VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Připadá mi to jako dnes, při cestě z odpoledního vyučování 7. třídy základní školy jsem si za peníze ušetřené z kapesného koupil na stánku PNS časopis Letectví a kosmonautika. Na titulní straně byla obrovská oranžovo-hnědě žíhaná koule a spousta podobných fotografií byla i uvnitř čísla. Byly to zbrusu nové snímky planety Jupiter pořízené při průletu sondy Voyager kolem tohoto obra. Když jsem časopisem listoval, srdce mi tlouklo a málem se mi zastavil dech. Vidět tak zblízka něco tak vzdáleného. Jaké neuvěřitelné množství detailů, kolik netušených skutečností. Chvíli jsem si připadal jako mořeplavec, který objevil neznámou novou zemi. Když jsem se dlouze díval na fotografie, měl jsem pocit, jako bych sám prolétal nad jeho povrchem a zblízka pozoroval divoký rej vírů v oblasti Rudé skvrny. Ale bylo to jen poblouznění nedospělého rozumu. Jsem snad mrtvý stroj, který překoná nekonečnou prázdnotu? Kdepak chlapče, pro tebe zůstane Jupiter pořád jenom tou malou tečkou světla na obloze.

Nedávno jsem viděl podobné fotografie, Jupiter v celé své kráse. Možná ještě více detailů, než jsem hltal z trojbarevného tisku Letectví a kosmonautiky. Tyto fotografie ale nepořídila žádná sonda plující vesmírem, byly to první snímky pořízené dalekohledem Jamese Webba. Sonda Voyager se musela pro stejné snímky přiblížit na vzdálenost necelých dvě stě sedmdesát osm tisíc kilometrů od Jupiteru. To je vzdálenost dokonce o dost menší, než z jaké se díváme na Měsíc. Webbovu teleskopu naopak stačilo vylétnout jen do výšky 614 km nad našimi hlavami. To je jako třikrát z Brna do Prahy, a ještě se vyhnete D1. Dalekohled se vlastně dívá na téměř shodnou tečku světla, jakou vidím já o pár stovek kilometrů níž. Takže to znamená, že všechny ty detaily, které jsem obdivoval na fotografiích Voyageru, stejně jako ty, které vykreslil Webbův dalekohled, jsou obsaženy ve světle Jupitera, které můžeme pozorovat i my. Jenom neumíme pořádně přimhouřit oči, abychom je dokázali rozpoznat. Stačilo by se pořádně podívat a viděli bychom třeba i to, co si Jupiteřané vaří na večeři. A co hůř, pokud by se přece jen někdo vydal k planetě Jupiter a otočil se zpátky, v malé mihotavé tečce, ve kterou by se změnila naše Země, by byly ukryty všechny informace o tom, co se v té chvíli na Zemi děje. Jeden Albert dokonce tvrdil, že pokud by naše rychlost byla dostatečně velká, můžeme se podívat i na to, co jsme si vařili na večeři včera. Ale o tom už snad nechci ani přemýšlet. Každopádně, když se od teď podívám na Jupiter, budu vždy fascinován, co všechno v té malé tečce mohu uvidět, a možná se budu snažit i odhadnout, jaké mají na Jupiteru zrovna počasí. Proč ne, všechno to v tom světle je.

Díváme se na svět a myslíme si, že náš pohled je konečný, že už víc ani vidět nelze. Ale ve světle světla z Jupitera je možná třeba náš pohled přehodnotit. Možná jen špatně mhouříme oči, abychom věci pochopili do větší hloubky. Možná si ani neuvědomujme, co všechno je možné vidět, když se podíváme správným způsobem. Tak na to nezapomeňme a buďme stále připravení se nechat překvapit a okouzlit, nejen světlem z Jupitera.