VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Vypravěčkou je Žofie, obyvatelka původní Karviné (zde Karwiné), která se narodila v samotných začátcích uhelné těžby. Zažila všechny změny, které to provázely, a v tomto úryvku shrnuje své pocity z nadcházejících uhelných časů.

V jejích modlitbách přibyla jedna zcela nová: za Karwinou, za celý tento kraj. Stále více se Žofie děsí představy téměř nekonečných štol kdesi hluboko pod povrchem, nebezpečných a temných, v nichž se komíhají světla hornických kahanů a ozývají údery kylofů. Tisíce mužů vyprazdňují útroby země v jednotvárné dřině, aby uživili rodinu, a sami přitom dávají den co den všanc své zdraví, dokonce i život.

A i když tu a tam mnoho životů zhasne, většina přežilých se nenechá odradit a znovu sfárá pod zem. Však i po tom obrovském neštěstí na Františce a Janu-Karlovi před jedenácti lety, při kterém zahynul Barbořin muž i syn a dalších dvě stě třiatřicet havířů, čekali úpěnlivě chlapi z obou šachet, kdy konečně budou znovu smět rubat. Půl roku to trvalo a oni zůstali raději na poloviční mzdě, než aby se pustili do něčeho jiného.

A když o pár měsíců později bouchlo zase na Hoheneggeru a zavalilo přes padesát chlapů, dopadlo to úplně stejně. Jako by si chlapi z Karwiné ani neuměli představit, že by se vrátili k tomu, co dělali dřív.

Jako by je havířina uhranula a oni bez ní už nechtěli být.

Ostatně někteří se ani neměli k čemu vrátit. Vždyť i sama Žofie vyrostla v rodině, kde se všichni muži věnovali výhradně uhlokopectví, a to i v časech, kdy havířina ještě nebyla považována za stálou profesi, ale spíše za zdroj přivýdělku pro sedláky a řemeslníky z okolí. U nich doma se však havířině upsali všichni od samého počátku. Snad to bylo tím, že jejich chalupa stávala kousek od místa, kde býval kopec Ptáčník, na němž prý kdysi dávno vykutali vůbec první štolu. Snad to byla síla toho místa, která všechny chlapy jejich rodu táhla pod zem. Anebo vidina lepšího výdělku. Anebo obojí.

Žofie s láskou uchovává jednu ze svých nejranějších vzpomínek, ve které sedí na klíně staříčkovi a on jí snad posté vypráví, jak se za jeho mládí vytahovalo uhlí z jámy rumpálem a jak hned vedle v řadě čekaly koňské povozy, aby vytěžené hromady rozvezly do Bielska, Frýdku, Těšína a Jablunkova. Nikam dál; nijak jinak než na povoze. Uhlí se tehdy prodávalo stejně jako obilí, na sypané miarky, to malé Žofii vždycky přišlo legrační. Větší množství by si tenkrát nikdo nepořídil, protože hutě, kovárny i pece v domácnosti byly vystavěny k užití dřevěného, nikoli kamenného uhlí. Ale teď?

Na železničních vlečkách u šachet stojí prázdné vagony, které hladově spolykají vše, co jim spadne do ohromného chřtánu, a stále nemají dost. Jakmile jsou vrchovatě nasyceny, míří všude tam, kam vedou koleje, a ty dneska vedou i do těch největších dálek, kam by kdysi koňský povoz dojel snad za měsíc. Jestli vůbec.

Ze země rvou havíři stále více a více, aby ty hladové železné chřtány naplnili.

A Žofie má strach, kam až to může vést. Nahoře, nad zemí, rostou další a další kolonie, obchody, parky, lázně a kostely, jejichž věže sahají skoro do nebe. Nahoře to vypadá, jako by nastával ráj. Ale co dole?

Kolik si toho ještě nechá země líbit? Už před deseti lety bylo třeba snížit věž starého kostela, aby kvůli pohybům půdy nespadla. Copak je Žofie jediná, kdo si to pamatuje? Copak nikomu dalšímu nepřijde v této souvislosti divné, že jen kousek opodál vyrostl kostel mnohem vyšší?
Není tahle nová Karwiná výrazem příliš velké pýchy?

Žofie neví a je z toho trochu nesvá, protože po většinu svého života vždy věděla, co si myslet a co dělat. Jenomže to byl ještě jiný svět, který uměla chápat. Teď jako by už nevěděla vůbec nic a k budoucnosti hledí s obavami. Mohla by se planě utěšovat, že jí osobně se ta obávaná budoucnost netýká, ale Žofie taková není, nikdy se neuměla oprostit od starosti o bližního. Ráda lidem pomáhala, nikdy nestála opodál. Ale teď neví, neví.

A tak stále častěji sedí na zápraží a s rukama bezmocně složenýma v klíně pozoruje nekonečné otočky šachetního kola na Gabriele. A zatímco jí na zástěru dopadá uhelný prach, marně se snaží nalézt odpověď na otázky, které jí víří hlavou.

