VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Voda si ze svých jmen málo dělá, plyne si. Leč jména vodě daná mění naše vnímání, naše postoje, činy. Močálu je třeba se bát (a nejlépe jej ovládnout, vysušením zabít). Pramen je milý na pohled i na poslech, dostane spíše korýtko a stříšku, změní se ve studánku. Sama Šumava se prý jmenuje podle šumících lesů - nicméně tu šumí i nejedna říčka. Voda plyne, řeč se vede…

Voda píše do krajiny

Šumava je kraj lesů a vody. Vody často nenápadné, ale všudypřítomné a propojené se zemí i lesem. S jejími jmény je to zrovna tak, ať už mají svůj původ v jakémkoliv jazyce. Jména Záblatí, Vyšší Brod, Rozvodí nebo Podmokly mají jasně vodní inspiraci. S vodou ale souvisí i Mlaka (bahno), Blanice (blana jsou vlhké louky nebo pastviny), Rožnov (Rosenau je niva nebo luh - německy Aue - porostlý šípkovými růžemi) a Střítež (Čretež, ze staroslovanské čeret) znamená něco podobného, rákos rostoucí v bažinách, přeneseně bažinatý les. Slatina je pak „mokré položení“ v nejširším smyslu. Na jihu Čech bylo nutné odlišit různé úseky mokrého lesa, proto tu dodnes najdeme celou řadu blat - Široké, Červené, Losí a mnoho jiných. Okrouhlé bahno je pak název vrchu u Horní Plané (doloženo z roku 1600; patrně nepřežil meliorační sjednocení lesů).

Pravých jezer máme na Šumavě pomálu - a to se ještě jedno již dočista zarostlé a nenápadné, ležící u Prášilského jezera, jmenuje dosti hanlivě Stará jímka. Zdrobnělinou proto nazýváme alespoň staré plavební nádrže. Jezírka Žďárecké, Jelení nebo Boubínské jsou sice půvabně vložena do klínu hor, ale sloužila kdysi ke zvedání vody v potocích při plavení dřeva. Drobná vodní očka v rašelině inspirovala pojmenování slatě Jezerní i Tříjezerní, kde voda pohledy hltá i odráží.

Voda má mnoho jmen, ale jména přináší i její nepřítomnost: Suché Studánky pod Můstkem nebo les a přírodní rezervace Poušť vodou nejspíš neoplývají. V Žízněticích se ze stejnojmenného potoka asi také dvakrát nepřepili. Sušice má jméno údajně podle sušení vypraného písku na březích druhdy zlatonosné Otavy, ale městu vklíněnému mezi kopce se také vyhýbají deště. S vodou a její snahou hledat si nejkratší cestu z kopce dolů souvisí i název sedla Předěl v sedle mezi Poledníkem a Jezerním hřbetem, odkud na sever uhání Jezerní potok na Prášily a k jihovýchodu Tmavý potok na Modravu.

V ústí voda hlas svůj tratí ale jméno dostává

Osídlení - a tedy i pojmenování - postupovalo téměř vždy proti proudu. Znáte-li jen jednu řeku (les, louku, kopec), nejsou jména potřeba. Jakmile jsou dvě, je nutné je odlišit - pojmenovat. Nejstarší jména mají velké řeky, které znal každý a jejichž jména se dědila po generace. Vltava je Wilt-ahva, dravá voda, Labe prošlo mnoha podobami včetně (ta) Laba a (to) Labě, ale ve všech se ozývá univerzální indoevropské „albh“, tedy bílý. Otava nemá pramen a pochybné jsou prameny jejího jména. Jako Otauva byla známá už v 11. století, leč ani germánské Vatahva (bystrá řeka), ani slovanský výklad ve významu protiproud nejsou doloženy. Jen s druhou senosečí nemá společného nic, slovo otava je mnohem mladší.

Nově objevené toky dostávaly jméno podle dojmu objevitele nebo příhody, ke které došlo v ústí. Jméno tak zpravidla nevystihuje celý tok, ale jen okamžitou situaci. Olšina, Losenice, Ježová stejně jako Rysí, Vlčí, Jelení, Liščí, Medvědí, Račí a Tetřívčí potok nejspíše dostaly jméno právě podle porostu nebo úspěchu lovce. Perlový potok na Šumavě chybí, ač perlorodky se zde na rozdíl od vysočinského Perlového potoka udržely (a perlí). Méně zřetelné je pojmenování u Rokytky, protože rokyta se ze všeslovanského jména vrby zmenšilo do pouhého nářečního slova. Ostružné se říkalo a místně stále říká Pstružná. Řasnice je řasnatá, se zarostlými břehy i dnem, stejně jako její přítok Řáska. Názvy Tmavý, Slatinný (vícekrát), Černý, stejně Světlá (hned dvakrát), Pěkný a Pěnivý jsou subjektivní, ale dobře oddělí jeden tok od druhého. Zázračná studánka krášlí a napájí Nezdice, Zázračný potok čili Wunderbach sytí mladou Otavu. Dračice a Čertice jsou potoky prudké a vrtošivé povahy, nebo je tak alespoň místní vnímají. Lomnice a Úhlava dostaly jméno podle křivolakého toku. Zajímavou dvojakost ve vnímání nabízí název pohraničního potoka v povodí Vltavy. U nás teče jako potok Divoká a do Rakouska pokračuje jako Freibach.

Vltava není voda hltavá

Slova jsou jako voda, v běhu času se klikatí a mění až do nesrozumitelnosti. A ještě raději zavádějí domácí jazykozpytce na scestí. Václav Hájek z Libočan si kromě půvabné rytířské povídačky z marketingových důvodů nazvané Kronika česká vymyslel také původ slova Vltava, což měla být „voda hltavá“. Hrad Loužek na Malši také nestojí v bývalé kaluži, ale jde o německý Lauseck čili úkryt nebo zákoutí. Řeka Lužnice sice protéká luhy a má po nich i jméno, nicméně potoky Lukavce a říčky Lukavice netečou z luk, ale jde o vody lukavé čili zákeřné, nevypočitatelné. Deštná také nesouvisí se srážkami, ale jde o les deščný čili bidlový, název popisuje jeho kvalitu. Flusárny pak sice souvisí s vodou, ale docela jinak, než by se modernímu uchu zdálo. Německé der Fluss totiž značí potaš čili uhličitan draselný, zvaný též lesní sůl, krušec nebo salajka. Kdysi se získávala proléváním popela a hustá potaš zvolna tekoucí z hrnce má s plivancem společnou barvu i konzistenci. A možná nakonec i ten název.

Renata Placková