VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Psát ve Veronice o květnatých orchidejových loukách v Bílých Karpatech by se mohlo zdát nošením dříví do lesa. Zabýváme se jimi již od prvních čísel našeho časopisu, a vlastně není, co bychom o nich nenapsali. Lze snad jen konstatovat, že obdivované druhové bohatství luk se nedochovalo v Bílých Karpatech všude, a také rozloha luk je menší, než bývala kdysi, za soukromého hospodaření - mnoho z nich, tam, kde se přestalo hospodařit a kosit, zaniklo, zarostlo lesem či často jen těžce prostupnými houštinami, nebo bylo rozoráno. Skutečnost, že se i přes období kolektivizace a intenzivního zemědělského hospodaření dodnes na mnoha loukách zachovala obdivuhodná biodiverzita, kdy lze leckde na několika metrech čtverečních nalézt i desítky druhů bylin a trav, je ale dána také tím, že se již v roce 1980 podařilo vyhlásit Bílé Karpaty chráněnou krajinnou oblastí. Díky tomu zůstalo mnoho luk uchráněno chemického hnojení a před zarůstáním zachováno pravidelným kosením, nezřídka zásluhou snahy a práce dobrovolníků organizovaných v Českém svazu ochránců přírody (hlavně ČSOP Bílé Karpaty). Louky se však dnes kosí především pro zachování biodiverzity. Jejich mimořádné a kvalitní seno snad teprve v poslední době získává opět odbyt pro zkrmení dobytkem.

V dobách soukromého hospodaření tomu samozřejmě bylo zcela jinak. Tehdy se kosily proto, aby mohl být senem nakrmen dobytek, či aby mohlo být seno prodáno do slováckých obcí, které žádné louky neměly. Druhová diverzita tak byla uchovávána zcela přirozeně, arciť že ne prvoplánově. Nicméně i bělokarpatští rolníci si přes všechnu těžkou práci, kterou pro ně údržba a kosení luk představovala, uvědomovali, jaké bohatství ve svých loukách mají. Nadšené líčení prosté krásy „trvalých travních porostů“ lze dodnes zaznamenat ve vzpomínkách těch nejstarších pamětníků-rolníků, a zvláště vynikne v kontrastu s jejich kritikou neúměrně zorněných a zpustlých katastrů. I proto byla práce spojená s loukami, zejména senoseč, vždy jaksi slavnostní. Svědčí o tom i lidová píseň - kromě orby v ní není žádná jiná rolnická činnost tak opěvována jako kositba: „Šli chlapci nad ránem, / kose zazvonily, / a oni tu lúčku, / lúčku u potúčku, //: do rána skosili. :/“ Ostatně ten, kdo byl někdy součástí byť onoho nového kosení pro zachování biodiverzity a zapojil se do řady kosců, pomalu se sunoucích za ranního rozbřesku mokrou rozkvetlou loukou, ví, o čem je řeč.

Květnaté louky do Bílých Karpat odedávna přiváděly také ty, kteří se prostě pouze chtěli kochat jejich krásou, již rolnická práce uchovávala. „… vy trávy a vy louky na Jazefčách,“ nadšeně hovořil o loukách v katastru bělokarpatské horňácké obce Javorník na počátku minulého století Jiří Mahen, „požehnané jste mezi všemi lúkami slováckými. To pro vás, pro vás jenom, jsem dnes ve vzácné náladě, v níž se to koupe lépe než v moři.“ Těch obdivovatelů - od spisovatelů přes fotografy, biology až po prosté turisty - bylo a dodnes je mnoho. Z celé této nekončící řady je ale nutno vyzdvihnout jednu osobnost: fotografa Ferdinanda Bučinu (1909-1994). Proč? Protože nikdo jiný po sobě nezanechal takovou apoteózu bělokarpatských květnatých luk jako právě on. Apoteózu, jíž se můžeme kochat dodnes, přestože (anebo spíš protože) jsou jeho snímky staré již osmdesát let. Jistě, ani jméno Ferdinanda Bučiny není čtenářům Veroniky neznámé (naposledy články v č. 2 a 4/2021); jeho fotografie jsme publikovali již od jejích počátků: kdysi, na konci 80. let minulého století, je totiž časopisu, který si oblíbil právě pro články o krajině, změnách v nich a snaze o ochranu reziduí minulého stavu, věnoval sám fotograf. Většinou jsme však jeho snímky publikovali jednotlivě jako dokumenty přibližující ty či ony změny v krajině. Teprve v tomto čísle zveřejňujeme jako zvláštní přílohu Mistrův ojedinělý a ucelený fotografický cyklus o hospodaření na bělokarpatských květnatých loukách v první polovině 40. let 20. století, splácejíce tak velkému umělci krajinné fotografie náš dluh.

Všechny fotografie v této příloze pocházejí z katastru obce Javorník, kam Ferdinand Bučina, rodilý Pražan, přišel poprvé v roce 1939. Byl tehdy vesnicí i jejími obyvateli tak fascinován, že se zde v předjaří roku 1941 usadil na celé dva měsíce. Zaujala jej zejména skutečnost, že v této konzervativní horňácké enklávě většina obyvatel stále chodila v krojích, uchovávala si svou evangelickou víru v tradicí předávané písmácké podobě a s ní spojený a modernitou ještě nepříliš poznamenaný rodinný život. Fotografie, které během pobytu v Javorníku vznikly, vydal na konci roku 1941 v jedinečné knize Lidé z Javorníka. Při svých dalších dlouhých návštěvách, kdy vždy bydlel v rodinách místních rolníků, ale začal pronikat i do tajů soukromého rolnického hospodaření v obci. Nejvíce jej přitom zaujalo právě obhospodařování javornických luk. Ve svých vzpomínkách je dokonce označuje za „legendární“. Javornický katastr se totiž pyšnil největší rozlohou jednosečných podhorských luk na Slovácku. V dobách Bučinovy návštěvy zabíraly v katastru více než 600 hektarů, k tomu je nutno připočíst dalších 218 ha pastvin, které mohly být také příležitostně koseny! Činily tak třetinu katastru, jehož druhou třetinu tvořily lesy. Trvalých travních porostů tedy bylo v Javorníku o poznání více než polností. Rozkládaly se především v tratích Jazefčí, Machovky a Pod Machovkami (dnes lokalita Machová) a představovaly pravé javornické bohatství. Část z nich v současnosti požívá nejvyšší ochrany jako národní přírodní rezervace.

Ferdinand Bučina vytvořil svými fotografiemi javornickým loukám a jejich hospodářům trvalou památku. Zachytil na nich celý proces kosení, sušení i sklízení sena, a vytvořil tak jedinečný soubor, který je zároveň Bučinovým holdem soukromému rolnickému hospodaření. Můžeme se tak díky němu podívat do světa, kdy ještě většina rolníků běžně chodila v kroji, a spatřit strukturu krajiny, která v důsledku kolektivizace zemědělství nenávratně zmizela.

Z technických důvodů je (na rozdíl od tištěné verze) na tomto místě jen úvodní článek a výřez z jedné fotografie F. Bučiny. K celé příloze se dostanete tak, že v dolní části sekce ARCHIV kliknete na označení tohoto čísla (2023-1.pdf). Příloha je tam umístěna téměř na konci čísla, konkrétně po stránce 32.