VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Východní Slovensko. Pod tímto pojmem si obvykle představíme zalesněné hřbety Polonin nebo Zemplínskou Šíravu. Málo známá je oblast Ondavských vrchů mezi řekami Topľou a Ondavou včetně okolí vesnic Skrabské a Petkovce. První stopy po lámání kamene na úpatí kopce Tarmošica pocházejí již ze 17. století, v polovině 19. století tam byla založena první moderní cementárna na území nynějšího Slovenska. Zářivě tyrkysové jezero vzniklé v lomu na vápnité slíny zatopeném spodní vodou je využíváno k neoficiální rekreaci i přes zákaz v důsledku obnovené těžby. V týdnu místní mládeží převážně z romské osady na okraji Skrabského, o víkendu kolem lomu piknikuje i více než stovka rekreantů.

Na tohle zvláštní místo mě přivedl pobyt na 45. TOPce - Východoslovenském táboře ochránců přírody situovaném v létě 2021 na Zemplíně, konkrétně v obci Zámutová. Účelem tábora je, kromě pěstování pospolitosti, kladného vztahu k přírodě a poučení, také inventarizační průzkum daného regionu. K odbornému programu přispělo v týdnu na přelomu července a srpna téměř dvacet odborníků (entomologů, ornitologů, chiropterologů, mykologů, geologů, speleologů, botaniků i znalců vojenské historie). Téměř každoročně tam od roku 2009 působím jako lektorka exkurzí pro všechny věkové skupiny. Plním zde dvojroli popularizátora hydrobiologie a užité botaniky (co vše lze v přírodě sníst anebo použít na „čaj“). Z obou důvodů jsem projevila zájem právě o exkurzi na levý břeh Topľé, které se zúčastnilo přes dvacet zájemců, z toho polovina dětí. Pod vedením Ing. Marty Hrešové z prešovského regionálního centra ochrany přírody a Ing. Eleny Dercové z Krajského múzea v Prešove Tripolitana jsme vyrazili z obce Petkovce do kaňonu přírodní památky Petkovský potok s travertinovými terasami, poté přes louky na práh lomu s místním názvem Dielničky. Vykoupat se do lomu jsme nesestoupili, respektovat zákaz vstupu bylo vhodné už vzhledem k ochranářskému zaměření naší početné skupiny, navíc s malými dětmi.

Bouřková mračna stahující se nad obzorem nasměrovala část výpravy zpět k autům parkujícím ve východisku trasy. Se skupinkou odolných jedinců včetně dětí jsme vyrazili do předpolí lomu. V plochém terénu řídce porostlém suchomilnou vegetací využívaném k piknikům jsme díky pozůstatkům po neukázněných rekreantech našli první barevnou zajímavost: červené okrouhlé fleky na dávno odhozené, napůl rozpadlé PET láhvi, zvlhčované pouze rosou a dešťovou vodou. Vzhledem připomínaly mikrobiální kolonie narostlé v laboratoři na Petriho misce. Kolonie vytvořily tisíce jednobuněčných organismů zvaných Haematococcus (v doslovném překladu „krvavá kulička“), patřících do linie zelených bičíkatých řas. Při vysychání se buňky encystují do kuliček s pevným obalem, ale ještě předtím si vytvoří zásobu oranžové až červené barvy látky astaxanthinu jako ochranu před slunečním zářením. Čas od času je najdeme v okapech, na zahrádkách ve vaně se zbytkem vody i v drobných vodních nádržích. Ve středověku zapříčinilo červené vegetační zbarvení vody vznik pověr o vodě zabarvené krví.

Březovým a osikovým porostem z náletu jsme se proklestili do horního patra předpolí s jezírkem, do nejstarší části lomu jako pozůstatku dávné manuální těžby; před námi se otevřelo tmavé jezírko zčásti lemované orobincem sevřené skalními stěnami. Díky izolaci od zdrojů znečištění, mimo dosah smyvů ze zemědělské půdy poskytuje jezírko bohaté na vápník a uhličitany ideální podmínky pro život organismů náročných na čistotu vody. Řadu druhů rozsivek, které původně oživovaly vnitrozemská slaniště a byly vytlačeny přeměnou původních stanovišť v zemědělskou půdu, dnes nacházíme právě v „mladé“ krajině po těžbě, než ji lidská činnost „zúrodní“. Typickým příkladem jsou rozsivky rodu Mastogloia, zde spolu s druhem Epithemia sorex preferujícím vody s vyšší koncentrací minerálních látek. Podobné prostředí a oživení jsem u nás nalezla například v jezírkách bývalých kaolínových lomů v západních Čechách i v Růženině lomu pod brněnskými vápencovými Hády. Z dalších rozsivek byla v jezírku častá například Rhopalodia paralella. Tato rozsivka dokáže žít i ve vodách s velmi nízkým obsahem dusíku, protože ve své plazmě hostí cyanely, droboučké stavebně jednoduché symbiotické sinice schopné vychytávat vzdušný dusík. S velkým množstvím rozsivek rodu Rhopalodia jsem se setkávala v mělkých mokřadech pod vývěry v sopečném pohoří Hengil na Islandu, v prostředí bohatém na minerální prvky, ale chudém na dusík. Z pouhým okem viditelných řas jsem dospělému i dětskému publiku ukázala porost parožnatek - velkých řas připomínajících svým vzhledem přesličky. U nás se s nimi setkáváme nejčastěji v zaplavených lomech, vzácněji v tůních a rybnících chudých na živiny, naopak v jezerech okolních zemí (Rakousko, ale i severní Evropa) vytvářejí na dně rozsáhlé porosty. V jemném černém bahně vzniklém každoročním rozpadem odumřelé populace parožnatek, bohatém na vápník a hořčík, jsem nalezla i vzácné sinice vázané na neznečištěné prostředí bohaté na minerální látky (Planktothrix resp. Limnoraphis cryptovaginata s těžištěm výskytu na jižní Moravě v tůni Kutnar). Stopou současné lidské činnosti je kolonie okrasných leknínů s velkými růžovobílými květy přenesená zřejmě z přebytků zahradního jezírka. Jako přírodovědci nevidíme tuto okrašlovací činnost rádi, na druhé straně - i toto jezírko vzniklo činností člověka.

Zvečera (to už jsme na tábořišti zajišťovali stany) se nad obcí Petkovce prohnalo tornádo o rychlosti 200 km/h; odneslo několik střech, pokácelo pár stromů a sloupů elektrického vedení. Na táborovém shromáždění jsme si shrnuli poznatky z exkurze: Lomy jako pozůstatek po těžbě neberme jen jako jizvy v krajině. Pro přírodu mohou být jakýmsi návratem k dávným počátkům osídlování minerálních podkladů. Vyvíjejí se v nich společenstva z kulturní krajiny už většinou vytlačená, útočiště tu nachází řada druhů vyžadujících pro svůj život neznečištěné prostředí a zároveň nižší konkurenci jiných rostlin, než je tomu v úživnější krajině. Lomy jako jizvy v krajině, ponecháme-li je přirozenému vývoji (opakem je revitalizace často zahrnující zavezení odpadem a poté navezení hlíny a výsadba stromů), se postupně promění v zahojené jedinečné prostředí obohacující kulturní krajinu jako vítaný krajinný prvek i jako šance pro přírodu a biodiverzitu.

Východoslovenského tábora ochránců přírody se může zúčastnit kdokoliv se zájmem o přírodu i život v zapadlých koutech východního Slovenska (http://www.vstop.sk).

Olga Lepšová-Skácelová působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, zabývá se ekologií sinic a řas.