VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Kobalt nese jméno po zlomyslných důlních skřítcích koboldech. Je totiž také trochu zlomyslný - jeho rudy vypadají jako kov, ale nedají se jako kov zpracovat. V Krušných horách z české i německé strany doprovází ložiska stříbra, cínu a dalších žádaných kovů. Do počátku výroby modrých kobaltových pigmentů byly spíš pro zlost. Minerální barviva se používala už ve starověku (kromě egyptské tmy byla známa egyptská modř), ale pěknou a trvanlivou modrou abys pohledal.

Modrá zpoza moře

Čarodějnický kámen lapis lazuli (chemicky hlinitokřemičitan sodíku a vápníku) se vyznačuje poněkud neprůkaznými energetickými schopnostmi a neoddiskutovatelně krásnou modrou barvou. Jeho velká ložiska těžená už v dávné minulosti se nacházejí v Afghánistánu. Odtud putoval do Číny i do Evropy coby drahokam i vzácný modrý pigment. Vzdálený původ mu vynesl jméno ultramarín, tedy (pocházející) zpoza moře. Tento název nejspíše zahrnoval více dovážených modrých kamenů. Dalším byl azurit barvící i králičí kožky (minimálně reklamních králíčků). Nicméně ten není na rozdíl od lapisu stabilní a časem se mění na zelený malachit.

Vznik lapisu v přírodě obnáší souhru mnoha faktorů a zejména čas. Přírodní proces se podařilo napodobit tavením sody, kaolinu a křemenného písku s přídavkem síry - a na světě byl umělý ultramarín. Ten zdobil a zdobí moravské chalupy. Problém mu dělají kyselé deště a mlhy. Je výborně stabilní v zásaditém prostředí (ve vápně), ale v kyselém se odbarvuje.

Česká modrá aneb šmolka ze mlýna

Vysoká cena přírodního ultramarínu podnítila hledání jiných minerálních barviv - ideálně levnějších a dostupnějších. Krušné hory nezklamaly: Kromě stříbra ceněného vždy, uranové rudy smolince, který na svou slávu ještě čekal, a lithia, jehož sláva je na obzoru, se tu nachází také kobaltové rudy. Navíc tu je dostatek sklářských písků, dřeva na výrobu potaše i pálení v pecích a prudké říčky pohání mlýny. Kobaltem barvené sklo se našlo i ve starých slovanských hradištích, ale o jeho renesanci v době renesance se postaral původem saský podnikatel Kryštof Schrürer.

Průlom znamenalo rozšíření výroby poměrně levného modrého barviva - smaltu nebo počeštěně šmolky. Ta byla používaná v téměř neuvěřitelném rozsahu: Odolává vysokým teplotám a hodí se na malby pod glazuru keramiky a porcelánu. Nevadí kyselé ani zásadité prostředí a používali ji malíři nástěnných maleb, fresek i klasických obrazů. Je považována za nejstálejší modrou s velkou krycí schopností a krásným odstínem. Obarví spolehlivě papír i látku. A není to tak dávno, kdy se používala na roztok pro poslední máchání prádla - bílému přidala nepatrně modrý odstín, který vyvolává dojem „bělejší než bílá“. Stejnou fintu používají výrobci papírů a pracích prášků dodnes, i když k tomu nepotřebují šmolku.

Cesta od rudy na blankyt šatů Panny Marie v kapličce nebyla zrovna jednoduchá. Kobaltovou rudu těžila vrchnost v dolech nebo místní obyvatelé sbírali na povrchu. Další zpracování probíhalo v barvířských mlýnech (Farbmühl). V první fázi bylo nutné rudy vypražit, což byla práce dosti nevděčná a jedovatá. Kobaltové rudy kobaltin a smaltin totiž obsahují arsen, který se při pražení uvolňuje v podobě par. Vypražená ruda spolu s křemenným pískem a potaší putovala do tavicích pecí. Podobnost s výrobou skla není náhodná: Výsledkem byla sytě modrá sklovina. Díky vysokému podílu potaše ve vsázce byla křehčí a snadněji tavitelná než běžné sklo. Za horka se odlévala do sudů s vodou, což ji ještě vykřehčilo. Zde přichází ke slovu mlýny - hrubé drcení obstaraly stoupy s tlouky zvané pěcholy a drť na jemno mlely mlýnské kameny za mokra.

