organismy vázanými na travinobylinná společenstva, později méně specializovanými nebo dokonce všudypřítomnými druhy.

Z uvedeného vyplývá, že na starších deponiích důlní hlušiny najdeme řídké i zapojenější travní porosty se sporadickým výskytem dřevin. I tyto biotopy však bývají teplejší než okolní krajina z důvodu výhřevnosti uložené hlušiny nebo výrazné svahové expozice (teplo přitom může být stále uvolňováno termickými procesy uvnitř haldy). Pionýrské druhy tady již nenajdeme, ale vystřídají je teplomilné druhy bezobratlých i obratlovců. Jedná se často o druhy původně se vyskytující na stepích. Řada takových druhů se v poslední době šíří z jihu na sever v souvislosti s oteplováním klimatu a haldy bývají často prvními místy, kde se tyto organismy v severnějších oblastech uchytí. Příkladem může být cvrček jižní (Eumodicogryllus bordigallensis) nebo cvrčivec révový (Oecanthus pellucens). Ze stepních brouků se můžeme na Ostravsku a Karvinsku setkat například s tesaříky - kozlíčkem mrkvovým (Phytoecia icterica) a kozlíčkem Calamobius filum, významný je také výskyt vzácného teplomilného drabčíka Tasgius pedator. Nalezena zde byla ale také řada vzácných stepních pavouků, jejichž příklady mohou být dva druhy s poetickými názvy - pavučinka kulonohá (Erigonoplus globipes) nebo mikarie záhadná (Micaria nivosa). Ovšem ani místa pokrytá samovolně vzniklým lesem nejsou z hlediska výskytu bezobratlých bez významu a můžeme zde pozorovat řadu vzácných a mizejících druhů. Za zmínku stojí střevlíčci čtvercoštítník Abax schueppeli nebo vousáč Leistus rufomarginatus.

Vodní biotopy - zvláštní ekologické fenomény a jejich dopady na biodiverzitu

Vedle uvedených typů suchozemských biotopů vznikají na Karvinsku také specifické vodní biotopy, jejichž původ a existence jsou spojeny s důlní a související průmyslovou činností. Jsou to zejména důlní odkaliště, zvodnělé poklesové kotliny v místech s hlubinnou těžbou a mokřady na výsypkách. Jmenované specifické antropogenní vody se vyznačují osobitou faunou bezobratlých, z nichž, jak bylo zmíněno úvodem, lze jako doklad ekologického významu využít vážky.

Důlní kalové nádrže (tzv. odkaliště) jsou umělé vodní nádrže, určené k ukládání uhelných kalů, případně elektrárenských popílků, za účelem plavení flotační hlušiny a kalů z úpravárenských důlních provozů. Tyto nádrže jsou v krajině zachovány ve formě specifických vodních biotopů, i když už své původní hospodářské funkce neplní. Fyzikálně-chemické a biologické vlastnosti vody na těchto lokalitách jsou dosti výlučné; vyniká především její silné černé zakalení, a tedy i minimální průhlednost, dále kupříkladu také vysoké hodnoty vodivosti. Zvláštní je samozřejmě charakter dna takovýchto nádrží, které je tvořeno až několik metrů silnou vrstvou černouhelného kalu.

Výrazným jevem Karvinska je vznik poklesových kotlin, často zaplavených vodou, s výskytem hodnotných mokřadů. Hlubinné dobývání uhlí je totiž spojeno s propady terénu následkem závalů vyrubaných prostor. Poklesy v neošetřených oblastech mohou přitom dosáhnout v extrémním případě i více než 30 m, což je dokumentováno právě v karvinské části Ostravské pánve. V terénních depresích poklesových kotlin pak často dochází po určité době k jejich zamokření až trvalému zavodnění infiltrovanou podzemní vodou.

Výhodou z pohledu postindustriálních vodních biotopů je fakt, že celé území nestabilní poddolované krajiny je prakticky bez intenzivně obhospodařovaných zemědělských ploch a soustředěné bytové zástavby. Voda je tak do značné míry chráněna jak proti působení plošného a difuzního znečištění ze zemědělské půdy, tak i s ohledem na odpadní vody komunálního typu (splaškové vody). Nestabilita území zde rovněž znesnadňuje intenzivní formy rybářských aktivit. Typická je proto absence pro biodiverzitu bezobratlých negativních jevů, jako jsou umělé formy zvyšování eutrofizace vod (hnojení), časté vypouštění vodních nádrží i nadměrné rybí obsádky. Paradoxně může dokonce organismům prospívat i skutečnost, že místní voda je zde velmi tmavá, zakalená. To totiž pomáhá zabránit přemnožení planktonních řas a následnému nedostatku kyslíku v důsledku jejich rozkladu, tedy nežádoucím procesům tolik typickým pro mnohé hospodářské rybníky. Dlouhodobá hornická činnost tak může představovat určitou stabilitu vodních biotopů a může mít pozitivní efekt z pohledu ochrany mnoha vzácných druhů bezobratlých.

