VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V poslední době ke mně z mysliveckých periodik dolehly dva kodifikované příspěvky, ke kterým cítím potřebu se vyjádřit, poněvadž jsou esencí demagogie, která koluje (nejen) v mysliveckých kruzích.

Myslivecký bard

Spisovatel, myslivec, rybář a znalec přírody Štěpán Neuwirth oslavil v únoru 2022 osmasedmdesáté narozeniny. Za svůj život napsal úctyhodnou dvacítku knih převážně s mysliveckou tematikou - i proto bývá nazýván mysliveckým bardem. Petr Broulík uskutečnil se Štěpánem Neuwirthem rozhovor, ze kterého vybírám: „Myslivost není koníček, to je vášeň, to je skoro povolání. Myslivost já ctím. Naučí vás cítit v přírodě ty nejmenší záchvěvy. Prožíváte, když začínají kvést lípy, v té době začínají brát nejlépe sumci. Ale i to se mění. I ta strouha, kam chodím, bývávala hluboká, a dnes má pouhých třicet centimetrů vody. Tůní je poskrovnu. Co tam může dnes žít? Navíc vydry vylapaly i ty sumce. A ta vydra sežere z toho sumce jen kousek a zbytek nechá být.“ Vydry patrně nemá myslivecký bard rád, ale to není nic proti jeho vyjádřením o vlcích: „Vypusťte vlka do civilizované krajiny. Vždyť to je hovadina.“ Panu Neuwirthovi patrně uniklo, že vlky nikdo nevypouští, že se k nám naštěstí vracejí sami. „Vždyť ten vlk vpadne mezi stádo oveček a jen je potrhá. On ty ovce celé nespořádá, jen útočí a zabíjí. Je to prostě šelma.“ Útočí kolem, dokud se něco hýbe. Strhne jednu ovci, druhou ovci, třetí ovci. Pak tam ty ovce leží potrhané. Není to vůbec hezký pohled. Takové zabíjení je už přes hranici…“

Bože, v čem se liší zadávené ovce od výřadu zajíců a bažantů, jak si je pamatuji z dětství na společných mysliveckých honech. Vlk je predátor, lov je smyslem i podmínkou jeho života.

Cituji ale dále: „Dobře, je to bohužel nekončící střet člověka a přírody. I ten vlk má samozřejmě právo na život jako vy nebo já. Ale budiž! Pokud by krajina byla volná bez člověka a jeho nároků na produkty přírody, tak jak tomu bývávalo dávno, řekl bych: Ať si tu vlk dělá, co chce, protože on by se nepřemnožil. Žil by tam, kde by měl potravu, a když by tam všechno vybil, odstěhoval by se zase jinam. Ale teď? Teď neví, do kterého stáda se dříve vrhnout. Stáda ovcí, hovězího… Vlka nezastaví nějaké dráty. Buď je přeskočí, nebo pod nimi se podhrabe.“

Stáda lze ale přece chránit mnoha způsoby, pochopitelně i za aktivní pomoci pasteveckých psů. Vlci u nás i v mnoha evropských destinacích žijí i v kulturní krajině obhospodařované člověkem.

A jak se pan Neuwirth dívá na kolegy myslivce? „Ale je myslivec a myslivec. A my nejsme vrazi. Já se pokládám za myslivce, který si přírody váží a který byl vychováván k úctě k přírodě. Nevystřelím na zdravou zvěř nebo na zvěř, která je v takové kondici, že je zárukou dalšího vývoje svého rodu. Na lovu si vybírám slabé kusy. Nejsem typ myslivce, který vyleze na posed a hned střílí. Když zpozoruji, že nějaké zvíře vyšlo, vezmu dalekohled a pozoruji je. Prohlížím si ho a hledám. Když vidím, jak z lesa vychází srna a srnče, a vidím, že je zdravé, akorát tu srnu na dálku pozdravím a řeknu si: Fajn, mámo, vychovej si ho. Ale když vidím srnče, které je vyhublé a má třeba nezdravou, ježatou srst, tak se rozhoduji.“

„Někteří myslivci nejsou v pravém smyslu slova dobří myslivci. Jsou to chlapi, kteří chtějí prostě lovit, a tak kvůli tomu třeba i zvěř v honitbě přemnoží. A čím je zvěř přemoženější, tím je slabší a degeneruje. Proto se stavy zvěře prostě musí regulovat. Navíc, když dnes necháte přemnožit vysokou nebo spárkatou zvěř, tak vás zemědělci sežerou,“ dodává Štěpán Neuwirth.

