VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Lesnické rekultivace jsou dnes nejvíce využívaným typem obnovy krajiny po těžbě nerostných surovin. V praxi se jedná o projekty, které spočívají v zalesňování různých výsypek, navážek, hald, deponií a odvalů. Výhodou lesnických rekultivací je poměrně rychlé zahlazování jizev v krajině. Bohužel se při této praxi často používají konzervativní a příliš technické metody, např. přesné geometrické tvary navážek, úzké a pravidelné spony výsadeb, jednodruhové monokultury, geograficky a stanovištně nepůvodní dřeviny, intenzivní aplikace herbicidů a průmyslových hnojiv apod.

Aktuální vědecké poznatky jasně ukazují, že jsou taková opatření krokem zpět. Technicky zrekultivované prostory narušují krajinný ráz. Zbytečně se rekultivují místa, která se už sama přirozeně obnovují, zasahuje se i tam, kde se vyskytují ochranářsky cenná společenstva. Do založených kultur se vkládá zvýšená energie na údržbu v podobě zálivek a výživy sazenic. Použité druhy dřevin jsou často invazní a negativně ovlivňují přirozenou obnovu. V takových prostorách je nízká druhová pestrost a klesá schopnost porostů odolávat vnějším vlivům, jako je sucho nebo vítr.

Problematika lesnických rekultivací však není černobílá. Vždy by se měly hledat takové cesty, aby se co nejvíce využil funkční potenciál. K lesnickým rekultivacím lze přistupovat pomocí tří koncepcí. Celá myšlenka vychází z dlouholeté praxe zaměstnanců Rezekvítku, kteří mají zkušenosti přímo z provozu kamenolomů a pískoven. Tyto přístupy jsou průběžně aktualizovány a stále se vyvíjí.

Koncepce vymezení prostoru spočívá v základní otázce, zda je potřeba zalesňovat všechno. Primárně je nezbytné vycházet z platné legislativy, která požaduje návrat lesa tam, kde původně byl, nebo kde je místo zapsáno v katastru nemovitostí jako lesní půda. Pokud se však jedná podle katastru nemovitostí o ostatní plochy, je na pořadu dne myšlenka, zda je nutné v daném prostoru, který je vytěžen na podloží, zakládat monolitické lesní porosty? Mnohem vhodnější je v tomto případě nechat pseudoskalnaté prostředí přirozené sukcesi a nedělat nic. Popřípadě lze vytěžené prostory převádět na nelesní biotopy stepního typu.

Koncepce obnovy a pěstění lesa se zabývá zaváděním principů přírodě blízkých rekultivací. Tento typ rekultivací je založený na řízené sukcesi a respektování lokálních přírodních poměrů stanoviště. Díky literárním a mapovým rešerším a terénním šetřením je možné navrhnout optimální postupy tvorby přírodních a přírodě blízkých biotopů.

Velkou šancí pro obnovu krajiny po těžbě je spontánní sukcese. Na některých místech není nutné provádět složité zalesňovací zásahy, protože se o ně postará sama příroda. Výhodou přirozeně vzniklých porostů jsou minimální náklady na zalesňování. V pozdější fázi je možné se rozhodnout, zda bude sukcese zcela bez zásahu člověka, nebo bude zahájena péče o porosty vzniklého lesa. Jako vhodný se v tomto směru osvědčil ochranářský management, který se umí poměrně dobře vypořádat s největším negativem přirozené obnovy - rostlinnými invazemi.

Opakem přirozené obnovy je zakládání dřevinné vegetace. V tomto směru existuje bohatá nabídka přírodě blízkých metod. Může se jednat o kombinování stromů a keřů. Vhodné je používání přípravných porostů, kdy se docílí časové, druhové i prostorové různosti. Do přípravných porostů je možné následně aplikovat podsadby cílových dřevin. Rozsáhlou problematikou je sadební materiál - jeho zajišťování, způsob pěstování, technologie atd. Zalesňovat lze i řízenou síjí (přímý výsev semen), transferem lesní půdy a hrabanky s obsahem semen.

Při výchově a pěstění lesa lze využívat silnější výchovné zásahy, kdy se vytváří různé obnovní a zpevňující prvky. Jedná se například o světliny, které se nechávají zarůst přirozeným náletem, nebo se v malých oplocenkách („mikrooplocenkách“) vysazují cílové dřeviny. Velký potenciál mají pařezinově obhospodařované porosty.

Koncepce funkčního potenciálu se zabývá tím, jakou úlohu má budoucí les plnit. Při plánování lesnických rekultivací je důležité stanovit cíle a funkční využití. Lesní porosty mohou mít čistě produkční efekt, může jít o podporu biodiverzity, dřeviny často plní funkci stabilizační - protierozní, nebo se může jednat o funkci snižování prašnosti a hlučnosti. Splnění každého z cílů vyžaduje specifické přístupy založení i péče jak v podobě pěstění, tak ve formě ochranářského managementu. Důležitou roli hraje i začlenění alternativních (tzv. odchylných) postupů do lesních hospodářských plánů a osnov.

Lesnické rekultivace mají v obnově krajiny stále své opodstatnění. V místech po těžbě nerostných surovin má obnova lesa ekologický, ekonomický i sociální potenciál. Stále se však setkáváme s přístupy, které jsou zastaralé, nevychází z aktuálních přírodních poměrů dané lokality a vrhají špatný stín na lesnicko-rekultivační praxi. Proto je nezbytné, aby byl kladen velký důraz na přírodě blízké postupy, biodiverzitu, procesy a co největší prostorovou heterogenitu. Důležitou roli hraje ekonomický efekt, protože lesní porosty nelze zakládat pouze pro ochranu přírody. Lesnické rekultivace nelze zcela odmítat, je však možné je provádět šetrnějšími a přírodě blízkými způsoby.

Použité zdroje:
KUČA, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II. Praha 1997, s. 819-838.
MATĚJ, M. - KLÁT, J. - KORBELÁŘOVÁ, I.: Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru. Ostrava 2009.
Pasport památkových hodnot v k. ú. Karviná-Doly (zaniklé město Karviná). Nepublikovaný strojopis zpracovaný NPÚ v Ostravě v r. 2021.

Vilém Jurek (1985) - působí v několika organizacích jako specialista na ochranu přírody a krajiny (Rezekvítek, ČSOP ONYX, Nadace Veronica). Aktivně se snaží poukazovat na to, že nelze bojovat pouze proti klimatickým změnám, ale je nutné chránit i biologickou rozmanitost. Výsadby stromů v krajině chápe jako jedno z možných řešení, nikoliv jako spásu. Miluje jihomoravské stepi, kamenolomy a krajinu rodných Šumic.