VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Pohled z okna vlaku do krajiny mám rád od klukovských let. Důvěrný, velkoformátový pohled, svým orámováním evokující políčka celuloidového filmu. Nesrovnatelný s jakýmkoliv jiným cestovatelským pohledem. Železniční trati prochází krajinou důvěrněji než silnice. Vlaky projíždí záňadřím krajiny, projíždí humny, úzkými údolími, lze z nich nahlížet do říčních koryt, hledat v nich černého čápa či lovící volavku. Zatímco k silnici se obrací domy svými čelními, oficiálními, zdobnými stranami, na kterých je zpravidla jen málo zajímavého, z vlaku se dívám na dvorky, kůlny, rozvrkočené zadní trakty, šňůry na prádlo, ohniště, udírny.

Mnohokrát jsem si cestou vlakem říkal: „tady jednou vystoupím a půjdu na výlet“. Bohužel jsem tak učinil méně často, než bych chtěl. Vystoupil jsem v Lulči a vyšplhal ke kostelu svatého Martina, vyrazil jsem na výlet z Dolních Louček, Doubravníku… Ale dosud jsem se nevydal na zámek v Letovicích, nevystoupil v Hradci nad Svitavou, ani v Opatově neobešel rybníky… Nevlezl jsem také do žádného z opuštěných domů u tratí, které k tomu lákaly, a nevstoupil do většiny z malebných opuštěných zahrad, které mě pokoušely ještě víc. Do jedné, přímo pod pešuňkem (pod náspem) v údolí Tiché Orlice, jsem však před lety vešel, rozbitou branou, a to hned několikrát. I když musím přiznat, že jsem k ní nedojel vlakem, ale na kole. Z vlakového nadhledu byl vidět rozpadající se zahradní stolek mezi přehoustlými, ale stále ještě vitálními vysokokmennými jabloněmi. Na jaře byly obsypané květy a podrostlé petrklíči, od podzimu dlouho do zimy na nich do dálky svítila nesklizená jablka. S rozpadajícím se stolkem to byla scenerie natolik sudkovská, že nebylo v mé moci jí odolat.

I proto mě nepřekvapuje, že pohledy z vlaku do krajiny jsou přítomny v mnohých filmech všech žánrů, a mnohdy to není žádná „vata“, ale jde o podstatné, významotvorné sekvence. V Japonsku dokonce dlouhé roky běžel v televizi krátkometrážní seriál Sekai no shasô kara (Pohled na svět z vlaku), velmi oblíbený. Snad proto, že vzbuzoval touhu cestovat všelijakými krajinami, cestovat způsobem, který je dosažitelný (odmyslím-li možné ekonomické bariéry) pro každého. Vlak totiž umožňuje být v krajině v pohodlí, a přitom přesto přímo v jejím nitru, bez ostychu, bez umělého aranžmá. Vlakem krajinou neokázale kloužeme, nárokujeme si z ní pro náš pohyb jen málo a vidíme hodně…

Pravidelné cesty po stejné trati vytváří osobitou stopu ve vizuální paměti. Zahrnují potýkání se s nejistotou („tady bylo něco jinak, ale co?“), přináší smutky („z těch starých stodol zase kus zbourali“) i radosti („po kolika letech zde vykvetly kosatce!“). Jsou to poetické i dramatické konfrontace, přemalby, přepisy - neokázalá dobrodružství. S čím se proto těžko vyrovnávám, je sílící snaha olemovat tratě zdmi, nejen při průjezdech městy, ale i tam, kde s tratí sousedí sotva zadní ploty zahrad a domy jsou někde daleko vpředu. Chybí mi ten pohled na komposty u zadních branek, na hromady větví z prořezu jabloní, dříví nachystané před mnoha lety na zimu zašedle otálející pod zteřelými plachtami… Naštěstí se to u nás zatím stále neděje všude a smutek ze ztráty výhledu je jinde dorovnáván libými pohledy na nové, citlivé, přátelské zásahy do krajiny - na novou alej kolem polní cesty, na sad čerstvě vysazený uprostřed velkého lánu, na mokřad, do kterého se po několika letech vrátila voda… Stále proto doufám, že nám ta neškodná neobtěžující očumování zůstanou zachována. Protože bez nich by cestování vlakem ztratilo drobnou, ale esteticky zásadní součást. Nakonec by nám snad nezbylo, než se cestou dívat do některého ze svých mnoha displejů. A cíle výletů hledat jen na mapách.