Na umělých vodních biotopech Karvinska, na odkalištích, kanálech a poklesových tůních, bylo zjištěno celkem 50 druhů vážek (tj. asi 70 % druhů žijících v ČR), včetně vzácných druhů, jako jsou lesklice skvrnitá (Somatochlora flavomaculata), vážka běloústá (Leucorrhinia albifrons), vážka tmavoskvrnná (L. rubicunda) nebo vážka podhorní (Sympetrum pedemontanum). Ze všech zde se vyskytujících vážek jsou však zřejmě dvě, které svým ochranářským a ekologickým významem ostatní převyšují, resp. které jsou pro tento region vlajkovými a typickými druhy.

První z nich je vážka plavá (Libellula fulva), která je dobrým příkladem ekologických paradoxů, kterých jsme na Karvinsku svědkem. Tato vážka byla až do našich nálezů v roce 2001 v Karviné-Dolech u nás považována za druh vyhynulý, či nezvěstný. Do té doby totiž existoval jen jeden doložený historický údaj o jejím výskytu na území České republiky. Ten navíc pocházel z roku 1913 a týkal se pouze jediného exempláře uloveného na Moravě, bez bližší lokalizace. Vážka plavá se sice vyznačuje poměrně širokým areálem, zahrnujícím převážnou část Evropy, ale lokality jejího výskytu jsou velmi rozptýlené a populace převážně málo početné, zvláště pak ve střední Evropě. Druh je podle literatury typický pro čisté vody a reaguje citlivě na zásahy do místa jeho výskytu, zejména pak na znečišťování vody v důsledku lidských aktivit. Přesto má tento druh na Karvinsku, konkrétně na důlních odkalištích Mokroš a Pilňok v katastrálním území Karviná-Doly, doložený kontinuální výskyt nejméně v průběhu dvou posledních dekád. Početnost místních populací je navíc vysoká, takže je docela možné, že jedna z nejpočetnějších současných populací vážky plavé u nás nebo i širším regionu žije v místech, která ještě v nedávné minulosti sloužila k ukládání uhelných kalů a elektrárenských popílků.

Vážka jasnoskvrnná (Leucorrhinia pectoralis) patří dokonce mezi „naturové“, celoevropsky přísně chráněné druhy. Jde o tzv. deštníkový druh, jehož přítomnost na lokalitě potvrzuje její ekologický význam a jehož prostřednictvím lze účinně chránit celý širší soubor ochranářsky cenných mokřadních organismů. Vážka jasnoskvrnná je primárně vázána na přírodní mokřady rašeliništního typu, preferuje zejména slatiniště. Její mizení v nedávné době v Evropě je převážně důsledkem zániku pro ni vhodných stanovišť vlivem lidských aktivit. Překvapivou skutečností proto může být, že recentně jsme tuto vážku zaznamenali na téměř 20 lokalitách právě ve zdevastované krajině ovlivněné důlním dobýváním černého uhlí a dalším těžkým průmyslem na Karvinsku.

Rekultivace a budoucnost postindustriálních specifických stanovišť

Je zřejmé, že haldy a další úložiště důlního odpadu nebo třeba poklesové mokřady i důlní odkaliště s ukončeným provozem jsou zajímavým fenoménem pohornické krajiny; nejenže dotvářejí její typický vzhled, ale mají i velký význam pro přežívání některých ohrožených druhů živočichů a rostlin. Nabízejí mimo jiné biotopy v raném vývojovém stadiu a ty poskytují útočiště pionýrským druhům organismů, které z přírody nevratně mizí. Zdá se však, že existence mnoha z výše jmenovaných vzácných druhů organismů na Karvinsku může být pouze dočasná. Záchrana ohrožených druhů živočichů je zde vcelku komplikovaná. Lokality výskytu uvedených druhů nejsou chráněnými územími a zřejmě ani nebudou, nelze proto spoléhat na ohled hospodářských subjektů při dalším využívání tohoto území.

Velmi důležitý proto bude přístup zodpovědných projekčních a realizačních organizací k rekultivacím pohornické krajiny Karvinska. Technické rekultivace sice urychlují proces začlenění haldy do matrice okolní krajiny, biologická hodnota nešetrně technicky rekultivovaných ploch je však obvykle mizivá a rekultivačním procesem ztrácíme prakticky vše biologicky hodnotné, co mohou haldy a další industriální biotopy poskytnout. V průběhu posledních let jsme naštěstí mohli být svědky určitých pozitivních změn v plánování rekultivací, kdy už nejsou téměř výhradními rekultivačními cíli les či ostatní zeleň, ale navrhuje se i zachování sekundárních mokřadů a vodních ploch nebo zvláštních typů bezlesí.

Pro biology či ekology mají haldy a poklesové kotliny také mimořádný vědecký význam, protože na nich lze studovat a zkoumat vzácné typy ekologické sukcese, jako je primární sukcese, typická jinak v územích po sopečném výbuchu nebo na nově vzniklých ostrovech, nebo sukcese alogenní (řízená vnějšími geofyzikálními vlivy). Důvodů, proč se zabývat zvláštními ekologickými fenomény pohornické krajiny a ochranou jejích společenstev, je tedy mnoho a musíme doufat, že tomu tak bude i v dobách příštích.

Petr Kočárek (1973) - entomolog, specializuje se na ekologii a fylogenezi rovnokřídlého hmyzu a škvorů, působí na katedře biologie a ekologie Ostravské univerzity.
Aleš Dolný (1966) - ekolog a hydrobiolog, specializuje se na ekologii, bioindikaci a ochranu vodního hmyzu, zejména vážek, působí na katedře biologie a ekologie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity.