|
Vstup pro předplatitele: |
jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči
Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji
(Ludvík Kundera)
Červnová pěší pouť z mých rodných Drnovic do nedalekých Křtin je pro mě jedním ze zásadních dnů v roce. Poslední léta už nás putuje hrstka, většina drnovických farníků dorazí k Santiniho chrámu autem. My pěší vyrážíme v pět hodin ráno od drnovického kostela sv. Vavřince. Radost z probouzející se přírody vnímám jako samozřejmou součást cesty. V tento sváteční den, na rozdíl od utrmácené každodennosti, vím, kam mám namířeno. Přijmu roli poutníka směřujícího ke svému cíli.
Jindy, častěji, jsem v krajině spíše tulákem, jehož trasa vzniká za pochodu. I toulání má své osobité kouzlo. Tělu i mysli je dopřána volnost, která je jim v rytmu moderní doby vzácná. I potulka je svého druhu svátkem.
Poutníkova stezka života vede ovšem i literárními texty.
„Metafora světa jako knihy nás náležitě utvrzuje v pocitu, že prostor kolem nás nese význam a že každá krajina vypráví příběh, čímž aktu čtení dodává sílu dešifrovat nejen slova na stránce, nýbrž svět sám. Svět a text, cestování a čtení, to jsou souběžné obrazy, které lze v imaginaci snadno vyvolat.“ (Alberto Manguel).
Zkušenost putování krajinou a životem a zkušenost čtení se zrcadlí v sobě navzájem.
Putování je v jistém smyslu synonymem bytí.
„Jsou cesty kamenů a květů / v nich návrat - nevíme, kam jdeme. / Jsou oči. Pohledy tmou němé. / Byli a nebyli, a jsme tu.“ (Bohuslav Reynek)
Pavel Klvač