VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Nejen cenné stepní ekosystémy, jaké jsou chráněny v národní přírodní památce Váté písky, o nichž se můžete dočíst v jiném článku tohoto čísla Veroniky, byly v minulosti vytvořeny díky budování železničních tratí. S určitou nadsázkou můžeme říct, že dalším typem stanoviště jsou ekotopy charakteru opačného. Jsou to sníženiny, ne vyvýšeniny, byly původně vytvořeny ne větrem, ale vodou, a následně dotvořeny člověkem. Hlavní roli zde nehraje oheň, ale voda, nejsou pravidelně udržovány, ale jsou už přes století a půl ponechány vlastnímu životu. Jedná se o tzv. materiálové jámy podél železničních těles, vzniklé v důsledku vybrání materiálu na navršení tělesa železničního valu. Mají nejčastěji charakter mokřadů, konkrétně periodických tůní, což znamená, že jejich hladina v průběhu roku kolísá, nebo dokonce vysychají. Tvarově jsou to většinou mělké menší vodní plochy protáhlého tvaru se šířkou okolo tří až pěti metrů. Důležité je, že pro biodiverzitu jsou velmi cenné, ať už navazují na krajinu s převahou lesů, luk nebo polí.

V České republice jsou tyto člověkem vytvořené ekosystémy poměrně hojné. Pokud bychom je hledali v krajinách vrchovin a členitých pahorkatin, tak bychom příliš neuspěli. Spíše jim svědčí plochý reliéf často s vyšší hladinou podzemní vody. Jejich výskyt si můžeme demonstrovat třeba na příkladu jedné z hlavních tratí Ostrava-Praha, kdy projíždíme různými tvary krajinného reliéfu, převážně plochými. Těžko bychom je ovšem hledali v Ostravské pánvi, kterou trasa prochází krátce a krajina je navíc silně urbanizována. Naopak v Moravské bráně jsou hojné, obzvláště na jednom z hlavních evropských rozvodí Odry a Dunaje a v chráněné krajinné oblasti Poodří patří k cenným mokřadním ekosystémům.

Obdobné je to i v Hornomoravském úvalu za Přerovem a v malém krajovém kousku Hanušovické vrchoviny, kde jsou tyto ekosystémy součástí na ně navazujících maloplošných chráněných území. V mohelnické brázdě pak ubývají a jsou i kratší a užší, ještě méně jich je v Zábřežské vrchovině, kdy trať probíhá údolím Moravské Sázavy. Téměř stejná situace panuje v Podorlické pahorkatině a ještě vzácnější jsou ve Svitavské pahorkatině, kde se v údolí Tiché Orlice prakticky nevyskytují a jsou těžko rozlišitelné od mrtvých ramen nebo mokřadů vzniklých stagnací vody v úzkém údolí za drážním tělesem.

Poté projedeme výrazným zářezem do Chocně a tím oblastí tabulí. Po malém kousku Podorlické tabule se v rámci Východolabské tabule vyskytují materiálové jámy občas až často, jejich šířka však zajímavě kolísá od jednoho metru až k rekordním deseti. Za Pardubicemi jejich četnost výrazně klesá, často jsou suché, ještě vzácnější jsou ve Středolabské tabuli od Kolína dál. Přesto najdeme ještě nádherné v Klánovickém lese těsně před Prahou, při hranicích s Pražskou plošinou či přímo v ní, kde jsou opět součástí maloplošných chráněných území.

Zajímavým příkladem jejich výskytu a významu je i okolí mé domovské Chropyně, kde jsou jámy součástí velké evropsky významné lokality Morava - Chropyňský luh, nadregionálního biocentra, ochranného pásma přírodních památek Včelínské louky a Záříčské louky, a jsou to jedny z nejvýznamnějších zdejších ekosystémů stojatých vod. Z poslední informace vyplývá, že jsou zde i jiné zajímavé typy stojatých vod a byla by v této chvíli škoda pro zajímavost neodskočit k místní hydrografii vod tekoucích, neboť ty se na vzniku zdejších mokřadních ekosystémů kromě člověka rovněž významně podílely.

