VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

POSTGRADUÁL

S Janem Steklíkem jsem se seznámil na jaře nebo začátkem léta roku 1981. Bylo to po zahájení výstavy mladých jihomoravských výtvarníků v Domě umění. Seděli jsme potom vedle sebe, nevím už, ve které brněnské hospodě. Kupodivu asi na zahájení byl, protože na věci tam vystavené dost nadával. Neskromně zmíním, že se mírnil, když jsem mu řekl, které obrazy, tehdy ještě dokonce ze školy, jsou moje, ale v té kritice jsem s ním vlastně souhlasil. Tuším, že už tehdy řekl důležitou věc, totiž, že my mladí, kteří jsme se do Brna vraceli z pražských vysokých škol, jsme tu i proto, abychom jejich generaci vymazali z povědomí, z možností vystavovat a vlastně i živit se případně uměním legálně. Vlastně nevím, jestli jsem se s tím tehdy uměl vyrovnat, nějak se k tomu postavit navenek. Pachuť zůstává dodnes, stejně jako trapnost ze všech těch kompromisů, z výstav k výročí osvobození, za mír a socialismus, k poctě pracujícího lidu…, které nebyly ničím jiným než posluhováním ústavně ukotvené vedoucí úloze (…) a patolízalskému „přátelství na věčné časy“. Ne, že bych to bez něj nevěděl, ale s Honzou, mimo jiné, to dostávalo další souvislosti. Laďa Kokolia jednou setkávání s ním nazval postgraduálem. Až od Honzy jsem se něco dověděl o šedesátých letech, o malířích a sochařích, o Hostu do domu a lidech kolem něj. A samozřejmě o Křižovnické škole!

KMOTR

Bydleli jsme s Honzou od sebe docela blízko, on v Komíně na Absolonově ulici, já v Jundrově na Veslařské, často jsme se setkávali i o víkendech, kdy jsme „do města“ nejezdili. V osmdesátých letech jsme sedávali v jundrovské hospodě Na Piavě, jiná tam ostatně ani nebyla. Před tím ale Honza přicházel k nám na polívku, skoro pravidelně, manželka už s tím počítala a myslím, že i dcery ho braly jako trochu „legračního“ vítaného hosta. Honza manželce občas přinášel semínka bylin a zeleniny, dodnes prý vzpomíná na semínka bazalky. Na fotce z roku 1988 je Honza společně při doprovázení mladší dcery Marušky na zápis do 1. třídy ZDŠ. Vlastně jako jakýsi její kmotr, ostatně jestli je někdo tak trochu dědičkou jeho citlivé čáry tuší, tak je to právě ona. Někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let mě nechal z dřevěných latí a igelitu vyrobit trojúhelníkový objekt, symbolizující ženský klín, který jsme potom naplnili hlínou a zavěsili na zeď na dvoře. V první jarní den do hlíny pozvaní návštěvníci sázeli travní semínka, která později vzklíčila a vyrostla do dlouhých stébel. Vítání jara. Objekt se zachoval dodnes, jen tráva po nějaké době uschla… Ještě o něco dříve jsem podle Honzových pokynů (a s jeho obdivným sledováním: „Jak to všechno umíš?“) vyráběl z dřevěného sloupu ptačí budky, vystavené potom v Praze v Pakulu na výstavě Forfest.

PIAVA

V hospodách, tedy i Na Piavě, se odehrávala většina tehdejších setkání a událostí, které byly skoro na denním pořádku. Nevím, jak se třeba stalo, po letech to nevěděl ani Honza, ale najednou tu byla legenda, že „na Piavu“ chodila taky Božena Němcová. Nevadilo, že v době, kdy ještě hospoda nestála. Nevadilo to ničemu, a pivo nebylo lepší ani horší, jen nám tam bylo o něco důvěrněji. A vůbec bychom se nedivili, kdyby do zakouřené hospody zrovna vešla a halasovsky „byla krásná, až to k víře není“… Ostatně jednu dobu jsme se dívali ke dveřím při každém vrznutí pantů nebo v zimě při zavanutí průvanu a ona nejednou skutečně vešla, přinejmenším jsme ji typově v některé ženě rozpoznávali…

Dnes už „Piava“ (pojmenovaná podle legionářů od Piavy, kteří tam chodili z „legionářské louky“ naproti přes silnici, kde měli i malé chatky) nemá ten půvab omšelosti jako v sedmdesátých a osmdesátých letech, ostatně je škoda, že její současná podoba uvnitř i venku (viz třeba báseň J. H. Krchovského) neodkazuje právě k legionářům, ne-li ještě raději k časům Boženy N., ale k pirátům (viz aktuální pozn. na závěr).