Co bude dál? Copak lze opravdu beztrestně vyprázdnit zemi, aniž by za to přišla odplata?

Žofii občas z těchto úvah popadne hrůza k nevypovězení děsivá, uvězní jí slova v krku, a ona se pak nedokáže svěřit či vyzpovídat nikomu, ba dokonce ani panu faráři. A možná je to tak dobře, protože dokonce i laskavý pan farář by ji dozajista měl za pomatenou, kdyby mu vylíčila ten děsivý sen, co jí poslední dobou narušuje spánek.

Ve snu Žofie vidí, jak země tohle všechno polyká, stejně jako teď vagony polykají vytěžené uhlí. Za ohromného rachotu se karwinské domy bortí a propadají pod povrch, aby vyplnily vyrubanou prázdnotu. Nahoře zůstává jen holá země, šedivá a nehostinná. A uprostřed té apokalyptické planiny se tyčí starý kostel, ale je jakýsi divný, jako by se zešikmil.

Šikmý kostel!

Žofie se snaží tu hrůznou vidinu zahnat, zasunout ji do nepaměti a nemuset se trápit jejími trýznivými dozvuky.

Chce přesvědčit sebe samu, že je to jen sen, zlý sen. Žádná vize, copak je nějaká vědma, aby viděla do budoucnosti?

Komentář autorky románu

Žofiina vize nebyla pomýlená, jak dnes víme. Kostel svatého Petra z Alkantary se v důsledku těžební činnosti propadl téměř o čtyřicet metrů; už nestojí na kopci, ale v dolíku, a svým náklonem předčí šikmou věž v Pise. Stal se mementem, varovným symbolem zkázy města Karviná, které jej obklopovalo.

A bylo to krásné město. Nenechejme se zmýlit obrazy zmaru ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, které utkvěly v kolektivní paměti. Oněm rozlehlým kalištím a zborceným domům předcházely zcela jiné časy: dobové pohlednice nám ukazují výstavné veřejné budovy, velkolepý chrám, elegantní vilové čtvrti. Zámek obklopený osmdesátihektarovým parkem, který sem přijížděla obdivovat evropská smetánka. Anebo úhledné, pečlivě obhospodařované zahrádky za domky v koloniích. Městské aleje, parkové výsadby, sady. To všechno zmizelo.

Proč? Protože stará Karviná byla pragmaticky obětována na oltář vybudování základů socialismu. A při budování základů socialismu byly planýrovány i základy domů, aby na obětované město nezůstala žádná upomínka. Ze zdejších bývalých ulic se staly lesní pěšiny, na nichž oko pozorného návštěvníka může občas zahlédnout dlažební kostky nebo kus asfaltu. Tu a tam postřehnete zapomenutý sloup elektrického vedení. V bývalém zámeckém parku můžete najít secesní kachličky, které se válejí v podrostu.

Pro zachování objektivity je však třeba říct i to, že důsledky těžby se projevovaly mnohem dřív. Už v 19. století proděravěly zdejší půvabnou krajinu tisíce zkušebních vrtů, stromy z dříve hustých lesů skončily v šachetních výdřevách. Tenkrát nikdo dvakrát nepromýšlel, jaké důsledky bude těžba mít. Vidina pohádkového bohatství, které díky éře nastupující industrializace přinášelo černé uhlí, zastínila veškeré případné obavy.

Ovšem už na snímku z konce 19. století můžeme na fotografii svahu mezi doly Jan-Karel a Františka pozorovat mohutné sesuvy půdy. V témže čase byla na doporučení inženýrů Larisch-Mönnichova těžařstva snížena věž kostela sv. Petra z Alkantary (jak víme i z Žofiiny úvahy). V letech dvacátých století dvacátého bylo založeno společenstvo vlastníků poškozených nemovitostí, kteří se chtěli kolektivně domáhat náhrady. V letech třicátých pak nacházíme v městské kronice záznam o tom, že šesti nově vystavěným domům jsou přidělována čísla popisná, která původně patřila domům zdemolovaným v důsledku poddolování. V letech čtyřicátých se ze staré Karviné stává jedno z nejvýznamnějších hospodářských center Říše (Karviná nebyla součástí protektorátu, nýbrž s celým Těšínskem okupovaným územím). Extenzivní těžba koncernu Reichswerke Hermann Göring poškodila celou řadu budov: na dobových snímcích můžeme vidět například rozpukanou faru nebo starý larischovský zámeček.

Co nastalo po válce, bylo už naznačeno. Těžký průmysl, který byl určen za tahouna národního hospodářství, potřeboval uhlí. Co nejvíce uhlí. A tak se těžilo bez ohledu na cokoli - na krajinu, na obyvatelstvo. Desetitisíce lidí se musely vystěhovat ze svých domovů do nově budovaných socialistických sídlišť (zmiňme například Stalingrad, nyní Karvinou 6), nebo do Havířova, který byl vystavěn na zelené louce v katastru obcí Bludovice, Šenov a Šumbark.