Následoval několikastupňový proplach a sedimentace podle odstínu modré. Po roztřídění podle odstínů (produkce měla přísné standardy) putovala česká šmolka do celé Evropy. Měla nemalý podíl také na slávě českého porcelánu; modrý cibulák malovaný pod glazurou má barvu po kobaltu.

V průběhu let a desetiletí se výroba přesunula z barevných mlýnů pod horami do fabrik ve městech, ale mnohé zůstalo při starém. Kobalt je pro barvení skla a malbu na porcelán používán stále, někdy i v podobě prášku z kobaltového skla. Ultramarín čili lazurit těží v Afgánistánu, Chile i jinde - jako sytě modrý polodrahokam i základ modrých barev. Jen tu šmolku na poslední máchání prádla nahradily optické zjasňovače, obvykle jde o někoho z rodiny stilbenů.

Kam až sahá modrá

Blankyt: Velmi světlá a jasná barva (původně bílá, ne náhodou připomíná francouzské blanc), později krásně modrá, chrpová. Blankytná byla ve staročeštině též barva „nebeská“ nebo „oblaková“.

Azur: Pochází od azuritu, nebeská modř. Králíček téhož jména měl však barvu spíše blankytnou.

Ultramarín: Od kamene lapisu. Fialový, zelený, růžový a červený ultramarín jsou pigmenty daných barev, které mají podobné složení jako modrý lapis. Existuje i žlutý ultramarín, což je ale chemicky zcela jiná látka - chroman barnatý.

Šmolka: Též česká a královská modř. Původně smalt, modré barvivo na základě skloviny. Smaltem se ale rozumí sklovitá vrstva chránící kovy (hrnce, vany) nebo zdobící šperky. Šmolka pojmenovala i modré pidižvíky Šmouly.

Horská modř je poetický název pro pigment z azuritu (též Bergblau).

Modř - pruská, berlínská, pařížská, čínská, saská, vodní a řada dalších.
Chemický název hexakyanoželeznatan železitý ospravedlňuje bohatou úrodu nechemických názvů.

Trocha názvosloví

Obce Modřany, Modřice, Modřec nejsou modré, jméno pochází od moření, trápení až zabití. Modrásek je motýl, modřinka malá sýkora s modrou hlavičkou, modřenec jarní květina, modrák bývala ve staré češtině chrpa a stále se tak říká modrajícím houbám, modrosokol značí raroha. I modřín získal možná název od barvy. Modrotisk je ovšem stará technika barvení látek indigem, kdy je většina modrá a potištěný vzor nebarvený, bílý. Modré pondělí znamená absenci po volné neděli, modrou knížku dostali nevojáci. Dvojmodrý značí věc obarvenou dvěma odstíny modré, patrně za to mohl modrobarvíř čili barvič látek na modro. Modranina a zmodranie je to samé (v bleděmodrém), co současná modřina. Modřeniště pak místo modré, kupříkladu nebe, ze kterého lze snést modré - pro co jiného, než pro krásné modré oči. Modře barvícímu indigovníku se říkalo modřil. Modrobledý je totéž co bleděmodrý. A tak dále až do dálek modravých.

Renata Placková

Renata Placková pracuje na Správě NP Šumava v oddělení vod a mokřadů.

Literatura
Michal Gelnar: Technická keramika ze Soví hutě v Krušných horách vyrábějící kobaltové barvivo a sklo. Archeologica technica 22, 2011.
Michal Gelnar: Naleziště po činnosti mlýna na kobaltovou rudu a přilehlé sklárny u Horní Blatné. Archeologica technica 19, 2008.
Lucie Štěrbová: K původu staročeských názvů barev. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka. Obhájena 2015.
Jiří Kouřimský: Anselm de Boot: Modré kameny. Technologia artis 1, Ročenka Archivu historické výtvarné technologie Praha. Dostupné online: https://technologiaartis.avu.cz/1hist-pram-anselm2.html
Bohuslav Slánský: Technika v malířské tvorbě. Malířský a restaurátorský materiál. Nedatováno. Dostupné online: http://old.avu.cz/~mica/digibooks/210_002_slansky.pdf