VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Podle čeho se to vlastně Asturie jmenuje? Jestli to původně nebyla spíše Eustarie nebo Lasturie. To první podle zde typických nálevkovitých ústí řek do moře, která se nazývají eustary nebo eustária. To druhé ani není třeba vysvětlovat, pravdou ovšem je, že skutečný název této země opravdu s vodou souvisí. Asturie totiž znamená doslova „země mnoha horských pramenů“. Toto poměrně malé autonomní území Španělska leží na pobřeží Biskajského zálivu. Je exotické oceánem, eukalyptovými lesy nebo poutní cestou do Santiaga de Compostella, které se nachází hned v sousední Galicii. Současně je pro nás domácké krajinou těžby uhlí a výrobou oceli, jablečným vínem nebo dubovými lesy s vlky a medvědy. O tom všem tak trochu bude tedy řeč. A můžeme klidně, v souznění s tématem tohoto čísla, začít zdejší industriální krajinou. Nejen našich hornických regionů se totiž dotýká téma pohornické krajiny, kromě Německa nebo Británie a samozřejmě také dalších míst Evropy je téma řešeno rovněž v tomto severním území Španělska. A historie hornictví má v Asturii opravdu dlouhou historii.

První drobné těžby jsou doložitelné už v 16. století, k zásadnímu posunu však došlo až ve století 18. Ve 30. letech si Francisco Carreño y Peón při lovu v karbainských lesích jako první všiml přítomnosti uhlí, když v horách zpozoroval oheň, který uhasl až po pěti měsících, kdy napadl sníh. O padesát let později pak jeho vnuk Antonio podal do Ovieda zprávu, která je považována za první konkrétní zprávu o možnostech těžby černého uhlí v regionu. K úpadku těžby došlo až po více než sto padesáti letech jejího rozvoje po polovině 20. století. V roce 2018 pak byly uzavřeny všechny soukromé doly.

V souvislosti s těžbou uhlí zůstalo v asturijské krajině několik zajímavostí. Jednou z nich jsou doly v horách dosahujících výšek 2 000 metrů nad mořem, kde se uhlí těžilo nejen vertikálně jako u nás, ale také horizontálně, bočními šachtami. Další zdejší atrakcí jsou železnice původně sloužící pro průmysl, ale dnes se jimi můžete projet. Například tratí Langrejské dráhy můžete přijet třeba do pobřežního města Avilés, které je se sousedním městem Gijón nejvýznamnějším výrobcem oceli ve Španělsku. Už z vlaku vás přivítají plameny oceláren a budete si připadat, jako byste přijížděli do Třince.

Nejen průmyslové, ale i přírodní pamětihodnosti Asturie stojí za to. Nejdříve to byli námořníci vracející se z lovu ryb, později objevitelé vracející se z Ameriky, kteří byli již z dálky vítáni horami vysokými bez pár metrů jako Vysoké Tatry. Z tohoto důvodu se pro toto malebné pohoří vžil název Picos de Europa, tedy v překladu Štíty Evropy. Kromě velmi fotogenické krajiny je toto pohoří domovem několika unikátů. Jde o jediný asturijský národní park a současně je to nejrozsáhlejší vápencové pohoří v celé Evropě. Soutěska Garganta de Cares nemá v Evropě obdoby. Zatímco hladina řeky Cares se pohybuje v nadmořské výšce 250-400 metrů, okolní štíty dosahují výšek přes 2 500 metrů. Převýšení tak činí 2 200 metrů, což je víc než převýšení světoznámého Grand Canyonu. Přírodní rarity Asturie však nejsou vázány pouze na národní park Picos de Europa. V malém pohoří Muniellos okolo říčky Muniellos se nachází stejnojmenná přírodní rezervace. Je třeba asi říct, co to muniellos je. Místní lesník Maxim, u kterého jsme byli ubytovaní, říkal, že to v místním jazyce znamená lasice. Významnějšími savci, kteří tu žijí, jsou však medvědi; Maxim říkal, že jich je okolo sedmi a že na podzim chodí pravidelně na jablka na protější stráň - kdybychom je tedy chtěli vidět. Žijí tu však také vlci, kočky divoké, vydry, z ptáků některé druhy pěvců, dravců či sov stejné jako u nás, významná je populace tetřevů. Při tak překvapivé podobnosti zdejší fauny s naší se nám přece jen podařilo najít jeden zajímavý rozdíl. Nežije tu náš mlok skvrnitý, jinak běžně rozšířený po velké části Evropy, ale místní mlok dvojpruhý, nazývaný někdy také zlatopásý.

