VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Miro, určitě máš teď jako odborník na řeky hlavní sezonu. Čím se právě teď zabýváš?

Právě teď kontroluji, jestli funguje jeden rybochod na řece Úpě, kousek od Trutnova.

Takže jsi v terénu?

Ne, kontroluji to z domu. V Bohuslavicích máme umístěný reader, dvě antény na začátku a na konci rybochodu, máme očipovaných 215 ryb a vše vidíme z tepla domova. Testujeme, jestli je rybochod opravdu funkční. Monitoring probíhá celý rok, od jara do zimy, a předpokládám, že v listopadu budeme už mít nějaké signální informace, jestli je to v pořádku. Ale sledování lze i prodloužit. Funkčnost se posuzuje podle toho, jestli ryby, které vjedou spodní branou, vyjedou i branou horní, nebo se vracejí zpátky. Projít by mělo minimálně 70 % ryb, abychom rybochod označili za funkční.

Je to standard, že se takto testuje funkčnost rybochodů?

Začíná to být standardem. Nové rybochody, které se staví z Operačního programu životní prostředí, mají testování rybích přechodů jako podmínku.

A v případě, kdy rybochod nefunguje dostatečně, tak pak dojde k jeho úpravě?

Ano. Pak se řeší, ve kterých místech je v rybochodu problém. Měří se rychlost proudění, hledají se migrační překážky vyšší než 10 centimetrů. Potom se třeba doplní nějaký kámen kvůli zpomalení proudění, nebo se překážka zmenší odsekáním. Poté se opět označí ryby a znovu se funkčnost testuje. Příliš velká rychlost proudění a příliš vysoké překážky jsou dva hlavní problémy migrace ryb.

A v tomhle konkrétním rybochodu máte očipované jaké druhy?

Především pstruhy a lipany. Máme očipovanou ale i vranku obecnou, úhoře říčního nebo mřenku mramorovanou.

Rybochody tedy pomáhají překonávat hlavně říční jezy?

Obzvláště pokud je u jezu ještě malá vodní elektrárna, tak je žádoucí nainstalovat rybochod. Ještě lepším řešením je balvanitý skluz, ale ten nejde umístit všude. Samozřejmě úplně nejlepší pro řeku je, když tam žádná překážka není.

A co třeba různé propustky, které se staví pod dopravními stavbami?

Ty můžou být problémem. Pokud jsou dlouhé, nebo je jich několik za sebou, tak bez dostatečného zdrsnění dna to může být pro migraci ryb komplikace. Celý tok je vlastně nasměrován do zúžení, čímž se zvýší rychlost proudu, a pro některé jednotlivce, druhy nebo věkové skupiny to může být nepřekonatelná bariéra. Důležitá je různorodost dna. Za překážkami vznikají proudové stíny, kde teče voda pomaleji, a pak i třeba málo pohyblivá vranka dokáže přeskakovat z jednoho proudového stínu do druhého a dostat se proti proudu není ani pro ni problém.

Moje zkušenost je, že čím hůře se mi po říčním dně při výzkumu chodí, tím je dno pro výskyt a pohyb ryb příznivější. Ale rovněž i pro bentos a vůbec pro celou ekologii vodního toku.

Což je možná ideální čas, aby ses přiznal, že kromě toho, že překážky ve vodním toku zprůchodňuješ, tak je do něj i vkládáš…

To ano. Při projektu Bagry a ryby, kdy jsme načechrávali říční dna, jsme zjistili, že místo, aby ryby před bagrem pracujícím v toku prchaly, tak je to naopak láká. Berou to jako příležitost se dobře nakrmit díky zčeření dna a bohužel pod kola bagru vplouvají, což se jim stává osudným. Proto jsme vyvinuli jednoduché, ale funkční bariéry z pletiva a silných roxorů, což jsou žebírkové ocelové tyče, které odolají i silnějším proudům. Tak jsme schopni zamezit rybám vplouvat do staveniště. Jsou to samozřejmě dočasně umístěné bariéry.

Ale ty dáváš do toků i trvalé překážky, jejichž účelem je zpestřit a zdrsnit dno vodního toku.

Přesně tak, vkládáme do toků velké strukturní prvky, které v řekách chybí. Jde třeba o balvany, které tam dříve byly, ale lidé je z toků odstranili kvůli získání stavebního materiálu nebo plavení dřeva. Před balvanem bývá pod vodou náplav štěrku, který slouží jako trdliště, za balvanem pak bývá tůň s hlubší vodou, kterou naopak vyhledávají větší ryby. Dáváme do toku i kmeny či jejich části a kotvíme je do dna nebo břehů, aby je voda neodplavila. Pokud je dřevo stále ponořeno a není osušováno, tak řeka je někdy pohřbí svými nánosy a zůstanou tam desítky, možná i stovky let.

