VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V době vypuknutí požáru v národním parku České Švýcarsko (NPČŠ) se začal mediální prostor plnit různými komentáři. K ohni se vyjadřovalo poměrně hodně odborníků. Když jsem různá sdělení četl v novinách a slyšel v rádiu, pořád mi v diskusi chyběla řada zásadních věcí. Protože jsem se požárům přímo v NPČŠ věnoval, sepsal jsem dva komentáře, kde jsem více či méně doplnil, co jsem se z médií nedozvěděl. Články byly a jsou dostupné pouze na internetu. Proto jsem byl požádán redakcí časopisu o sumarizaci obou svých komentářů.

26. červenec 2022

Problematika ohňů v krajině mě vždy zajímala a dodnes velmi zajímá. Dokonce až tak, že jsem zpracoval a v roce 2009 obhájil diplomku na téma sukcese dřevin po lesním požáru, a to přímo v NPČŠ. V rámci své práce jsem tam byl měřit mockrát; dokonce i dávno po obhajobě. Teď si procházím všechny články a aktuální informace z místa dění. Proto dovolte něco málo mých postřehů:

Požáry jsou přirozený proces a příroda si s nimi umí poradit. Důkazem jsou fotky, které přikládám, kde je patrná změna rok po požáru, po dvou letech a po deseti letech. Ohně jsou „katastrofy“, ale pro přírodu nemusí znamenat konec, zkázu, záhubu, zhoubu, zmar. Pro ilustraci se občas používá parafráze básně Jaroslava Seiferta: každého dne se něco končí… něco překrásného se počíná.

Tak tedy aktuálně: Hoří v národním parku, kde jsou chráněny „přirozené … ekosystémy“. Ochrana přírody tady má přednost před ekonomickým efektem. Rozhodně to neberu na lehkou váhu, když se teď jedná o lidské životy a majetky. Odhadem nyní hoří v parku přes 30 ha, ohrožena jsou lidská obydlí, což je opravdu průšvih.

Mrtvé dřevo, které uschlo po kůrovci, mnišce, suchu (zas to sucho) nebo čemkoliv není uklizeno jednak z důvodu přirozeného cyklu lesa, ale zároveň proto, že se jedná o místa v extrémním a nepřístupném terénu pískovcových skal, kam se s technikou špatně dostává. Ostatně i proto se oheň v takových podmínkách špatně hasí a používá se letecká technika. Navíc, když by se uklidily kmeny, nic to neřeší, jen mírní, pořád ještě může vzplanout vysoká vrstva opadu z jehličí. Hořet mohou pařezy, které přispívají k tzv. podzemnímu požáru.

To jsou důvody a potenciály, proč v NPČŠ hořelo a hořet bohužel bude. Z knihovny jsem vytáhl svou výše zmíněnou diplomovou práci a našel pár údajů: v období let 1678-1943 bylo v okolí NP 31 požárů, příčinou požárů byla především dlouhodobá sucha, blesky, lesní dělníci, myslivci, vojáci a pašeráci, v roce 1808 shořelo nedaleko Jetřichovic 400 korců (115 ha) borového lesa. Dnes je aktivní příčinou vzniku požárů mnohem více lidský faktor a neukázněnost lidí (např.: „ne, prostě já si tu ovesnou kaši na tom vařiči uvařím…“, „tady mi nikdo nebude zakazovat kouřit“).

Ohně v lese mají ale i druhotnou příčinu. Dlouhodobá sucha jsou důsledkem zvyšujících se teplot. V krajině i lesích bude hořet čím dál více. Nemusí to být jen České Švýcarsko, ale i Podyjí či Moravská Sahara (pozn.: NPP Váté písky mezi Bzencem a Rohatcem), budou to běžné lesy kdekoliv. Je na čase se nad ohněm zamýšlet stejně jako nad vodou, vzduchem a půdou. Na oheň se musíme adaptovat, musíme se s ním smířit a začít o něm jinak uvažovat; negativně, ale i pozitivně.

27. červenec 2022

Jsem rád, že se konečně mluví o ohni v krajině. Bohužel je to v souvislosti s nemilou věcí rozsáhlého požáru v Českém Švýcarsku. V úterý jsem uveřejnil drobný pohled (zde viz výše), ale zapomněl jsem pár maličkostí. Něco „málo“ bych proto rád ještě doplnil a rozšířil.

Že se mluví o lesních požárech v přírodovědném kontextu, je nesmírně důležité pro osvětu. Když jsem kdysi psal již zmíněnou diplomku, tak jsem se setkával s úžasem okolí: „to je hrozné… uff… všechno zničeno… konec světa… katastrofa… to je tam fakt tak zelené?“ Jenže ono to pro přírodu nebo krajinu není nic strašného. Když to přirovnám k jiné přírodní katastrofě, třeba sesuvu svahu. Dojde ke zničení jedné plochy, aby vznikla kousek dál nová, možná ještě lepší. Teď po požáru se třeba eliminují jehličnany a v parku bude větší zastoupení listnáčů.

