Vstup pro předplatitele: |
bylo
příliš mnoho kamení
na zemi
a země porodila stromy
bylo
příliš mnoho dřeva
mezi nebem a zemí
a země
porodila člověka
a člověk
vzal sekeru
(Jan Tluka)
Jak říkával Antonín Buček, životní přítel Jana Laciny: „psaní knihy je věc trvalé hodnoty, které chvat neprospívá“. Dalo by se cosi podobného uplatnit i na knižní recenzi? Tolik k omluvě za prodlení tohoto textu. Vždyť mi kniha Pod blankytem s beránky pokojně pluli rorýsi (Sursum 2020) leží na stole už dva a půl roku! Vlastně o recenzi nemůže být řeč. Sám jsem do knížky přispěl svým textem a několika fotografiemi, tak nač bych kritizoval. Stejně není co. Dílo je to zásluhou editora Ivo Dostála mimořádně zdařilé.
Když zemřel v březnu 2020 Jan Lacina, za okny našich covidových cel se probouzela jarní příroda a řádila virová pandemie. Smutek jsme prožívali o samotě. Snad i proto se ve velmi krátkém čase podařilo vydat knihu vzpomínek, která je podobně výjimečná, jako byl profesní i osobní život vzpomínaného muže. Profesní pestrost autorů publikovaných textů může připomínat ztělesnění snu o interdisciplinaritě. Umělecky, vědecky a často tak i onak založení kolegové, přátelé nebo bývalí studenti se zde vyznávají z nevšedních okamžiků, prožitých v blízkosti vzácného člověka, jež pro ně bývaly „pohyblivým svátkem“. Ostatně společnost okolo akademického i hospodského stolu Jana Laciny bývala komponovaná stejně harmonicky jako Janovy pestrobarevné koláže. Jistě na tom měla svůj podíl jeho nezaměnitelná pohostinnost a vlídnost. Siločáry této okouzlující energie lze vnímat i při četbě „recenzované“ knihy. A komu bude líto, že se dostal s četbou na konec, může sáhnout po dalších knížkách našeho obdivovaného „milovníka přírody s duší umělce“ - po sbírkách fejetonů Kousíček modré (2015) a Klucanina (2017). Anebo ještě lépe, vydat se toulat krajinou Janova srdce - Tišnovskem - neboť právě tuto krajinu míval raději, než jiné. Krajinou, kde se mu „podařilo napojit krevní oběh na zdejší potoky a říčky, na vodivá pletiva stromů a květin, do proudění větrů a vánků“. Kdo se tam vydá, ucítí, že se Janova duše stala součástí tohoto věčného oběhu.
Pětadvacátého června 2020 jsme se v malé skupince části členů redakční rady časopisu Veronica vydali na Lacinovskou pouť na vrchol Květnice a pak dále přes Lomničku, kolem potoka Besének, kam jinam, než do hospody v nedalekých Šerkovicích. První část vzpomínkové pouti proběhla kdesi na svahu bájného kopce. Václav Štěpánek prostřel svůj kouzelný ubrousek po babičce, na kterém se v mžiku objevila sušená klobása, balkánský sýr a kus chleba. A taky samozřejmě tři lahve, dnes už si nevzpomenu jakého alkoholu. Bylo zrovna krátce po první covidové vlně a člověk mohl znovu zažívat, že je tvor společenský, a živit kromě žaludku i naději, že zas bude dobře jako kdysi. Básník Petr Čermáček s Ivo Dostálem obřadně četli z Honzovy knihy Květnice a příroda Tišnovska (1999). Tou jsme se poté cestou do hospody nechali povznést dosyta. S Mojmírem Vlašínem jsme se šourali s drobným odstupem poslední. Když jsme přicházeli do Šerkovic, na blankytné obloze jsem zahlédl plachtit jakési ptáky. Zeptal jsem se Mojmíra, jestli by to nemohli být rorýsi. Byli.
Pavel Klvač