Několikrát jsem s Honzou zažil i opakované doprovázení, kdy jsme cestu „z Piavy“, zpravidla kolem Svratky, prošli i několikrát tam a zpět. Upamatovávám se, jak jsme i při chůzi nalézali kolem sebe obrazy, třeba když jsme se dívali do zamlženého měsíce v úplňku a říkali si, že to Boštík (Václav) nebo Šíma (Josef) „mohl aspoň trochu změnit…“. Na podobné situace vzpomínám pořád, vidím tak trochu Honzovýma očima a myslím, že nejsem sám.

HOSPODY

Ještě k hospodám, kde jsme hlavně sedávali, k místům našich pobytů. Patřil k nim Neptun (tam jsme někdy stávali) na nynějším Dominikánském náměstí, Honza odtud měl blízko do Vědy a život, vždycky si tam jen odskočil, aby udělal kresbu k nějakému článku, dále Smíchovská na Starobrněnské ulici, tam měl zase o něco blíž do Veroniky. A taky v Komíně U Dvořáků, někdy jsme během přecházení stihli pivo tam i Na Piavě. Při jednom takovém přecházení se Honza jen jakoby mimoděk a s krátkým přerušením řeči zastavil na okraji cesty… Napsal jsem na to tehdy báseň:

Tence
Zvraceli jsme
tence
Bylo to jako zvonkohra
(…)

Přinejmenším hospody jsou už jiné, tedy i proto, že už se v nich nepotkáme s Honzou. I když, vlastně je tam dál s námi i teď, nemůže to být jinak. S Honzou Zuziakem, Jardou E. Fričem, Vladimírem Novotným, Tomášem Mazáčem, s Marií, s Anegret…

STEKLÍČEK

Na Piavě nás jednou, když jsme si asi povídali „něco o umění“, od sousedního stolu oslovil mladý muž, jestli bychom nenakreslili portrét jeho malé dcery. Napadlo mě, že by možná nebylo od věci si něco málo přivydělat, ale to už Honza razantně reagoval: „To my neděláme!“ Honza uměl být nekompromisní, někdy, výjimečně, i když, co vím, dával i zadost svému jménu. Tedy „steklík“, nejen „steklíček“, což ovšem šlo od přátel, zejména žen, zaslechnout často. Tedy, dovedl i nadávat, a to právě ženám… Dovedl se rozčílit, vyčítat nějakou „nepravost“, byť jen v důvěře naznačenou, tedy vlastně „chytit za slovo“. To mně bývalo líto, vlastně nejen z osobního pohledu. Vzpomínám, jak jsme už v devadesátých letech seděli s kamarády u jednoho stolu v hospodě divadla Husa na provázku a o kousek dál u jiného stolu popíjel Honza s Ivanem Martinem Jirousem. Ani náznakem nás nepozdravil, jaksi úmyslně (co já vím) nás nevnímal, ani když jsme se potkali cestou na záchod…

