VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V roce 1978 jsme s kamarádkami odjely na východní Slovensko na „puťák“. Z dnešního pohledu věc zcela nepředstavitelná, dvě dospělé dívky a čtyři šestnáctileté odjedou vlakem do Sniny a pak putují krajinou Vihorlatu a dále na východ se zastaralou mapou. Pěšky, někdy povozem, kousíčky autostopem, zásoby ze sporadických obchůdků nebo od místních. Spaní v útulnách nebo pod igelitovými přístřešky. Svoboda v mysli i duši, návrat v čase. Málokomu jsme rozuměly, rusínština ani východniarčina nepřipomínaly nám známou slovenštinu ani náhodou. Všichni byli ale velmi laskaví a hlavně překvapení. Jednoho dne nás naložil na malé silnici letitý náklaďáček, jehož majitel autoritativně rozhodl, že si musíme odpočinout, že se tam pohybuje medvěd a že nás tam nenechá. Odvezl nás do Nové Sedlice, kde jsme jako v ráji strávily u jeho matky tři dny. Pořád nás hladila po vlasech, vyptávala se a pořád se na nás usmívala. Přes den jsme chodily po okolí a sbíraly bobule, navštívili cintorín v mírném kopci, většina chalup měla doškové střechy, bavily jsme se s místními děcky, tedy spíše jsme se oboustranně všichni snažili vzájemně dorozumět, modré teplákové soupravy a plátěné polokecky s modrými proužky jsme měli všichni stejné - večer jsme si pak pochutnávaly na plackách a velmi dobré polévce, ve které se rozpouštěl ovčí sýr. Spaly jsme všechny na seně nad stodůlkou a koupaly se tajně v křišťálově čistém potoce. Nepamatuji si jméno té staré paní, ale všichni místní ji s velikou úctou zdravili. Co si mysleli ti lidé o nás, to si netroufám ani po těch letech rozhodnout. Byli ale na nás hodní a jeden z nich nás pak na žádost naší hostitelky odvezl k vlaku do Sniny vozem taženým koněm, jeli jsme půl dne. Nová Sedlica byla dlouho i se vzpomínkami na jedno prázdninové putování zasunuta hluboko v mé paměti. Až přišla na redakční radě časopisu zmínka o nově vydané knize a vypustila ty střípky ven. Tím, že jsem o této části tehdy ještě své vlasti téměř nic nevěděla, snad jen, že tam někde je Dukla a mnohem dál na východ Koločava, neměla jsem tak otevřené oči, jak jsem měla mít. Zůstala jen vzpomínka na úchvatný kraj, na starobylý způsob žití a na lidi s otevřeným srdcem. Tím více díky Pavlu Vavrouškovi za krásné fotky a nakladatelství za knihu.

Bohdana Fabiánová