VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Podle biogeografického členění krajiny České republiky je Mniší hora součástí Panonské pánve, jejíž centrum leží na území Maďarska. Severozápadním výběžkem pánev zasahuje až na jižní Moravu. Charakteristickým rostlinným pokryvem Panonské pánve jsou teplomilné stepi využívané k zemědělské výrobě. Pánev původně pokrýval hustý listnatý les, jehož zbytky se místy uchovaly na výše položených či bažinatých biotopech nevhodných k přeměně na obdělávanou půdu. Pozůstatkem původního panonského lesa je i rostlinný pokryv Mniší hory. Její hlavní vrchol leží v nadmořské výšce 333 m a s jižním, nižším vrcholem jej spojuje protáhlý hřeben, orientovaný ve zhruba severojižním směru. Od centra Brna je Mniší hora vzdálena 8 km.

Ve středověku byl kopec součástí velkostatku zeměpanského hradu Veveří, ale přímo s jeho pozemky nesouvisel. Les na prudkých svazích se nedal dobře hospodářsky využívat, a tak majitel panství, markrabě moravský Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV., roku 1373 Mniší horu daroval konventu brněnských augustiniánů. Mnichům pak kopec po staletí sloužil k těžbě palivového dříví.

Polesí Mniší hora bylo v roce 1948 znárodněno a ministerstvo školství, věd a umění je v roce následujícím přidělilo Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, aby bývalý klášterní majetek přeměnila na „universitní všeužitečnou botanicko-zoologickou zahradu s veřejným parkem“. Slavnostní odevzdání bývalého polesí Mniší hora Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity se uskutečnilo na jižním vrcholu kopce 23. června 1949. Děkan prof. RNDr. et PhMr. Vladimír Morávek v projevu ke shromážděnému davu účastníků symbolického pokládání základního kamene nové botanické zahrady zdůraznil, že tato zahrada nebude vystavovat izolované jedince, ale celé skupiny uspořádané podle různých biotopů severní polokoule. Děkan také upozornil, že není nutno obávat se značné rozlohy Mniší hory, která činí 65 hektarů, neboť například město Moskva plánuje vybudovat ve Vrabčích horách botanickou zahradu na ploše 160 hektarů.

Poté promluvil přednosta Botanického ústavu Masarykovy univerzity prof. PhDr. Josef Podpěra, který nastínil plán příští velké botanické zahrady a příštího volně přístupného přírodního parku, do něhož by fakulta a její botanická zahrada citlivě instalovaly expozice rostlin z různých evropských oblastí, kde by měla být i obora s vysokou zvěří a kde by ornitologové pečovali o volně žijící ptactvo. Už během roku 1949 se v tisku objevily informace, že při stavbě botanické zahrady na Mniší hoře vznikl miniaturní zookoutek s želvami, jezevci a ježky a že se má stát základem zoologické zahrady, která vznikne jako součást budoucí botanické zahrady.

K původní výměře předaného lesa přírodovědecká fakulta ještě v roce 1949 obdržela sedm hektarů polí, které s Mniší horou sousedily na jejím severovýchodním okraji. Budovatelé nové botanické zahrady, za vydatné pomoci brigádníků, především studentů přírodovědecké fakulty, zřídili na orné půdě zásobní školku a mateční sad. Po obvodu sadu postavili oplocení v délce asi dvou kilometrů a při jeho vztyčování použili kůly z kmenů nepůvodních trnovníků akátů, vytěžených na Mniší hoře. Vykopali také 23 metrů hlubokou studnu. V roce 1951 už v horní části Mniší hory stál objekt pro úschovu nářadí a domek pro hlídače i s opravářskou dílnou. Zaměstnanci přírodovědecké fakulty a brigádníci vysadili do roku 1951 na Mniší hoře 553 matečnic místních ovocných odrůd a vysazovali i semenáčky mandloní, kterých se do roku 1951 v sadě na Mniší hoře ujalo přibližně 42 000.

Výsadba mandloní souvisela se situací v našem státě po roce 1948, kdy byly vědecké ústavy zaměřené na botaniku nuceny k experimentům s aklimatizací teplomilných druhů užitkových rostlin. Byl to výsledek snahy státu o přetvoření Československa v samozásobitele nezávislého na dovozu některých potravin a technických plodin - v této společenské atmosféře se například Výzkumný ústav pro krajinu a okrasné zahradnictví v Průhonicích zcela vážně zabýval pěstováním rýže. Prof. Podpěra z Botanického ústavu Masarykovy univerzity podobné naivní experimenty zpochybňoval a přistoupil pouze na žádost, aby na jižní Moravě obnovil pěstování mandloní. Jelikož v klimatu střední Evropy je pěstování mandloní ztrátové, z výsadby prováděné na jižní Moravě v 50. letech se zachovali jen roztroušení jedinci a všechny mandloňové sady postupně zanikly - do dnešních dnů zůstaly jen dva menší, udržované v městě Hustopeče především jako turistická atrakce.

Přibližně 54 hektarů bývalého polesí Mniší hora bylo v roce 1950 vyhlášeno přírodní rezervací. Už v 50. letech bylo chráněné území vztaženo jen na severní svahy kopce a v roce 1988 převedeno do kategorie státní přírodní rezervace a roku 1992 se stalo přírodní památkou. Český stát chrání na Mniší hoře dubohabrový porost pařezinového typu, který je světlejší než běžný hospodářský les a umožňuje tedy bohatší rozvoj keřového a bylinného patra. Současný režim ochrany spočívá v ponechání území na severních svazích Mniší hory samovolnému vývoji, ochranáři pouze odstraňují porost bezu černého, který by mohl vytlačovat vzácnější druhy. Z keřů původního panonského lesa se v místě zachoval například v předjaří kvetoucí dřín obecný, ze vzácnějších teplomilných bylin lze mj. zmínit lilii zlatohlavou, prvosenku jarní či brambořík nachový. Mezi chráněné druhy ptáků Mniší hory patří strakapoud prostřední, krutihlav obecný, lejsek šedý či žluva hajní.

Za poskytnutí slovních informací i nahlédnutí do archivních materiálů botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity včetně reprodukcí archivních fotografií autor děkuje vedoucí zmíněné zahrady Mgr. Magdaléně Chytré.

Eduard Stuchlík (1943) pracoval od roku 1992 v redakci brněnského deníku Rovnost jako editor a přispíval do kulturní rubriky. V Zoo Brno pracoval od roku 2002 do roku 2018 jako redaktor čtvrtletníku Zooreport. Se Zoo Brno i nadále spolupracuje externě. Jeho největší osobní zálibou jsou toulky krajinou, koníčkem se stala fotografie a největ­ší životní radostí jsou dva vnuci.