V žádném případě nechci tohoto muže dehonestovat. Jen chci zdůraznit, že mnohdy neplatí, že - co je psáno, je také dáno…

„Chvála“ demagogie

V časopise Myslivost 3/2021 vyšel článek Ing. Martina Mohelského Vlci, příroda a chovatelé ovcí, jehož obsah nemohu nechat bez povšimnutí. „Od roku 1994 se u nás objevili vlci,“ píše pan Mohelský, „ale to je jen skutečnost, nic víc. Snad je to, alespoň pro ekology, dobrá zpráva… Pokud se v naší z dřívější doby zbědované přírodě - ne, že bychom v tom zbědovávání iniciativně nepokračovali dál - objeví chráněný nebo kriticky ohrožený druh živočicha nebo rostliny, a z jeho zvyšujících se stavů, počtu jedinců nebo ploch je zřejmé, že v prostředí prosperuje, obvykle to znamená, že se něco zlepšilo. Potěší to každého prostého milovníka přírody, amatérského i profesionálního ekologa. Je to prospěšné pro nás všechny. Ale rozšíření vlka v naší přírodě nevypovídá o zlepšení čistoty vod ani vzduchu, o zvýšení podílu přirozených porostů nebo jiného obnovení či zlepšení životních podmínek. V rozšíření vlků u nás žádnou prospěšnost nevidím. Daleko lepší by bylo, kdyby vlci zůstali, kde byli. A jak vyplyne dále, pro luční a pastevní porosty, typické a potřebné pro přírodu hor a podhůří, to může znamenat vážné a skutečné ohrožení ve značné míře. Včetně řady vzácných, chráněných i kriticky ohrožených druhů rostlin a živočichů, které luční a pastevní porosty doprovázejí. V prvé řadě je ale závažným ohrožením pastevního chovu ovcí, skotu a koní. V širší souvislosti vlci už ohrožují zaměstnání lidí, prosperitu farmářů, jejich dodavatelů i příjem obcí.“

Příjem obcí? V sousedním Německu skvěle prosperuje tzv. vlčí ekoturistika, z níž mají obce nemalý příjem. Pan inženýr zřejmě nic neví ani o trofické kaskádě. Možná se ani nezamyslel, proč chovatelé ovcí vlastně tato zvířata vůbec chovají, když o vlnu není zájem a skopové se v české kotlině konzumuje minimálně. Velkochovatelé totiž chovají masná plemena ovcí, takže o výrobě sýrů a dalších produktů z ovčího mléka nemůže být řeči. Protože si pronajímají obrovské pozemky, musí podle předpisů chovat adekvátní počet zvířat. U řady velkochovatelů pak vlastně nejde o tuto jejich primární obživu, nýbrž o vyhovění legislativě při provozování jiné zemědělské činnosti. (A masná plemena ovcí jsou „bezúdržbová“, nemusí se stříhat ani dojit, tudíž jsou pro ně nejvhodnější.) Ještě poznámka ke skotu - vlci jsou schopni výjimečně ulovit tele. A ke koním - na Slovensku se na Muráňské planině v lokalitě Veľká lúka nachází velký hřebčín s chovem plemenných koní. Původně tady od roku 1950 místní chovatelé chovali huculské koně. Ty však začali v 60. letech 20. století křížit s mohutnějšími plemeny fjord, hafling a norik a vyšlechtili plemeno pro lesní práce vhodnější, které je označováno jako muránský norik (od roku 1995). Toto plemeno je dnes využíváno převážně k tažným pracím v lese. Lokalitu jsem navštívil mnohokrát. Přestože v okolí žije početná vlčí smečka, pracovníci hřebčína nezaznamenali za ta desetiletí ani jediný vlčí útok na koně, ani na hříbata.

„Myslivci už ví - a lze to doložit, že ani představa o vlkovi, přirozeném a žádoucím predátorovi slabých či nemocných kusů volně žijící zvěře není zdaleka pravdivá,“ pokračuje Martin Mohelský.

Copak pan inženýr neví, že vlčí smečka je schopna ulovit losa, bizona či pižmoně? Proč tedy ne jelena nebo muflona?

„A rovněž úplným nesmyslem je představa naivních vlčích odborníků, že vlk je plachá šelma, která se lidem a lidským sídlištím vyhýbá. Pravý opak je pravdou. Z nálezů zvěře stržené vlky je podle vývinu kostry, parohů jelenovitých i toulců muflonů nezpochybnitelné, že jim podléhají i silné, chovatelsky cenné kusy zvěře. Nenahraditelná škoda je kromě jiných na chovu volně žijících muflonů v honitbě Machov, který vlci v podstatě zdecimovali.“

Již jsme mnohokrát zmiňovali, že vlci preferují zvěř oslabenou nemocí, zvěř mladou či přestárlou. Pokud není k dispozici, musí pochopitelně lovit i zvěř v kondici, což jim dá více práce a lov není pro ně bez nebezpečí. Umřít hlady z „uvědomělosti“ pochopitelně nehodlají. Situaci v Machově jsme věnovali samostatnou kapitolu. Jen zopakuji: zvěř není myslivců, je „ničí“, nebo lépe - nás všech, tudíž i vlčí… A dělit zvířata na užitečná a škodnou je odkazem temného středověku.