Dubové dřevo má třeba delší životnost pod vodou, než na souši…

Ano, duby jsou trvanlivé, ale překvapivě dlouho vydrží i smrk nebo modřín. Obecně máme dobré zkušenosti s používání jak dřeva, tak kamenů. Zkušenost je taková, že za každým kamenem či kmenem je vranka nebo pstruh. Pokud tam nejsou, tak v tom toku není třeba nic. Co se týče například pstruha, tak celkově zhodnotíme řeku a díváme se třeba na to, jestli je tam dostatek trdlišť. Když tam nejsou trdliště, což poznáme podle toho, že na podzim je málo mladých jedinců, tak trdliště vytvoříme, když je jich dostatek, tak vyrobíme rybí školky - korunu olše, vrby nebo i smrku zakopeme do břehu, aby trčela do příbřežní části, kde se malé rybky můžou schovávat. Taky tůně jsou důležité pro vlastní přežití ryb. Jednak v letním období sucha, kdy v tůních voda zůstane, jednak v silných zimních mrazech, kdy plytké části řeky promrzají do dna.

Ještě bych se dotkl oblíbeného „zaklínadla“, které se jmenuje říční kontinuum. Vlastně jsme o něm mluvili, ale některé důležité věci jsme nezmínili. Třeba chod štěrků.

Nezmínili jsme se o chodu štěrků a o samotné vodě. Když jsem zkoumal ryby, tak jsem si uvědomil, že je samozřejmě dobré, když se vytvoří mikrohabitaty pro ryby, ale když tam nebude voda, tak tam ryby nebudou. Posunuli jsme se proto proti proudu do pramenné oblasti a zjistili jsme, že tam, kde by se voda měla držet, tak jí moc není. Je poměrně systematicky rychle odváděna do vodních toků, kde se hladina po deštích rychle zvedne, ale taky pak rychle klesne.

Což musí být problém obzvláště v Beskydech, ve flyši, kde jsou mělké podzemní vody a tím i přirozeně rozkolísanější průtoky.

To ano, ale podobně to funguje i jinde; když je půda zhutnělá, tak je schopna zadržet málo vody. Takže řešíme rekultivace přibližovacích linek, zmenšení ploch zhutnělé půdy nebo na lesních cestách, které jsou málo využívané, vytváříme tzv. systém jáma- hráz-jáma, kdy vytváříme desítky malých vodních nádrží.

A co se týče štěrků, které jsou součástí přirozených toků, tak díky překážkám v toku může nastávat situace, kdy se ve vyšších částech toku hromadí a v nižších chybí. Pak vzniká efekt takzvané hladové vody, která nenese štěrky, má velkou energii a proteče rychle dolů. Napáchá škody a v toku chybí.

Závěrem bychom určitě měli zmínit spolupráci s dalšími lidmi a subjekty, kterých se vodní toky dotýkají.

To je velmi důležitá věc, protože pokud chce člověk ochránit vodní toky, tak se jedná o skutečně multidisciplinární téma. Spolupráce musí probíhat na úrovni státní správy, ochrany přírody, správy vodních toků, jednáme s lesníky, fyzickými osobami i podnikateli - tedy majiteli pozemků. A také se zástupci akademické obce.

A jak působíte na zvyšování povědomí veřejnosti?

Děláme vědu a výzkum a poté se snažíme vše vybádané přenést do praxe, ale také do povědomí zainteresovaných lidí či skupin, a to prostřednictvím seminářů nebo workshopů. Třeba pro úředníky, inspekci životního prostředí, rybáře nebo studenty vysokých škol. Naší specializací je propojovat různé zájmové skupiny, mluvící někdy „různými jazyky“, a vzdělávat je.

Mohl bys zmínit některý konkrétní projekt?

Mám dva. Jeden je v Rajecké dolině, kde můžeme ve spolupráci se starosty i majiteli půdy ovlivňovat pozitivně zadržování vody v krajině jak na lesní, tak na zemědělské půdě i v intravilánu. Druhý se rýsuje v Krnově, kde jsme se domluvili s městem Krnov, spolkem Živá voda, firmou Geotest a platformou Aquainova, že se pokusíme zrekonstruovat celé katastrální území Krnova. Projekty financuje město Krnov, Kofola, a. s., a Moravskoslezský kraj. V obou územích chystáme na podzim startovní workshopy, kde budeme prezentovat metody, které napomáhají infiltraci vody do půdy. Budou to praktické workshopy, na místě bude bagr a traktobagr a budeme prezentovat, jak sytém opatření realizovat správně, od začátku do konce, aby se povrchová voda vracela do půdy.

Děkuji za rozhovor.

Miroslav Kubín je zoolog, pracuje na Správě CHKO Beskydy a je zakladatelem odborné platformy AQUAINOVA - Inovace ve světě vody. Byl nominován na Cenu J. Vavrouška za rok 2021.