ŠACHY

Někde mám účtenku, pravděpodobně související s naší společnou šachovou partií, poznamenané mám datum 12. 7. 1987. Příznačné je, že jde o účtenku hospodskou (zřejmě to bylo taky Na Piavě), čímž je předurčena ona estetická (jinde dostatečně popsaná) i společenská stránka této vizuální „hry“. Brzy jsme společně snili, že „jednou“ budou v každém městě domy, kde se hráči „v šachy“ budou setkávat a rozvíjet tuto bohulibou činnost. Obrat „v šachy“ jsem potom zavedl taky jako součást výuky na všech školách, na kterých jsem učil, nejčastěji jako simultánní partii se všemi studenty. Neznám lepší příklad pro výuku kompozice, její autonomie a procesuálnosti. Zpravidla každá hra přináší ve výsledku originální strukturu, která vzniká právě až v jejím procesu… V katalogu výstavy Tovaryšstva malířského - TM (viz níže) je přetištěn následující text: Šachy jsou vlastně dialogem prostřednictvím kresby, jejíž struktura vzniká v procesu hry. Některé „šachy“ jsou bližší estetice J. S., vznášení nehmotných útvarů v prostoru, jiné, s nápisy, zase souvisejí s prací P. V. Idea společné práce TM se dostává do „nedílenské“ hravé, otevřené polohy, do níž lze dodnes kdykoliv volně vstoupit. V šachy jsme hrávali i s řadou kamarádů a známých, jedno období jsme se například scházeli vždy v neděli v podvečer u Honzy a jeho ženy Marie u nich v bytě na Absolonově ulici ještě s Jiřím Valochem a hráli ve třech. Každý s jinou barvou pastelky, po ukončení s pečlivě uvedenými údaji, tedy s datací, délkou hry (vždy jsme předem zvolili konkrétní pravidla, možností bylo víc) a s podpisy. Na zmíněné výstavě Tovaryšstva malířského v Galerii U Dobrého pastýře jsme instalovali starý hospodský stůl s tmavohnědým umakartem na horní desce, přidali dvě židle, na stůl položili zapůjčené šachové hodiny, papíry, tužky, pastelky. Na zahájení jsme hráli spolu s Honzou i s návštěvníky, během výstavy stůl zůstal jako objekt na místě, nabízel tam jaksi exkluzivní možnost hraní…

KOLEGA

Mladému kolegovi, který učí dějiny umění, jsem se jednou při rozhovoru zmínil o Křižovnické škole. Pozval jsem ho, ať jde se mnou ke „Švandovi“, kde se potká se Steklíkem a může všechno vidět a poznat na živo… Nešel, ke své škodě, ale nakonec i ke škodě svých žáků. Připomíná mně to, jak jsem měl koncem sedmdesátých let možnost se v Praze (v hospodě Plzeňský dvůr na Letné) společně s několika tehdejšími spolužáky ze Smetanova ateliéru na AVU setkávat s Bohumilem Hrabalem… To tehdy zprostředkoval náš asistent z ateliéru Jana Smetany Karel Zavadil. Byla jiná doba, Hrabal v té době ještě nemohl publikovat, vnímali jsme tu možnost jako vzácnost…

TOVARYŠSTVO

V roce 1986, pravděpodobně v únoru, jsme náš vztah „zinstitucionalizovali“, to když jsme s Petrem Kvíčalou, Vladimírem Kokoliou a právě s Honzou založili Tovaryšstvo malířské, neformální společenství, které nikdy nebylo skupinou, jeho vznik také nebyl nijak zveřejněn, ani jinak deklarován. Členství v něm bylo jakýmsi intimním vlastnictvím lidí si blízkých…

Praktickým cílem bylo vytvoření rámce společné práci v duchu středověkých i pozdějších malířských dílen. Součástí však zřejmě byla i touha po univerzálnějším pojetí malířské práce vůbec. Paradoxem je, že faktické naplnění této ideje se ukázalo být iluzí. Petr Kvíčala později říká: „zabila se iluze, idea zůstává“. Ale společná činnost se přece jen projevila, a to v rovině výtvarných akcí či her. Nádavkem byla také společná zakázka pro televizi, kdy jsme s Honzou kreslili (a kolorovali) stromy a jejich části (plody apod.) pro nějaký dětský kvízový pořad. Jediná výstava Tovaryšstva se uskutečnila až na přelomu let 1994 a 1995, dokonce s katalogem a přetištěnými stanovami, což byl základní dokument, napsaný ke vzniku Tovaryšstva Vladimírem Kokoliou. Při přípravě výstavy Honza poznamenal: „Bude to pohled do kuchyně 80. let, do české hospody té doby, jak nikdy nevypadala.“ A Pavel Ondračka trochu ironicky poznamenal: „Jako kdyby vzpomínky na 80. léta měly svou vlastní logiku, která se rozplyne hned před hospodou.“

EMILA

A díky Honzovi… Kolik krásných lidí jsem díky Honzovi poznal osobně. Na polívku k nám dovedl třeba Karla Nepraše, Radka Kratinu (mimochodem rodáka z Komína a absolventa „šuřky“), Eugena Brikcia, na Piavu pak Jaromíra Tomečka, v „Akádě“ jsem mohl díky němu sedět s Janem Skácelem, filozofem Lubošem Novým, s historikem Válkou…

Honza často vyprávěl, jak mně z tramvajové zastávky v Komíně U splavu viděl jet v autě, když jsem si z Bedřichova na Vysočině vezl půjčeným autem (tehdy jsem ještě řídil) kozu Emilu koupenou od kamaráda. Zastavil jsem tam u přechodu, Emila se prý dívala ze zadního pootevřeného okna, podle Honzy na něj snad i pokynula. Bylo to tak ve čtyřia- nebo pětaosmdesátým roce. Na tramvaj tam čekal s Jiřím Sopkem, s „malířem malířským“, jak jsme říkávali. Takže Sopko, jindy to byla taky Věra Jirousová… Ještě v osmdesátých letech mě Honza doporučil jako ilustrátora časopisu Opus muzicum a jako výtvarného redaktora Revue ROK.