„Pracovníci ochrany přírody společně s různými ekologickými spolky, mezi kterými dominuje hnutí Duha, vytrvale a nepravdivě zkreslují skutečnost, že vlci prioritně napadají ovce na pastvě a také koně a skot. Lépe řečeno, popírají a hrubě překrucují vše, co souvisí s útoky vlků.“

Kdo překrucuje realitu? Domácí zvířata netvoří ani jedno procento vlčí kořisti!

„Ochrana stád psy má více nevýhod a rozporů než kladů.“

Marně přemítám, jak na tuto myšlenku Martin Mohelský asi přišel? Tradice pastevectví je prastará a pastevečtí psi v ní odjakživa hráli významnou roli.

„To jsou ekologové, kteří radostně vlky vítali, div ne zvoněním na kostele jako mužici v Saltykově městě Hlupově, stejně tak naivní, že předpokládali, jak vedle ideálně připravené kořisti, s mimořádně silným pachovým signálem a žádnou plachostí bez geneticky i zkušenostmi nabytého ochranného chování, připravené v ohradách nebo volných stádech, budou vlci lovit mnohem více pohyblivou a s přírodou sžitou zvěř? Všechny historické prameny hovoří o škodách na hospodářských zvířatech i útocích na člověka.“

Už mě nebaví stále opakovat, že domácí zvířata netvoří ani jedno procento na vlčím menu. A vlčí útoky na člověka? Babička asi panu inženýrovi v dětství příliš často vyprávěla pohádku O červené Karkulce.

„A opusťme, prosím, ten ekovlkofanatiky, ať amatérskými nebo profesionálními, na piedestal postavený do nebe sahající nesmysl, že vlk je kriticky ohrožený druh. Je-li něco kriticky ohroženo, pak nejen ekonomika, ale sama existence pastevních chovů. Je ohrožena vlky a jejich vlivem na hospodářská zvířata i volně žijící zvěř, krajinu jako celek s kolidujícím pastevním hospodářstvím. Je ohrožena rozumné či věcné úvahy neschopnými fanatickými ekology. V euroasijském prostředí je naprostý dostatek destinací, kde vlk bude spolehlivě přežívat, množit se a podílet se na přirozené regulaci volně žijících zvířat i lovné zvěře.“

Tuto citaci si přečtěte dvakrát či třikrát. Těžko hledat lepší příklad pro exhibici demagogie!

„Ani myslivost už není veřejností vnímána tak kladně, jako dřív,“ stýská si Martin Mohelský.

Jak by také ne, po skandálních odhaleních rysa, tetřeva a bobra v mrazáku myslivce B. M. z Klatovska, po dalších mnoha důkazech o mysliveckém pytláctví, po zpochybňování škod způsobených přemnoženou spárkatou zvěří…

„Na Šumavě je jeden z památníků připomínky posledního zastřeleného vlka. Asi si udělám cestu a dám k památníku pěknou kytku. Pro zdatného a osvíceného lovce a vzpomínku, že na Šumavě - symbolicky v českých zemích - byl od roku 1874 od vlků pokoj. Ve skutečnosti je pomníků a památníků víc. V Beskydech, na Českomoravské vysočině… To jen připomíná, že lidé měli velký důvod ke spokojenosti, že v jejich okolí je s vlky konec. Lidé s vlky nikdy nežili, ale vždy jen bojovali. A dnes? Zákony pod tlakem ekologických lobby nastavily extrémní a nereálnou ochranu vlka: Pouze nezodpovědní jedinci, odtržení od života na venkově, se svými zajištěnými příjmy, mohou vyslovovat a diktovat farmářům a chovatelům nepravdivé, nereálné a nefungující opatření (autentický výrok úspěšného chovatele ovcí).“

Tolik tedy inženýr Martin Mohelský. Vzdávám se subjektivního hodnocení článku a raději ho ponechám jednomu myslivci: „Chce se mně z toho blut!“ pravil po přečtení tohoto článku v Myslivosti můj kamarád a bývalý myslivecký hospodář v Bílých Karpatech, který jako jeden z mála myslivců vlky aktivně chrání. To je jeho autentický výrok, pane inženýre.

Post scriptum

Vlci naštěstí nečtou, takže o podobných hanopisech na svůj druh nevědí zhola nic. Takové texty však mohou poškodit jejich obraz v očích nepoučené veřejnosti.

„Lidstvo spěje k naprosté debilitě,“ pravil Adolf Born.

Jaroslav Monte Kvasnica je český spisovatel, cestovatel a popularizátor přírody. Jeho velkou vášní jsou psi a vlci. Spolupracuje s hnutím DUHA, se správou CHKO Beskydy a s Českou společností přátel vlků.