VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Charakteristikou uvedenou jako podtitul poctil Mojmíra Vlašína nejmenovaný úředník ze svého pohledu pejorativně, a to po jednom z jeho četných střetů s úřední mašinerií vedených ve prospěch přírody. V úředníkově pohledu byl ekolog něco jako škodná, ačkoliv brání právo na život nás všech, tedy rozumějte, nejen nás lidí. A takto ho vlastně chtěl označit jako nepřítele bezbřehého rozvoje naší společnosti, která už ale dávno ztratila pud sebezáchovy, která ve jménu rozvoje blahobytu může krátkozrace bez obav ničit životní prostředí nás všech a vlastně celou planetu naprosto bez pochopení, že osud lidstva je nedílně spojený se stavem životního prostředí. Zdaleka však často nejde o prospěch celé společnosti, ale o menšinu vykutálených jedinců u moci, kteří se domnívají, že si mohou dovolit vše, a jsou schopni si zabrat cokoliv kdekoliv, o čem se domnívají, že jim může sloužit pro jejich osobní prospěch. To, že se ještě někde můžeme těšit ze zachovalého životního prostředí, není samo sebou, ale také zásluhou mnoha bezejmenných ochránců přírody, protože bez nich by dávno naše země byly samé dálnice (ucpané auty), samá parkoviště, a také přehrady, doly, lomy, průmyslové zóny, supermarkety, Disneylandy a bůhví co ještě. Ovšem jedno je jisté, že pro přírodu a její děti by tam místo už nebylo, protože toho výše jmenovaného nebude nikdy dost. Ale k dětem přírody jako lidé v neposlední řadě patříme i my.

Za žádného režimu to ekolog neměl a nemá lehké, a i o tom všem pojednává 46 autobiografických příběhů z autorova života ve službách ochrany přírody. Je to vlastně kronika života a svědectví doby od časů jeho základní vojenské služby až po skoro nedávnou současnost. Mojmíra Vlašína známe jako neohroženého rytíře bez bázně a hany, který celý svůj život brání přírodu a který neváhá bojovat ve prospěch přírody třeba i s ministrem, hejtmanem, vojáky, lesníky, golfisty atd., obecně však vlastně bojuje s lidským nerozumem a omezeností, s chamtivostí a bezohledností, ba i se zlými úmysly. V knize ale nejsou jen příběhy střetů a bojů, ale i lidské zážitky z cest či zamyšlení nad tím či oním; autor také píše, jak se prodíral zaměstnáními, jak se setkával s tím lepším nebo jindy s tím horším, jak to už v životě chodí.

Z jeho životaběhu se dovídáme např. to, jak se vyučil ochranářem, nebo jak se vyučil myslivcem, jak zachránil břehule či vlhy, jak vědecky dokázal a publikoval, že čáp přináší děti, jak okradl bezdomovce, proč jel na významné úřední setkání v Rakousku v kroji, jak bojoval s úřední mocí ohledně vysílače na pálavském Děvíně či v lesích na Šumavě, ale také proti sjezdovce ve Wilsonově lese uprostřed Brna nebo s lobbisty ve věci brněnské Velké ceny. Vše je ale podáno v hrabalovsky půvabném vypravěčském stylu, s noblesou i humorem Mojmírovi vlastními, až litujete, že těch příběhů napsal tak málo. Knihu si určitě nejen pro poučení přečtete vícekrát.

Nejlepším důkazem může být malá ochutnávka, a proto se svolením autora publikujeme jednu z kapitol:

Návštěva Rakouska

V zastupitelstvu Jihomoravského kraje jsem byl známý tím, že jako asi jediný ze všech mužských členů zastupitelstva jsem nikdy, ale opravdu nikdy nenosil na zasedání kravatu a sako čili takzvanou šolnu. Připadalo mně, že toto zastupitelstvo je tak málo důstojným shromážděním, že si takovou poctu vlastně ani nezaslouží. Ne, nechodil jsem v montérkách ani v ušmudlaném džínovém obleku - chodil jsem oblečený prostě, jak se na ekologického aktivistu sluší a patří.