NOHAVICE

Málokdy jsme si telefonovali, nebylo to třeba, věděli jsme o sobě. Volali jsme si až později, když už Honza trávil víc času ve svém rodišti v Ústí nad Orlicí, v Ústíčku, jak krásně říkávala Ajka Gálová… Občas jsem se u něj (a jeho ženy Marie) nebo pro něj na Absolonově v Komíně stavoval. Už si nepamatuju, v kterém patře bydleli. Honza mě nabídl „svou“ polívku, někdy ještě něco narychlo kreslil. Fotil jsem kdysi stůl, u kterého kreslil, někde musím mít i fotku protějšího paneláku, kterou jsem udělal od tohoto stolu z okna v kuchyni jejich bytu. Šedá stěna, pravidelně členěná obdélníky oken… Jednou jsem ho navštívil hned po ránu, oblékal si zrovna manšestrové kalhoty, na nichž bylo nápadné, že jedna nohavice je jaksi opotřebovaná, ztmavlá a vytahaná nošením, druhá zářící čistotou, což Honza vysvětloval tím, že si právě tuto, den před tím politou nohavici, ráno vypral. A zase vznikla báseň:

Steklík
Vypral jen jednu nohavici
politou červeným vínem
svých zašlých manšestráků
šli jsme hned po ránu ulicí ke Dvořákům
zářila

U DVOŘÁKŮ

Když už jsem znovu zmínil starou komínskou hospodu, tedy tato hospoda byla svou atmosférou a svým velkým sálem naprosto výjimečná. Bez Honzy bych se tam ale nejspíš nedostal, sedávali jsme tam i s řadou jeho přátel (Andrej Stankovič např.), kteří u něho potom přespávali. Svým studentům jsem doporučoval, ať tam chodí kreslit, s tím, že je tam zvláštní měkké světlo z vysokých oken, prozařující tehdy ještě zakouřený sál. A že tam díky množství stolů a sedících hostů, různě se v prostoru překrývajících a prolínajících, vznikají jinde neviděné konfigurace postav, vlastně hotové a jinak nepravděpodobné kompozice. Určitě by tam svoje viděl i fotograf nebo filmař.

Hospody
(Janu Steklíkovi)

Prošel jsem městem
kam všude už nechodím
Tak do Smíchovské
(jak se teď jmenuje?)
A do Neptunu
(který nějak jinak je)
A Akáda
(ta není)
a Rosa coeli
(taky ne)
A U děkana
(u školy)
---
Je Honzo pořád U Dvořáků
to měkké světlo?
A pořád tam
sedí obrazy?

SKÁCEL

Zdeněk Kožmín před lety vzpomínal a zapsal to do svého knižně vydaného deníku, jak Honza vymyslel název jeho knížky o Janu Skácelovi. Prostě SKÁCEL. Jako by prý přímo vynalezl pregnantní Skácelovo jméno - a steklíkovsky ukázal pohyb kácení… V té vzpomínce jsou přinejmenším dva steklíkovské odkazy. Nevím sice, jakým gestem by Honza doprovodil návrh podobně pregnantně nazvat třeba jeho vlastní výstavu, tedy STEKLÍK, a jestli by takový nápad vůbec schválil. Možná by se jen spiklenecky a jakoby provinile podíval, možná by docela nekompromisně řekl „a máme to“. Mimochodem, právě takto jsem nazval pořad, který jsem ve scénáři připravil pro Český rozhlas, pro vltavský pořad Souzvuk už po Honzově smrti, citoval jsem spoustu přátel a taky rozhovory s Honzou, jeden z hlasů četl Břeťa Rychlík, s výběrem hudby mně pomáhal Jozef Cseres, šlo ostatně o skladby podle Honzových Partitur. Hned druhým odkazem je Zdeňkem Kožmínem zmíněné Steklíkovo „vynalezení“, nalézání, vyzvednutí zázračného z tady a teď, tnutí do živého. Bez nějakých strategií, z konkrétní situace, z jejího nazrávání… A už slyším jeho znovu nekompromisní „to je kravina“. A zase s tím provinilým úsměvem, co že jsme to zase vymysleli.

