VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zajímá mě krajina bez horizontu, začátku a konce. Krajinné struktury a rytmus povrchu země. (Alena Vršanská v listu ke své v ýstavě v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku v roce 2020)

Listuji na webu Vašimi kresbami a grafikami. Spleti drobných jemných čar, kterými prochází, či prolínají delší světlé linie - cesty, ploty. Labyrinty stébel, jehličí, větví, kořenů. Bílé plochy postav, vodních ploch či holých částí svahů - místa, kde schází struktura. Cítím řád, rytmus… Co Vás na krajině zajímá? Jak vzniká záměr „právě tuhle krajinu a právě takto“?

Krajina je pro mě nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Stále se proměňuje s ohledem na denní dobu, roční období nebo zásahem člověka.

Baví mě její neustálý pohyb, chvění, struktury. Někdy zpracovávám jeden pohled nebo krajinný prvek vícekrát. Někdy jedna kresba stačí. Pokud se dostanu do úplně nového prostředí, volím i jako záznamový materiál fotografii, abych si vůbec stačila všechno zaznamenat a uchovat v paměti. Ve výsledku je pak pro mě důležitá především kresba.

Velká část Vašich krajin jsou kresby tuší na fólii. Je to neobvyklá kombinace. Co Vás k ní přivedlo?

Tato technika vznikla v souvislosti s tím, že jsem se začala věnovat práci se sítotiskem. Jeho principem je osvícení motivu na síto, na němž je nanesena na světlo citlivá emulze, přes průsvitnou fólii. V případě mých kreseb na fólii tak zároveň vznikl přímý přenos do dalšího média. Nejdříve tedy kresby byly jakousi matricí, ale fólie jako materiál mě velmi zaujala a kresby mohly fungovat i samy o sobě, tedy bez nutného využití pro sítotisk. Líbí se mi její vzdušnost, propustnost světla a mlhavost. Dá se různě vrstvit, nasvěcovat a vznikají tak další vizuální proměny kresby/krajiny.

Tuší jsem kreslila už dříve na různé druhy papírů, na jemné ruční rýžové, od nichž k práci na fólii nebylo tak daleko. Moje tvorba není příliš blízko japonským kresbám štětcem a tuší, ale v určitou chvíli jsem se s nimi nevyhnutelně setkala, a tento technický postup je mi velmi blízký, i když s ním pracuji po svém. Proto byl i teď pro mě první volbou. Skutečnost, že tuš nepropouští světlo, byla potom zcela zásadní pro práci se sítotiskem.

Čím Vás zaujal sítotisk? Proč z mnoha grafických technik právě on?

Při studiu grafiky na AVU jsem měla možnost si vyzkoušet různé grafické techniky. Sítotisk nejlépe korespondoval s mou prací s kresbami. Mohla jsem z nich přímo vycházet a konečný výsledek na kresby dobře navazoval.

Krkonoše, Alpy, Tatry… Často jsou na Vašich kresbách hory. Které krajiny jsou Vašimi oblíbenými, kam se ráda vracíte?

V knize Krajina v českém umění 17.-20. století od Naděždy Blažíčkové-Horové se píše: „Obraz krajiny se proměňuje především tím, co v krajině umělec hledá.“ Proto se i mé kresby mění, podle toho, co je pro mě zrovna důležité. V poslední době jsou to spíše hory a údolí. Hory možná vyhledávám více i proto, že pocházím z Pardubic, kde je široko daleko samá placka, pouze jediný kopec, a to Kunětická hora.

Kreslíte v plenéru?

V plenéru kreslím moc ráda, ale většinou tam vznikají hlavně skici, malé kresby nebo deníky. Následně tyto záznamy zpracovávám až v „pohodlí“ domova, vlastně ateliéru.

Kteří výtvarníci Vám jsou blízcí? Miroslav Koval ve svém textu k Vaší výstavě v Šumperské Galerii Jiřího Jílka zmiňuje, že se mu při pohledu na Vaše práce vybavují grafiky Jiřího Johna či lepty Marie Blabolilové. Mě Vaše věci evokují také kresby Daisy Mrázkové, Inge Koskové, subtilnější černobílé kresby Michala Ranného či některé z grafik Ladislava Čepeláka…

Ladislav Čepelák byl pro mě velkou inspirací, a to hlavně na začátku studia na AVU. Pamatuji si, že náš první ateliérový výlet byl právě na jeho výstavu a nemohla jsem se na jeho grafiky vynadívat. Inspirací mi je např. i německá umělkyně Christine Baumgarten, která vytváří především dřevoryty. Na jejích grafikách mě zaujala jejich variabilita. Z dálky připomínají černobílou fotografii, ale z blízka se dostáváme do změti rytých horizontálních čar a bodů. Obrazy se hýbou s divákem.

Rozhovor s Alenou Vršanskou vedl Petr Čermáček.

Alena Vršanská (Kožená) se narodila v roce 1990 v Pardubicích. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (výtvarná tvorba se zaměřením na vzdělávání) a Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér grafiky I, školy Dalibora Smutného a Jiřího Lindovského). V roce 2018 obdržela Cenu za serigrafii na Grafice roku 2017.