VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Drobné knížky esejů a veršů Josefa Kroutvora (*1942) mám dlouhá léta po ruce. Každý nový knižní přírůstek autora v poličce domácí knihovny je pro mě svátkem. Autor v jistém smyslu naplňuje moji představu archetypu poutníka. Sledovat jeho kroky literárními krajinami je inspirující čtenářskou poutí. I proto jsem jej požádal o zodpovězení několika otázek.

Co pro vás znamená pěší chůze?

Člověk nemá jen ruce a hlavu, má také nohy, jedinečný nástroj. Nohy pracují jako ruce, tvoří, myslí jako hlava. Neváhám říci, že nohy mají podstatnou spoluúčast na poznávání světa, i nohy mají svou inteligenci. Nohy pracují tak nenápadně, že si jich ani nevšímáme. V mém případě nohy dokonce píší, to podstatné je třeba vychodit. A problémy je nejlepší rozchodit. Chůze vnáší do života rytmus, aktivuje myšlení, chůze je dobrá hygiena i dobrá inspirace.

Na cestu se vydávají turisté, berou chůzi jako sport. Putování je ale ještě něco jiného. U turistiky převládá účel cesty, putování hledá smysl chůze. Jsou různé druhy chůze, důležitá je i chůze každodenní, ta obyčejná, do školy, do práce…

Mívají vaše pěší putování charakter pouti? V jakém smyslu?

Pouť není rozhodně jen procházka, autentické putování se odehrává v určitém filozofickém rozpoložení a v delším časovém úseku. Poutník uvažuje o životě, v putování je třeba najít zalíbení, nohy je třeba probudit a chůzi proměnit v rituál. Specifickým putováním je cesta do hor a nemusí to být jen vzdálené velehory Nepálu. Když horizontálu cesty protne vertikála, pak se cesta stává poutí. Těžko dávat nějaký návod, poutník není zoufalec, který hledá útěchu v krajině. Do krajiny je třeba vstoupit nezaujatě, s otevřeností. Nelze vyloučit ani společné poutě s přáteli, dálkové pochody, výstupy, přechody a podobně.

Které „kráčející postavy“ vás inspirovaly a inspirují?

Neznám lepší symbol chůze než ten, který představuje plastika Alberta Giacomettiho. Tato plastika je redukována na dřeň existence, je to vlastně jen drátěná konstrukce obalená minimem hmoty. Chybí tělo, je to jen jakési natažené péro v pohybu, nohy a chodidla jsou zvýrazněny. Postava kráčí, princip této plastiky spočívá v chůzi. Koho tato plastika zobrazuje, o tom se můžeme jen dohadovat. Může to být poutník v malebné krajině, ale i chodec ztracený v labyrintu města. Záleží na kontextu, na tom, co do symbolu vložíme. Kráčející postava může vyjadřovat osamělost, odcizení, ale také svobodu putování, spontánní pohyb v krajině. Když jsem dával dohromady knížku Klobouk, kniha a hůl, myslel jsem právě na tuto plastiku a uvažoval jsem, že ji použiji jako frontispis.

Z našich romantických poutníků bych rád uvedl Karla Hynka Máchu a Františka Skálu, který se vydal pěšky do Benátek v jeho stopách.

Jaké knihy vám blízkých autorů by neměl začínající poutník minout?

Jednu knihu bych přece jen rád doporučil, a to Čas darů od Patricka Leigh Fermora. Knihu vydalo nakladatelství Argo v roce 2018, skvěle ji přeložila Daniela Orlando. Pro úplnost je třeba uvést i důležitý podtitul: Pěšky do Konstantinopole. Putování mladého Angličana z Rotterdamu ke střednímu Dunaji. Fermor, sympatický mladík, se vydal na cestu 8. 12. 1933, což není rozhodně šťastné datum. Víme, co se připravuje. Při četbě této knihy si člověk teprve uvědomí, o co všechno přišla střední Evropa, jak rozmarné bylo kdysi studentské putování a jaké možnosti nabízelo! S vandrujícími poutníky se počítalo, ve vsích stále platil starý středověký zákon o bezplatném noclehu a večeři pro poutníka (včetně piva!). Fermor putuje krajinou, která připomíná zimní Brueghelovy obrazy, cestou navštěvuje zámečky, kde ještě sídlí vzdělaní, sečtělí aristokraté pěstující hudbu, rád se zastaví na skleničku Himbeergeistu, pálenky z malin, v lidové venkovské hospodě. A když je třeba, přespí i v kupce sena nebo ve stodole. V takovém putování spočívá hodnota opravdového poznání. Koho zaujme Fermorova kniha Čas darů, může se začíst i do 2. dílu popisujícího pokračování cesty od Ostřihomi k Železným vratům.