ČÁRA

V 80. letech jsem měl mnohokrát příležitost být u toho, když Honza kreslil. Mám teď na mysli jeho kresby do časopisů, případně novin, které vzápětí odnášel někam do redakcí (pokud tedy nekreslil přímo tam). Při jedné mé dopolední návštěvě u něj v panelákovém bytě na sídlišti, Honza jednu takovou kresbu dělal. Tehdy jsem si všiml, že se mu tak trochu třese ruka. Tuším, že už tehdy jsem to vnímal ne jako nějaký jeho chvilkový handicap, třeba způsobený spěchem nebo pitím piva v předchozím dnu (Jan ostatně zpravidla nepil mnoho), nemohlo to být ani jeho stárnutím (mohlo mu být sotva padesát), ale jako Honzovu křehkost. Ta se ostatně projevovala i v jeho chování. Uvědomil jsem si, že když Honza kreslí, tedy onou snad třesoucí se pravou rukou, jako by se vznikající čáry přidržoval. Ne tedy jen pera nebo jeho prostřednictvím papíru, ale právě až vznikající čáry. Jako kdyby její nenapodobitelná přesnost a jakási vnitřní tenze zároveň měla tuto existenciální příčinu. Možná ještě jinak by Steklíkova linka mohla být charakterizována jako pozorný řez, který papír v příslušném místě rozřízne, rozdělí na dva prostory a ve stejné vteřině zacelí. Hned se tady vlastně připomínají přinejmenším Steklíkovy nejrůznější kresby střihů na krajiny a další.

Honzova kresba je ve všech ohledech projevem myšlení. Linie na sebe reagují, vytvářejí vzájemné tvarové vztahy, jsou přesné k „místu papíru“. Řekl bych, že stejného rodu, ze stejného dotyku, je Honzův cit pro vlastnosti materiálů, jejich přirozenou a přitom významově proměňovanou řeč. Jakýkoli materiál uměl posvětit, to nejobyčejnější, nejnicotnější, patřící však právě proto k tomu nejzákladnějšímu. Všední posunul do polohy archetypu. Ať již jde o pivní tácek nesoucí stopy minulých dějů, účtenku nebo sáček se semínky pro výsadbu. Jsou to stopy minulého (a už i budoucího!), zastavené děje věčného koloběhu lidského i přírodního. Bylo zázračné, jak se všechno pod jeho rukou proměňovalo. Natržený papír je ošetřen lékařskou náplastí, sešitý kancelářskou sponkou nebo nití… Rámy - krajiny, „velikonoční“ vajíčka, ramínka nesoucí „šaty“ ze zbytků textilií a ručních papírů, popálených a propálených…, to abych zvolil jen pár příkladů ze Steklíkových objektů. Mají rysy kutilství, provizornosti, efemérnosti a - „nedbalé přesnosti“. Bylo přirozené, že náročnější věci, zejména z kovu, nechal udělat přáteli, ale vlastně to zase jinak platí i u nich. Vlastnosti, jevy, situace, věci poznamenané nějakým - zásahem. Inteligentním, vtipným, mnohdy ovšem provázaným s jakousi „stydlivou krutostí“. To třeba v případě jeho nespočetných i recyklovaných kreseb „ňadrovek“. Možná, že právě příklad tohoto u Jana vlastně neerotického (jak jsem dříve mohl psát opak - nebo přece jen?!), vlastně spíše cudného, často ale taky krutého „dotyku“, je docela výstižnou charakteristikou i dalších jeho prací.

SUS

Oleg Sus kdysi o Steklíkovi poznamenal: „… je dráždivě svůj, neúnavně realizuje své snové metamorfózy věcí a lidí, variace připomínající kdesi z pozadí variace hudební, zasahuje do empirické, jevové, povrchové reality předmětů, aby je zakouzlil.“

ŠEPS

Koncem 80. let jsem si z polské Poznaně přivezl kelímek u nás ještě nedostupného akrylátového šepsu značky Rembrandt. Ukázal jsem ho Honzovi a ten si jej záhy nechal poslat od kamaráda z Holandska. Předpokládal jsem, že si bude chtít našepsovat nějaké podložky a bude po čase malovat. Honza mně však zanedlouho přinesl z koutu bytu ukázat podložku (tuším to byla silná překližka nebo MDFka) jakoby omotanou z obou stran tahy štětce, namáčeného ve zmíněné bílé barvě šepsu. Ošetřenou, ochráněnou jako obvazem. Později podobným „nátěrem“ učinil v řadě variant sváteční(?) gumovou rohožku ke dveřím.

