|
Vstup pro předplatitele: |
Je dobře na jaře
když rozkvetou skládky
rozžhaví
se rané kopřivy
a vypláznou lopuchové listy
A já opřen
o polední kravín
na vysvícené slámě
žvýkám hrách a kroupy
s listy pampelišek
A zas už cítím
jak se mi jaro v ústech proměňuje
nabírá do krup
a ve volnoběhu ticha
tvrdne do hlíny
na rozježděném dvoře
(Zdeněk Volf)
Červnová pěší pouť z mých rodných Drnovic do nedalekých Křtin je pro mě jedním ze zásadních dnů v roce. Poslední léta už nás putuje hrstka, většina drnovických farníků dorazí k Santiniho chrámu autem. My pěší vyrážíme v pět hodin ráno od drnovického kostela sv. Vavřince. Radost z probouzející se přírody vnímám jako samozřejmou součást cesty. V tento sváteční den, na rozdíl od utrmácené každodennosti, vím, kam mám namířeno. Přijmu roli poutníka směřujícího ke svému cíli.
Jindy, častěji, jsem v krajině spíše tulákem, jehož trasa vzniká za pochodu. I toulání má své osobité kouzlo. Tělu i mysli je dopřána volnost, která je jim v rytmu moderní doby vzácná. I potulka je svého druhu svátkem.
Poutníkova stezka života vede ovšem i literárními texty.
„Metafora světa jako knihy nás náležitě utvrzuje v pocitu, že prostor kolem nás nese význam a že každá krajina vypráví příběh, čímž aktu čtení dodává sílu dešifrovat nejen slova na stránce, nýbrž svět sám. Svět a text, cestování a čtení, to jsou souběžné obrazy, které lze v imaginaci snadno vyvolat.“ (Alberto Manguel).
Zkušenost putování krajinou a životem a zkušenost čtení se zrcadlí v sobě navzájem.
Putování je v jistém smyslu synonymem bytí.
„Jsou cesty kamenů a květů / v nich návrat - nevíme, kam jdeme. / Jsou oči. Pohledy tmou němé. / Byli a nebyli, a jsme tu.“ (Bohuslav Reynek)
Pavel Klvač