Jakou roli hraje ve vašem putování krajina?

Putování krajinou vnímám jako vícevrstevnatý fenomén. V prvé řadě chci zmínit krajinu mně blízkou, konkrétně krajinu Novohradských hor, krajinu česko-rakouského pomezí a přilehlého Horního Waldviertelu. Jsem rád, že hranice je opět průchozí a že mohu volně putovat, jak to bývalo kdysi běžné. Pak jsou to krajiny, které mě zaujaly, například České středohoří, exotická krajina vyhaslých sopek. Uchvátil mě ale i divoký kaňon Dyje. Líbí se mně i kulturní krajiny, na ty bych nerad zapomněl, vinice, chmelnice, maková pole… V Rakousku obdivuji zachované meze rozdělující políčka, u nás staré aleje, polní cesty, k nimž patří i kapličky a boží muka.

A pak je zde ještě krajina, která přechází do abstrakce, krajina jako ekologický pojem, jak o tom třeba pojednává moje knížka Živly - z čeho je stvořen svět a co světem stále hýbe. Závěrečné slovo, v poslední vrstvě, patří literatuře, metaforám a symbolům, tam se opět navracím k tomu, co je mně blízké a mám prochozené, právě ke krajině Novohradských hor. Ke krajinám, které jsem vyjmenoval, bych rád přidal jednu krajinu - moře, která nám ale chybí. Moře je věčná výzva, setkání s mořem je vždycky zážitkem, který posiluje a rozšiřuje obzor.

V jakých krajinách se cítíte dobře? Do kterých se rád vracíte?

Jak jsem už naznačil, krajinou srdce, do které jsem si prošlapal stezku, jsou Novohradské hory. Jsou nevysoké, skoro kapesní, nezaslechneme tam velkou alpskou symfonii, jen komorní hudbu. Nemám potřebu odjíždět do dalekých zemí, jsem bytostný Středoevropan, čtenář Johannese Urzidila.

Je čas Vánoc. V jedné ze svých knih píšete: „cesta k betlému se prošlapává celý rok.“ Můžete to, prosím, rozvést?

Je to tak, jak jsem napsal. Betlém není cíl, ale cesta, a ta začíná hned po svátku Tří králů. Užívám si zbytku zimy, vítám blátivé předjaří i bláznivé jaro, chválím léto, ale s nástupem podzimu vždy zpozorním a začínám vyhlížet Vánoce. Na cestu do betléma se vydávám pěšky, je to pěší pouť, putování o něco delší než ten náhlý chvat a spěch posledního týdne těsně před Vánocemi. Betlém ve staré hebrejštině bét lechem označuje místo, kde se peče chléb, snad se jedná o venkovskou pekárnu. V betlémě voní čerstvý chléb s kmínem, voní tam seno, sláma, je zde cítit i hnůj a pach zvířat, to jsou pro mě ty pravé vůně Vánoc, k nimž samozřejmě patří i vůně sladkého pečiva, medového perníku a jehličí. Nuže, připravme se, jak se zpívá v Rybově Mši vánoční a vydejme se vesele s pastýři k betlému!

Děkuji.

Josef Kroutvor (1942), esejista, historik umění, příležitostný kreslíř, od roku 1970 třicet let pracoval v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze v oddělení užité grafiky a fotografie. Je autorem výstav, monografií, antologií, také básnických sbírek a esejů o krajině.