Lesy se dělí na lesy zvláštního určení a hospodářské (dle lesního zákona). Lesy zvláštního určení jsou třeba ty školní, lázeňské, parkové, oborové nebo ty v chráněných územích. Pokud se jedná o hospodářský les, vzniká majiteli/správci škoda. Čím toho míň shoří, tím víc mu zůstane v kapse, ale i na obnovu, protože je potřeba les obnovit umělou nebo přirozenou cestou. Proto v hospodářských lesích není oheň žádoucí ani z pohledu ochrany přírody. Přirovnání - byť se ukazuje, že vypalování travních porostů ve stepních lokalitách má výborné účinky, neznamená to, že zemědělci zapálím pole s pšenicí, protože tu oheň byl dávno před tou vysetou pšenicí. Nejlepší je, aby nehořelo v produkčních lesích vůbec, i když tam je ten „příšerný smrk, který za všechno může“.

Co se týče lesů v chráněném režimu (pozor, ochranné lesy je další kategorie lesa, neplést si). Berme to ve velké, ale opravdu velké zkratce tak, že máme lesy přirozené („pralesy“jako Boubín, Žofín aj.) a kulturní lesy (lesy, kde se dříve hospodařilo například výmladkově, páslo se tam, hrabalo listí atd.). Oba mají jedno společné. V nich jde o přirozené disturbance - narušování způsobené povodněmi, záplavami, sesuvy, větrem nebo ohněm. Bez takových zvratů by tyto typy lesů nebyly významné po stránce biodiverzity. Samozřejmě, že se lesy v NPČŠ počítají do těch chráněných. Nesmírně cenné jsou přirozeně vzniklé lesy, a to i ty vzniklé po požárech.

Proč tak dobře hoří v Českém Švýcarsku, v Českém ráji nebo na Vátých píscích? Rostou tam totiž borovice, které dobře hoří. Jejich silice nádherně voní, ale i nesmírně dobře hoří. Perfektně umí také vzplanout opad jehličí a hrabanka. Jenže je potřeba rozbušky. To je blesk, lupa, cigareta, otevřený ohýnek nebo také vařič. Blesk to tentokrát nebyl, protože v NPČŠ nepršelo ani nebyla bouřka. Oheň v národním parku byl způsoben člověkem, ať už přímo žhářským útokem nebo nějakým nedopatřením („Lásko, ten spacák ti nějak hoří, vypls ten vařič? - Ne!“).

Kromě borovice lesní je v NPČŠ častá i borovice vejmutovka. Je to invazní druh, který se ve skalách velmi dobře šíří a umí vytlačit původní dřeviny. Krom toho, že se z ní vyráběly a vyrábí tužky, je také vysoce zápalná, především abnormálním množstvím opadu. V médiích se haní jen ten „zpropadený“ smrk a o vejmutovce, která je čirým zlem, nic neslyším. Jinak na přiložených fotkách můžete sledovat, že on se po tom požáru stejně smrk zase vrací. Už ho asi nebude tolik, bude namixovaný listnáči, ale je pořád tam.

Něco málo k té zápalnosti a specifikám pískovců a skal. Zaprvé, do těch skal se opravdu špatně chodí i na výlety, natož pak hasit. Zadruhé, to je však to hlavní, na platech skal, římsách a plošinkách je opad jehličí volně ložen v tenkých vrstvách. Jsou to takové obří plotny, které čekají na zážeh. Jako byste rovnou nachystali malé klacíky a pod ně noviny a PEPO. Stačí jedna cigareta, jeden převržený vařič a pohroma je na světě.

Globální změny se projevují krom jiného také tím, že procesy a jevy v přírodě jsou umocňovány a akcelerovány. Jestliže v roce 2006 u Jetřichovic shořelo asi 25 ha lesa, dnes jsou při aktuálním ohni odhady přes 1 000 ha. Navíc jsou zasažena lidská obydlí; před těmi 16 lety shořela jen boudička na Mariině vyhlídce. Teploty vzduchu jdou nahoru. Ano, dobřichovický rekord je z roku 2012, ale stačí se podívat na letošní teplotní extrémy, jak byly rozesety po celé ČR.

Na závěr komentář k fotografiím. V NPČŠ jsem nebyl pět let; naposled v roce 2016 na posledním měření po deseti letech po požáru. Vloni se provedlo další měření, které prováděl Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i., odbor ekologie lesa v Brně (Pralesy.cz). Proto jsem poprosil kolegy Dagmar Suchou a Jana Trochtu, zda by mi dovolili sdílet jejich fotografie z místa, kde před 15 lety hořelo. Katastrofa? Možná v roce 2006, ale dnes? Ještě přidávám něco z výzkumu a fotky, které jsem v NPČŠ pořídil při první návštěvě. Myslím si, že za rok bude scénář obdobný, bohužel ve větší míře. Fakt se nebojte, ono to zaroste. „Do roka a do dne, Promethee!“