VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V souvislosti se současným stavem krajiny obecně často slýcháváme, že má nesmírně mnoho problémů. Snížená schopnost zadržovat vodu, ztráta (bio)diverzity nebo problémy týkající se kontaminace krajinných složek potenciálně toxickými prvky jen ilustrují vážnost situace. K tomu má pohornická krajina Karvinska ještě řadu dalších specifických problémů, které souvisejí s hlubinnou těžbou černého uhlí a jeho úpravou, která zde nepřetržitě probíhá více než dvě století (například se jedná o vznik poklesů a odvalů, které mimo jiné výrazně pozměnily původní reliéf krajiny, s čímž je pak spojena také ztráta historické paměti místa). V reakcích lidí na tyto a jiné závažné problémy lze pak vysledovat krajní pozice. Rezignace na možná řešení na straně jedné a vyděšení na straně druhé.

Naše krajina ale nejsou jen (ne)řešené problémy nebo problémy k (vy)děšení, jsou to také její nenaplněné potřeby. Zdalipak ale krajina může mít své potřeby? Ano, a to obzvlášť pohornická krajina Karvinska je v tomto smyslu hodně zanedbaná! Takové naplňování potřeb krajiny přitom nevyžaduje z naší strany předem složité vstupní informace a ani nikoho nevyděsí. Právě naopak. Jediným problémem spojeným s naplňováním jejích potřeb může být snad jen použitý antropomorfismus, který se pro někoho nachází již za hranicí přijatelného…

Krajina potřebuje své pozorovatele

Co je to krajina? Jednoznačně formulovat odpověď na tuto otázku není vůbec snadné. Z vědeckého hlediska bude na krajinu zcela jinak pohlížet například kartograf, geolog nebo ekolog. Ani z běžného profesního hlediska to nebude o mnoho snadnější. Výrazně se budou lišit pohledy na krajinu zemědělce, učitele ze základní školy, developera anebo příslušníka ozbrojených sil. A co teprve takový pohled dítěte na krajinu! Zřejmě proto jako nejuniverzálnější zůstává všeobecná definice, tedy to, kvůli čemu chodíme na vyhlídku a co nás tam jako pozorovatele v danou chvíli obklopuje. Můžeme mít stejný výhled, ale různé pohledy. Naše krajina je pak místem, kde jsme se narodili, kde jsme prožili čas dětství spolu s rodiči, místo, které máme nejraději. Je to náš domov, jehož prostorové vymezení je vnímáno každým různě a lze jej pak považovat spolu s historickým dědictvím za naši „malou vlast“. V případě Karvinska, které zahrnuje severní polovinu české části Těšínského Slezska, můžeme hovořit o malé vlasti pro více než čtvrt milionu obyvatel.

Krajina kolem nás ožívá individuálně až v nás, při vzájemných interakcích, které potřebuje k tomu, aby byla. Bez jejího nepřetržitého zpřítomňování v naší mysli, uvědomělého pozorování nelze začít naplňovat její další potřeby, o její ochraně a péči ani nemluvě.
Krajina potřebuje své objevitele

Krajina potřebuje své objevitele

Zde nejsou myšleni pozorovatelé jen jako objevitelé něčeho nového v prostoru a v čase, i když pochopitelně na Karvinsku stejně jako kdekoliv jinde je stále co objevovat! Objevitelé, které krajina potřebuje především, jsou lidé s ochotou vnímat ji jako domov různých obyvatel, minulých i budoucích generací, a to včetně zvířat a rostlin.

Krajina jako velmi velkorysý domov poskytuje prostředí nejen k životu, ale také umožňuje seberealizaci nejrůznějších profesí, ať už v hornictví, nebo v ochraně přírody. Pokud ji objevujeme z pohledu dalších pozorovatelů (úhlů pohledu), lépe porozumíme tomu, čím pro nás všechny jako celek je a že se jako lidé při přístupu k ní neobejdeme bez dialogu. Ano, pro fungování krajiny (naplňování jejích potřeb) je nesmírně důležitá diverzita - vysoká diverzita různých pozorovatelů a objevitelů.

Krajina potřebuje své obdivovatele

Jací by to byli pozorovatelé a objevitelé, kdyby nad pozorovaným a objeveným nedokázali projevovat úžas? Krajina přímo vybízí k tomu, aby byla obdivována! Stojíme-li na místě s výhledem ohromeni barevnou scenerií podzimu nebo zapadajícím sluncem (objevování v čase), v krajině, byť i plné těžních věží nebo kdekoliv jinde, pociťujeme něco vznešeného, tolik odlišného od šedi a shonu každodenního života. V takové chvíli přiznáváme, že pohled do krajiny, ta „obyčejnost, která nic nestojí“, dává životu něco nepostradatelného, a že si krajina zasluhuje naši nejvyšší pozornost i péči.

Takový pohled v nás kromě obdivu může vyvolat řadu otázek s přídechem tajemství: Proč je obloha zrovna modrá? Jak se dotýká symbolika ve výzdobě interiéru kostelíka historie místa? Je postavení listů na větvích a větví na stromech náhodné? Co stojí za pravidelností v rozmístění těžních věží v pohornické krajině Karvinska?

Každá krajina poskytuje množství podnětů k úžasu. Také krajina Karvinska, i přesto že v minulých letech prošla komplikovaným vývojem, touží být obdivována a má rozhodně co nabídnout!

Krajina potřebuje své průvodce

Náš vztah ke krajině jako k domovu, k naší malé vlasti, můžeme považovat i za míru spoluzodpovědnosti za ni. Čím silnější pouto ke své krajině pociťujeme (tzv. oikofilie), tím více nám bude na ní a jejích dalších obyvatelích záležet. Spolu s poutem vzrůstá zájem o její hlubší poznávání, načež se dostavuje touha s nadšením objevené sdílet. Takto se rodí průvodci krajinou. Sdílením své krajiny, tímto bezděčným „průvodcováním“ se na druhé přenáší i díl spoluzodpovědnosti za tuto i jejich krajinu. Každý, kdo vstoupí do interakce s takovým průvodcem, se může stát dalším potenciálním pozorovatelem, objevitelem a obdivovatelem krajiny, příštím průvodcem.

Mohlo by se zdát, že vzdělávat se o potřebách krajiny je především role učitelů v rámci regionální výchovy a vzdělávání na školách. Ano, zejména u dětí, žáků a studentů je důležité rozvíjet schopnosti pozorovat, odhalovat i přijímat tajemství či žasnout, a to nejen ve vztahu ke krajině. Děti se však nerodí do škol. První, kdo je provede jejich malou vlastí, je rodina. Nuže začněme tedy u sebe třeba tím, že než to naučíme své děti, tak se sami znovu budeme učit vnímat krajinu kolem nás jako náš větší domov, naši malou vlast, a brát ji nejen jako nezbytnou kulisu života. K našemu překvapení zjistíme, že naplňováním uvedených potřeb krajiny se naplní zčásti také naše vlastní potřeby, ale to už je jiný příběh…

Jiří Kupka, vysokoškolský pedagog, VŠB-TU Ostrava.