VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jako malý kluk jsem na polní cestě našel půl krejcaru. Nenechte se mýlit, ale už i v mém dětství musela ta mince na cestě ležet alespoň padesát let. Jak to, že ji za tu dobu nikdo nenašel? Tedy, pokud ji z kapsy ztratil krajánek, který se tudy vracel s výplatou z blízkého Bílovického mlýna, když ještě krejcary byly tvrdá měna. Nebo si tudy zrovna včera krátil sběratel cestu na schůzi numismatiků a penízek mu vypadl ze sbírky ledabyle uložené v ranečku? Těch možností a krásného snění, které rozhodně mnohonásobně převýšily nominální hodnotu půlkrejcaru! Kolik se jen v jedné věci může skrývat tajemství? Vlastně si musíme říct, co všechno můžeme označit za věc. Věci nejsou živé, přesto, že se to může někde skoro zdát. Věci se mohou hýbat, jen když je někdo nebo něco nese. Já třeba pokládám za věci i kameny. Nejraději mám oblázky, které nese řeka. Ty se bezejmenně povalují na dně a možná se věcmi stávají, až když nám padnou do oka a zvedneme je ze země. A že je z čeho vybírat. Říční oblázky mají různou barvu, velikost, tvar i strukturu. Jsou kronikou geologie, do které se řeka od samého pramene zakusuje. Dávat ve škole větší pozor, určitě bych zde rozeznal vápenec, který se uložil na dně prehistorických moří, třeba i čedič, který vyvřel z dávno zaniklých sopek, nebo žulu, kterou vytvořily obří tlaky v hloubi země. Mě ale stačí, že obdivuji jejich krásu a lehký závoj tajemnosti. Někdy se mezi oblázky objeví i kousky omletých cihel nebo střepy. Ostatky věcí stvořených člověkem, kde už jen stěží rozeznáváme jejich původní účel a smysl. To jim ale nic neubírá na kráse a tajemnosti. Z tvaru, tloušťky či struktury střepů můžeme hádat, zda se jedná o rozbitý hrnek naší babičky, nebo střep z nádoby vyrobené lidem popelnicových polí. Opět můžeme žasnout, přes kolik tisíciletí k nám střep doputoval. A jak se vlastně střep do řeky dostal? Rozbila se na tomto místě nádoba někomu, kdo zde před tisícem let nabíral vodu, nebo ho voda vyplavila ze smetiště u družstevního kravína? Takže je vlastně otázka, zda jsou věci mlčenlivé. Někdy nám mohou vyprávět neuvěřitelné příběhy. Stačí jen umět naslouchat.

David Veselý