VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Ve starořeckých městských státech existovala místa zvaná shromaždiště neboli agory. Kolem nich se soustředil život svobodných řeckých občanů (svobodnějších než jakýkoli člověk své doby byl a než bude ještě dlouho potom). Řešil se tu obchod (například i migrační tahy středomořských tuňáků, kteří byli už v té době důležitým obchodním artiklem), ale především se tu hodiny a hodiny plamenně diskutovalo o politice. Spílalo se nezvaným barbarským cizákům, kteří ničí staré hodnoty a tradiční řád, naříkalo se na obchody (které váznou), klima (které se mění) i na ty tuňáky (kterých je rok od roku míň). Ano, už tehdy!

Uplynulo pětadvacet století a zdá se, jako bychom se vrátili do minulosti, neboť se v dnešní v pravém slova smyslu pohnuté době proměnila nejen všechna restaurační zařízení, ale kupříkladu i takové prodejny rybářských potřeb v starořecké agory, kde se v nekonečných disputacích řeší téma uprchlické krize.

Rybář, pomalu dostávající agorafobii i z uzavřených prostor, chce od toho mumraje utéct pryč k milované vodě, v hrůze však zjišťuje, že agorami se staly už i břehy řek a rybníků, že i tady se zhusta řeší příliv utečenců, že i ten tichý starosvětský blázen se sklolaminátem v aluminiové vidličce si rád zanadává na mouřenína, který chce rozvrátit jeho tradiční hodnotový řád…

Naštěstí je tu ještě rybářská loďka a vprostřed rozlehlé přehradní pláně lze konečně dosíci kýženého klidu. Ale, řekne si ten rybář, můžeme vůbec mluvit o klidu při vědomí všech těch dynamických procesů, které se neustále dějí kolem nás, dokonce i pod vodní hladinou? A nemohla by nám vlastně i jejich znalost pomoci lépe se orientovat v tom, co se děje kolem nás tady nahoře?

Pohyb (a s ním spojená migrace) je totiž nejvlastnějším projevem života na této planetě a ve vodě to platí dvojnásob. Ryby se neustále přemisťují z místa na místo, osidlují stále nové prostory a hledají nová útočiště. Někdy migrují za potravou, jindy utíkají před lačnými predátory (s trochou nadsázky by se tedy dalo říct, že též mezi rybami se vyskytují ekonomičtí migranti i váleční uprchlíci). Tyto mocné přírodní děje jsou silnější než my a dalece přesahují naši (byť sebelépe myšlenou) snahu hrát si na pány a tvůrce světového řádu. Příroda není ani sociálně spravedlivá, ani politicky korektní. V přírodě silnější požírá slabšího a každý bojuje především o svůj vlastní zájem (tedy život). Představa, že se tomuto odvěkému řádu postavíme, byť pod praporem humanismu, zcela na odpor, je absurdní, domýšlivá a dopředu odsouzená k nezdaru.

Pak se však stane něco zvláštního. Ten silnější (rybář) uloví toho slabšího (sotva mírového candáta) a v okamžiku, kdy dostane téměř neovladatelnou chuť na candátí filet, si náhle uvědomí, co člověka přece jen aspoň trochu odlišuje od ostatních tvorů na této planetě. Je to schopnost soucitu se slabšími a bezmocnými, vědomí nadosobních hodnot a spoluodpovědnosti za osud svých bližších a vůbec světa, který jej obklopuje. A rybáře v té chvíli napadne otázka: lze vůbec tyto dva světy vzájemně zcela propojit? Lze býti přirozenou součástí přírody a zároveň zůstat Člověkem?

Pro odpověď si rybář dojde ještě jednou na agoru, do doby před nějakými dvěma a půl tisíci lety. Ano, starořeckou civilizaci nakonec opravdu postihl kolaps, jako jednou postihne i tu naši a všechny, co přijdou po nás - to jen ti prvohorní šupináči všechna ta kataklyzmata a kolapsy kolapsů asi bez úhony přežijí.

Kromě ryb však staré Řeky přežilo ještě něco. Jsou to ony hodnoty, které dala světu jejich civilizace a na které se odkazujeme dnes i my. Vedle pro nás tak důležitého sportovního rybolovu - ale ano, i jeho počátky lze hledat právě v antickém světě - jsou to především svoboda, demokracie a láska k pravdě. Co lepšího můžeme udělat, nežli tváří v tvář všem aktuálním výzvám v tyto hodnoty nadále věřit, rozvíjet je a doufat přitom, že přežijí i nás?!

Rybář se ještě naposledy podívá za odplouvajícím candátem, kterému před chvílí daroval svobodu a vybaví si slova, která pronesl jeden moudrý - a tudíž nesmrtelný - muž dávno před námi: Vše dobré, co jsme učinili či pro druhé vykonali, tu po nás zůstává…

Tomáš Lotocki, listopad 2015