A když pak začala návaznému hutnímu průmyslu chybět voda, řešení bylo nasnadě: vybudujeme na Karvinsku přehrady. Tomuto záměru padla za oběť obec Žermanice a významná část Těrlicka.

Dál ten příběh známe: během několika desetiletí byla Karviná vymazána z povrchu země; z celého rozlehlého města zbyly jen tři šachty, jeden komín, dva hřbitovy a jeden kostel. Těžba proměnila okolí v měsíční krajinu, tedy pokud si Měsíc přebarvíme na černo. V nejvíce exponovaných místech byl roční spad prachu více než tisíc tun na kilometr čtvereční. Zprávy odboru životního prostředí rezignovaně konstatovaly, že do řek jsou dále vypouštěny škodliviny. Z Olzy/Olše a ze Stonávky se staly černé stoky. A tak dále…

A teď něco málo dobrých zpráv: všemu navzdory se na území staré Karviné zachovaly původní městské aleje. Nadcházející jaro tam každoročně ohlašují trsy narcisů; ty nám zároveň pomáhají rozpoznat, kde byly domovní zahrádky. Méně často, ale občas přece bývá k vidění rozkvetlý růžový keř. A za někdejšími květinovými zahrádkami rostou ovocné stromy, ze kterých si někteří původní majitelé dodnes chodí sklízet úrodu. „Ty jabka jsou jediné, co mi z tehdejšího života zbylo,“ řekl mi jeden z nich.

Podobné věty jsem během práce na Šikmém kostele slyšela snad tisíckrát, nicméně znovu a znovu mě dojímají. S každým dalším pamětníkem si opakovaně uvědomuji, jak bolestné je přijít takovýmto způsobem o kořeny. Nemůžete pak svým dětem nebo vnukům ukázat rodný dům nebo jiná významná místa svého života. Nemůžete zavzpomínat, kam jste chodili do školy, kde jste si hráli nebo kde jste měli první rande. Tedy... zavzpomínat můžete, ale mezi náletovými dřevinami nebo na louce. Protože z krajiny vašeho dětství a mládí nezbylo vůbec nic. Teprve v přímé konfrontaci s tím vším jsem si plně uvědomila, jak ztráta kořenů život člověka drasticky a nenapravitelně poznamená.

„Mít pevné kořeny je zřejmě nejdůležitější a zároveň nejčastěji přehlíženou potřebou lidské duše,“ napsala francouzská filozofka Simone Weilová. Všechny moje poznatky a zkušenosti zcela potvrzují pravdivost jejích slov.

Ne, tekoucí teplá voda, ani jiné hmotné výhody ztrátu kořenů opravdu vyvážit nedokážou. Možná dočasně, dlouhodobě nikoli.

Zatímco šrámy na lidských duších zůstávají, příroda si v mnohém poradila. Vzala si ten prostor zpátky. Návštěvníkovi zaniklého města nabízí dlouhé kilometry procházek uprostřed zeleně. Už několikrát jsem zmínila lesní pěšiny, které na území staré Karviné zůstaly, a jsou jedinou připomínkou uliční sítě někdejšího města.

A vlastně ani to už není tak docela pravda. V posledních dvou letech zaniklé a zplanýrované město ožívá. Jeho dřívější obyvatelé se do něj vracejí. Vytvořili pevně semknutou komunitu; pořádají pravidelná sousedská setkání, brigády. Pracují v infostánku u šikmého kostela, aby tisícům návštěvníků všech generací, kteří o osud staré Karviné projevují historicky bezprecedentní zájem, pomohli v poznávání této tragické části novodobé historie.

A ruku v ruce s tím jde změna trendu, na níž jsem měla tu čest se podílet. Od původních plánů na obnovu průmyslového využití území staré Karviné bylo k mé nezměrné radosti upuštěno a namísto toho se začalo pracovat s konceptem důstojného připomenutí ztraceného města. Vznikají plány na vznik kulturního, návštěvnického a edukačního centra, pracuje se s krajinou, připravuje se renovace zbylých památek a ve strojovně bývalého dolu Gabriela má vzniknout muzeum hornického města Karviná, které bude po pamukovském vzoru pracovat s historií všedního dne. Ve spolupráci s americkou organizací provozující síť prestižních muzeí Sites of Conscience jsme letos v březnu zorgnizovali první workshop.

Výčet nadějeplných vizí by mohl pokračovat, rozsah tohoto článku to však neumožňuje. Zakončím ho tedy smyčkou, návratem k úvodu: Žofie měla pravdu, země si to drastické zacházení nenechala líbit. My teď stojíme na prahu nové etapy, kdy starou Karvinou začínáme přetvářet v trvalé memento důsledků lidského drancování. A to je po tom všem zmaru vlastně dobrá zpráva.

Karin Lednická se narodila v Karviné, vyrostla v Havířově a nyní žije v Ostravě. Dá se tedy říct, že celý život strávila v regionu, jehož historii zpracovává v trilogii Šikmý kostel.