BLUDNÝ KÁMEN

4. listopadu 1989 nám v Opavě začínala vlastně naše jediná společná výstava. Pozval nás Martin Klimeš, k výstavě vznikl jednoduchý černobílý xeroxovaný dvoulist, ve kterém jsme měli každý jednu celostránkovou reprodukci kresby, Honza fotku skobičkami sešívaného natrženého ručního papíru. Text napsali Jarmila Novotná a Jindřich Zogata. A byla to úspěšná a důležitá výstava, po 17. listopadu samozřejmě zavřená v souvislosti se stávkou galerií.

SOUTOK

Už na začátku 90. let jsme s Honzou spontánně přišli na potřebu spojit řeky jeho a mého rodiště. Vodu ze Svratky jsme nabrali do kanystru u mostu v Jundrově. Na Piavě nebo už naproti U Filipa ten nápad asi vznikl. V Litomyšli, kde mělo k tomuto historickému Soutoku dojít při příležitosti zahájení výstavy Tvary tónů, jsme potom nabrali vodu z Tiché Orlice. Při vernisáži, kdy jsme se snažili být co nejtišší, aby probublávání vody slévané pomocí trychtýřů do sklenic bylo co nejúčinnější, přisedla náhle snaživá pracovnice galerie ke klavíru stojícímu poblíž a začala hrát úvodní tóny Smetanovy Vltavy - jsme přece v Litomyšli. Dívali jsme se s Honzou na sebe nevěřícně, s tím, kdo z nás že je ten blbec a něco takového domluvil… Na okraj, při vracení věcí z výstavy si někdo přivlastnil moje starožitné sklenice, řekněme rodinné dědictví, i s plechovými trychtýři… V Praze to bylo později jiné. Vodu z Vltavy jsme nabrali hned pod Mánesem, vodu ze Svratky dovezli autobusem. A při vernisáži, chvíli po počínajícím slévání vody, přistoupila ke stolu, plnému sklenic s trychtýři, Věra Jirousová, která tím inspirovala další přítomné a společně s nimi jsme soutok, tentokrát tedy Svratky a Vltavy uskutečnili. V naprostém tichu, jen s probubláváním a mísením vody z obou řek v trychtýřích zasazených do obyčejných, většinou litrových, sklenic.

POKOJÍČKY

Na sympozium do Mikulova se přijel Honza podívat v roce 2016 s kamarádem Františkem Stejskalem, dělal jsem tehdy kurátora a v rámci sympozia jsme udělali i čtení několika básníků a malířů. Na zámek, kde čtení probíhalo a kde jsme i pracovali, se ale Honza kvůli poraněné noze z pádu v zahradě doma v Ústí nedostal, zůstal sedět v hospodě v podzámčí. Když jsem mu tam popisoval, že na zámku máme na práci každý svoji místnost, kde taky budeme instalovat věci tam vzniklé, okamžitě reagoval: „Když budete mít v instalaci každý svůj pokojíček, tak byste mohli dávat obrazy pod postel.“ Pohotově jednou větou pojmenoval situaci a prognózoval potenciál místa. Slovo Pokojíčky se potom stalo názvem celého sympozia a vyřčená věta jeho mottem.

ERIK FRIČ

V rozhovoru s Jaroslavem Erikem Fričem Steklík odpověděl na otázku týkající se povahy krásy: „Já myslím, že krása je hrozně individuální. O mně se často tvrdilo, že mám rád věci, který krásný nejsou. To se říkalo taky o různejch ženskejch. Podívej, antickej ideál krásy je jinej než třeba renesanční. Vždycky se to měnilo. Já myslím, že je to individuální. Víš, mně se krása někdy snoubí s takovou legračností. Mám rád trochu disproporce. Když je to trochu legrační, malinko, tak se mi to zdá krásný. A trochu šišatý!“