Jihomoravský kraj, jak známo, sousedí s Dolním Rakouskem. Jednoho dne jsem byl pozván na oficiální návštěvu do Sankt Pöltenu, sídelního města jejich zemského parlamentu, který s námi čertvíproč chtěl navázat družbu. Původně jsem tam jet nechtěl, ale rakouští kolegové trvali na tom, že by každý politický klub měl být zastoupen alespoň jedním zástupcem, a z našeho klubu nikdo jiný nemohl. Asi týden před odjezdem mi zazvonil telefon a slečna, která se představila jako asistentka pana hejtmana, mi řekla: „Pane doktore, já nevím, jak bych vám to měla říct, ale mám se vás jménem pana hejtmana zeptat, jestli na tu návštěvu pojedete.“ Přerušil jsem ji: „No, pojedu, už jsem to slíbil.“ „Ne, prosím, nechte mě domluvit. Mám se vás zeptat, jestli pojedete slavnostně oblečen.“ Trošku jsem se zarazil: „Co je tím myšleno?“ „No, pan hejtman chce vědět, jestli si vezmete reprezentativní oděv.“ Trochu se ve mně vzbouřil adrenalin. Co je mu do toho? Pak jsem se ale vzpamatoval a povídám: „Vyřiďte, prosím, panu hejtmanovi, že budu na návštěvě u našich rakouských kolegů reprezentativně oblečen, a ještě se ho prosím zeptejte, zda si on vezme na návštěvu čisté slipy.“ Jestli mu to vyřídila, už se nedozvím.

Vzhledem k tomu, že jsem slíbil, že budu náležitě reprezentativně oblečen, začal jsem přemýšlet, jaké roucho bych si měl na sebe vzít. Radil jsem se s kolegyní Janou Drápalovou a ta mi doporučila jednu paní, která má ve svém bytě velkou garderobu lidových krojů. Neprodleně jsem ji navštívil a vypůjčil si u ní krásný, takzvaný brněnský kroj. Paní mě upozornila, že tento kroj se v Brně vlastně nikdy nenosil, že pochází z oblasti Střelic a už se zachoval jen v muzeích a u ní doma. Nicméně se mi líbil a takto vyšperkován jsem dorazil na sraz delegace, kde nás čekal mikrobus.

Nastoupil jsem a usedl na sedadlo. Rozmluva kolegů zastupitelů ve voze zvadla, všichni na mě zaraženě zírali, pouze komunistický zastupitel pan Březa pravil. „Vážený kolego, co to máš na sobě?“ A to byla otázka, na kterou jsem čekal: „Na sobě mám takzvaný brněnský kroj a mám ho proto, že se pan hejtman ubezpečoval, zda přijdu reprezentativně oblečen, a já mu to slíbil. Ostatně, kde pan hejtman vězí?“ Dozvěděl jsem se, že pan hejtman s námi pro zaneprázdněnost nejede! Na to jsem reagoval: „Pravděpodobně nemá čisté slipy.“ Tuto poznámku ovšem nikdo nepochopil a to bylo dobře.

Krásné ovšem bylo přijetí rakouských kolegů, kteří ihned velmi oceňovali, že jsem přijel v lidovém kroji a neustále se mě vyptávali, kde se takový kroj nosí, jaké jsou jeho součásti a zda to nosím i do zastupitelstva. Na návštěvě zámku v Melku, kam nás vyvezli, si mne také obdivně prohlíželi američtí turisté a ptali se, ze které země jsem. Domněle plynnou angličtinou jsem odvětil: „South Moravia.“ Američani se podivili: „Wow, Saudi Arabia - it is far away!“ Vysvětlil jsem jim, že jižní Morava sousedí s Rakouskem a neleží na Arabském poloostrově a chvatně se s nimi rozloučil.

Na družném večeru ve vinném sklepě s rakouskými kolegy jsem byl opět středem pozornosti a všichni chtěli, abych zazpíval nějaké lidové písničky. Řekl jsem, že až příště přijedu, vezmu s sebou cimbálovou muziku. Druhý den Rakušáci při loučení ocenili, že jsem hrdý na svůj region, že ho reprezentuji v kroji. A že až přijedou zase oni k nám, také si vezmou kroje. Jestli to splnili, nevím, do dalšího zastupitelstva už jsem se nedostal.

Knihu vydala Lipka ve spolupráci se Sedmou generací v Brně v roce 2022, má 132 stran. O půvabné ilustrace se postaraly Naďa Johanisová a Klára Jelínková. Objednat nebo osobně zakoupit lze v Lipce (cena 200 Kč) nebo v knihkupectví Kanzelsberger na Masarykově ulici č. 6 v Brně.

Ivo Dostál