Začneme jednoduše tím, že Chropyně leží na ostrovech, můžeme zde vidět viadukt, takže pokud bychom byli vodáci, můžeme se zde po řekách či říčkách projet po několika okruzích a jet klidně i nad sebou. Situace je taková, že se nacházíme pod soutokem Bečvy a Moravy, kde obě tyto řeky tekly v několika ramenech ještě v 19. století. Bečva se před soutokem s Moravou tehdy dělila na ramena dvě, to, které se i v současné době vyhýbá soutoku pod Troubkami, se jmenuje Malá Bečva protékající Chropyní dvěma rameny, pak se vlévá do Moštěnky, která se před Kroměříží vlévá do Moravy. Čímž jsou naznačeny trasy zmíněných říčních okruhů, v akvaduktu pak teče jedno rameno Malé Bečvy nazývané Mlýnský náhon nad říčkou Svodnicí. Svodnice je zajímavá tím, že v dávnější minulosti napájela a vypouštěla dnes již zrušený několikasethektarový rybník, v první polovině dvacátého století pak byla páteří vybudovaného systému vodních kanálů, zalévajících a případně i odvodňujících louky v dnešní přírodní památce Záříčské louky.

A tím se lehkým obloukem vracíme k rovněž pestré hydrografii zdejších vod stojatých. V úvodu jsme zmínili materiálové jámy podél železnice, které ovšem mají sesterské biotopy v podobě materiálových jam podél silnic a lesních cest. Řeky kromě průtočných ramen vytvářely ramena slepá a posléze ramena mrtvá. Z mrtvých ramen se zachovaly desítky zbylých úseků zvaných smuhy nebo místně označovaných jako rače, v lesních typologických mapách můžeme vysledovat, že kdysi byly pravděpodobně v systému dalších dvou ramen Moravy. Pokud jsme zmínili zaniklý středověký rybník, je třeba připomenout, že byl v sedmdesátých letech na jeho místě rybník obnoven, ovšem na podstatně menší ploše. Tento rybník není z hlediska biodiverzity příliš cenný, nachází se zde ale řada menších rybníčků s pestrou faunou, například i v místech bývalých materiálových jam podél tratí se jmény Karhánek 1 a 2, či bývalých ramen Bečvy. A ten největší z nich, Chropyňský rybník, je již od roku 1923 chráněn, od roku 1954 pak jako národní přírodní památka.

Posledním typem stojatých vod jsou štěrkoviště v okolí Chropyně, relativně malá, mělká a především již desetiletí těžebně opuštěná, čímž už mají hodnotu pro biodiverzitu, která postupnou tvorbou litorálu, zazemňováním a rozvojem vodních makrofyt ještě roste.

Než si povíme o pro biodiverzitu cenných skupinách a druzích vázaných na biotopy materiálových jam u železnice či podobných mokřadních ploch, je třeba připomenout jednu věc. Kromě primární cennosti vodního prostředí je rovněž velmi cenná dřevinná složka nacházející se v jejich těsné blízkosti. Ta má nejčastěji dřevinné složení měkkého luhu vícero druhů vrb a olší lepkavých, včetně starých stromů i vrb hlavatých.

Z cenných druhů vázaných na materiálové jámy a obdobné zdejší mokřady bychom pak mohli začít vodními korýši. Kriticky ohrožená žábronožka sněžní (Eubranchipus grubii) vyhledává častěji zbytky mrtvých ramen, kriticky ohrožený listonoh jarní (Lepidurus apus) spíše materiálové jámy u lesních cest. Z obratlovců by bylo žádoucí na prvním místě zmínit obojživelníky. Kuňky obecné (Bombina bombina) si oblíbily malé rybníčky na místech bývalých materiálových jam, ropuchy obecné (Bufo bufo) materiálové jámy stávající, skokani ze skupiny zelených (Pelophylax) rybníček v místě bývalého ramene Bečvy, skokan ostronosý (Rana arvalis) a další hnědí skokani pak zbytky mrtvých ramen Moravy. Z chráněných druhů ptáků můžeme v okolí tůní potkat čejku chocholatou (Vanellus vanellus) nebo čápa bílého (Ciconia ciconia).

Zmiňované biotopy jsou ovšem rovněž domovem vzácných druhů rostlin. Z kriticky ohrožených druhů je to hrachor bahenní (Lathyrus palustris), ohrožená žebratka bahenní (Hottonia palustris), silně ohrožený pryšec bahenní (Euphorbia palustris) je tak statný, že ho v době květu lze zahlédnout přímo z vlaku. A kdysi zde byla zaznamenána i vodní masožravka bublinatka obecná (Utricularia vulgaris).

Roman Barták vystudoval fyzickou geografii se zaměřením na biogeografii na PřF MU v Brně. Aktuálně pracuje ve společnosti Ecological Consulting, a. s., kde se zabývá posuzováním vlivů staveb na přírodu a krajinu či ekologickým dozorem.