PAUL WILSON

Další Steklíkův kamarád, kanaďan Paul Wilson, který byl u počátků Křižovnické školy, ve vzpomínce na Steklíka píše: „Zanechal po sobě artefakty, to určitě: nesčetné kresbičky, koláže, archy papírů, které nesou stopy jeho rozmanitých dotyků. Těch artefaktů je víc, než se při jeho způsobu života zdá možné. Ale asi ještě důležitější - protože sám byl svým nejlepším uměleckým dílem - je to, co dával lidem a co zanechával v mnoha z nich, s nimiž přišel do styku. V posledních dnech jsem podnikl malý výzkum u členů kanadské a americké sekce Křižovníků. Každý přiznal, že setkání se Steklíkem změnilo nějakým zásadním způsobem jeho život. Zajímavé přitom je, že nikdo nedokázal přesně pojmenovat jak. Všichni jen vědí, že jejich životní pocity a zkušenosti jsou jiné, jejich horizonty širší a okruh známých větší, protože strávili čas v jeho přítomnosti.“

Nakonec DEZIDER TÓTH:

„Steklík představuje lyrickou polohu konceptu. Ale co je to koncept, nedej Bože umění. Pivní umění. (…) V Steklíkovi je jakási zranitelná křehkost, jistá něha. V tom se sešli s Igorem Kalným. (…) Steklík zemřel steklíkovsky. Ve spánku. V antickém Řecku, když jsi zemřel ve spánku, tak bylo téměř povinností, aby ti postavili sochu. Sochu - protože to si tě vzali Bohové, to jsi nezemřel. Pro mě Steklík neodešel. Povězme, že je na Olympu.“

Steklíkovi
Už ani hajzly
nesmrdí!
Honzo
P. V. 18. 5. 2022

HONZA ANEB „S NÍM“

Byla mu protivná póza sebevzhlížení a vážnosti, ale zároveň vážný byl. Řekl bych, že Steklík sice sám sebe nechtěl brát navenek vážně, že by se za to styděl, proto vážnost zlehčoval, odbýval, aby snad nebyl brán vážně. Snad z ostychu. To, co dělal, ale bylo vážné neobyčejně a myslím, že si toho byl vědom. A nevím, že by v kresbě něco odbyl, že by některá z jeho věcí v sobě nenesla jakousi úplnost, integritu autorského sdělení. Snad to bylo nějakým darem, obdarováním, „mimoděk byl takový“. Grotesknost? Myslím, že to by byl velmi zjednodušený a povrchní dojem. A to i při vědomí, že si Honza „hrál“. Postihnout ho nějakou opravdu výstižnou charakteristikou by snad nejpřesněji uměl právě jen on, kdyby chvíli Steklíkem nebyl, kdyby se sám sobě stal na chvíli objektem setkání. Když jsem o něm před lety začal připravovat pořad pro rozhlas, měl jsem při ruce již dlouho obálku, do které jsem průběžně ukládal jeho katalogy, výstřižky novinových kreseb, recenze a podobně. Především jsem však byl plný neutříděných a vlastně nevyslovených zážitků, k jejichž zpracování jsem si chtěl pomoci setkáváním s ním. Psal jsem si otázky, chtěl jsem, aby mně zopakoval příběhy, které jsem slyšel třeba i vícekrát, ale vždy znovu mně byly obohacením, osvěžujícím a inspirujícím vhledem do jeho myšlení. Po Honzově smrti jsem si psal otázky dál…

Vyhýbám se slovu umělec, ale respekt mám k pojmu umění. Výjimku neudělám ani v případě Jana Steklíka. Sám to prvé nepoužíval vůbec, tuším, že se vyhýbal i tomu druhému. Umění je od slova být, psal Josef Šafařík, a Steklík tuto tezi naplňoval, doslova ustavoval. Pokud někde začíná, tedy už v jeho všedně rozmáchlém gestu ruky, a to i bez tužky či pera. Těžko ale někde končí… Bylo mu a s ním přítomné všude, kde Honza byl, kde stále JE. Vzpomínám na něj a s ním…

Pět let uplynulo od úmrtí Jana Steklíka 11. listopadu.

27. 11. 2022 jsem si na letáčku za oknem hospody Na Piavě přečetl vyjádření jejích majitelů, že totiž Piava byla předchozí den otevřena naposledy.

Petr Veselý (1953) je malíř, výtvarný pedagog a básník. Žije v Brně-Jundrově.