Tím nejcennějším, co je v rezervaci Muniellos chráněno, jsou zdejší dubové lesy s dubem letním, které jsou nejzachovalejšími ve Španělsku. Ty zde zaujímají úctyhodných 5 488 hektarů a podle Maximových slov jsou to nejrozsáhlejší doubravy nejen ve Španělsku, ale v celé západní Evropě. Že ne všechny španělské lesy měly takovéto štěstí, je třeba připomenout v souvislosti s Maximovou prací. Tou je obnova lesů hned ve vedlejších horách zničených nejen těžbou uhlí, ale také další nešetrnou lidskou činností, takže lesy byly nahrazeny porosty druhotných lesů tomillares se zastoupením vřesu a hlodáše, trnitého keře z čeledi bobovitých.

Dalším problémem, který lesy v tomto regionu mají, jsou nepůvodní eukalypty. Ty jsou určitě cennou hospodářskou dřevinou díky své nenáročnosti na půdu, rychlému růstu a využití listů na výrobu esenciálních olejů, ale ač jejich český název zní blahovičníky, není jen blaho výsledkem jejich porostů. Eukalyptové monokultury jsou považovány doslova za ekologickou kalamitu. Zmenšují prostor třeba pro život divokých koní v sousední Galicii, snižují biodiverzitu ptáků a znehodnocují půdu. Není divu, že v lese Pimiango nedaleko hranic s Kantábrií zahájili ekologické organizace pro Asturii doslova průkopnický projekt, kdy nahrazují eukalypty původními duby, břízami nebo planikami (Arbutus).

Zdejší příroda díky soužití lidí s ní hned několika zajímavými způsoby zasahuje např. do vesnické architektury. Můžeme začít s medvědy a naposledy vzpomenout našeho Maxima. Toho náramně pobavilo, že v češtině jméno huňáče, co mu chodí na jablka, znamená: „ten, který ví, kde je med“. Což velmi dobře ví medvědi i v Asturii, a tak se tady na ochranu včelích úlů staví něco, co můžeme nazvat doslova protimedvědí pevností. Nejjednodušší popis té stavby je rotunda bez střechy uvnitř s úly, na jejíž dobytí medvěd opravdu nemá šanci.

Ovšem nejen medvědi se ze zvířat podepsali na místní architektuře. Další jsou myši. Nejmalebnější a současně nejtajemnější zdejší stavby jsou jakési letohrádky na muřích nožkách. Musel jsem se opravdu zeptat, k čemu slouží, aby mi bylo prozrazeno, že to jsou sýpky na obilí. Poslední kámen na vrcholu každé muří nožky je totiž velký plochý kus břidlice, pro myši dokonale nepřekonatelný. A také zdejším kočkám a psům bylo učiněno utrum, konkrétně jejich nechtěnému vstupu do domu při větrání dveřmi. Asturijci prostě vstupní dveře rozdělili horizontálně napůl, vrchem větrají, zatímco spodek mají zavřený, takže mazlíčci zůstávají pěkně venku na vzduchu na ulici, zatímco Asturijci opřeni o půldveře klábosí se sousedy, či se kochají přírodními sceneriemi.

Závěrem se ještě vrátíme obloukem zpět na začátek článku, ke zmiňovaným eustáriím. Nejpříjemnější pohled na nejen široké, ale i hluboké zdejší písečné pláže je rozhodně z místních barů, při pití jablečné sídry. Ta se tu nalévá specificky způsobem „escanciar“, což znamená seshora. Číšník s kamennou tváří s lahví nad hlavou a pohledem upřeným na hosta nalévá sídru do sklenice z více než metrové výšky. Většinu vždy trefí a napěněná chutná zdejší naturální nesycená a nedoslazovaná sídra opravdu výtečně. A proti slunci ve sklenici krásně jantarově září.