VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Všechna místa popsaná v této stati jsou skutečná, jsou však opředena jako celý příběh snovým závojem.

V roce 2005 rozhodl jsem se, že skrze brány fridnavské vstoupím do města, kde se narodil Spasitel, do Bethlehemu. Není lehké najít směr, není lehké vyrazit, není lehké tam dojít.

I.

V neděli 27. listopadu L.P. 2005 kraj ležel pod prvním sněhem a já na dvoře své tvrze sedlal koně. Vyšel jsem z obrtlického dvorce a za sebou nechal střechy a komíny usedlosti. Byla první adventní neděle a přede mnou první kus cesty, o které jsem přesně nevěděl, kam vede a co mě na ní čeká. Šel jsem vedle koně, protože jsem se nacházel na silnici s dosti hustým provozem. Po chvíli chůze opustil jsem rodné údolí a octl se na křižovatce. Dal jsem se do lesa. To už jsem seděl v sedle a ujížděl. Temné mraky se sněhem slibovaly brzký soumrak. Jel jsem dlouho lesními pěšinami a cestami zavátými. Mé duše se zmocňoval stesk. Když jsem se dostal ke konci lesa, soumrak mne dohnal. Zastavil jsem u mohutného smrku a seskočil z koně. Po chvíli vyhoupl jsem se opět do sedla. Kůň se nenechal dvakrát pobízet a cvalem hnal se zamrzlou plání k brázdě cesty, která dělila prostor přede mnou na dvě části. Musel jsem si jednou rukou držet beranici, aby mi neulétla rychlostí cvalu a fičícím vichrem. Vjel jsem do úvozu cesty. Kůň šel nyní volným krokem. Moc zde nefoukalo, vítr však spěchal kdesi nade mnou. Nohy ve třmenech mi mrzly. Na kraji vzdalujícího se lesa se pásly srny. Dlouho, dlouho jel jsem zavátým úvozem. V dáli viděl jsem, usuzuje dle stromořadí, silnici. K té se musím dostat. Záře reflektorů aut utvrdila mne ve správnosti směru. Silnice byla na dosah. Když jsem na ní vjel, slezl jsem z koně a šel vedle něj pěšky. Bál jsem se, aby se nesplašil kvůli automobilům. Dostal jsem se až do vsi. Pouliční lampy svítily a já viděl v jejich ohniscích padající sníh. Pěší chůze mne rozehřála. Hned na kraji osady uhnul jsem na jinou cestu. Byla zavátá a zbytky stop pomalu mizely pod padajícím sněhem. Došel jsem k ohradě, kde nocovalo veliké stádo skotu. Krávy, býci, telata, celé velké společenstvo, jako jeden organismus, funěli, bučeli, přežvykovali a natahovali krky. Ani jsem zrakem v již nastalé tmě nepostihl celé to stádo. Kůň se ho však vzdor přízni s dobytkem obával. Hlasitě frkal, točil se a přešlapoval. Tak velký neklid, podobný mému, kterému jsem čelil na kraji lesa u velkého smrku. Utěšoval jsem ho a snažil se jít dál. Cesta byla ještě daleká. Zrovna když nejvíc vyváděl, z houštiny vylétl bažant. Frrr, jako vystřelené péro z gauče, ozval se zvuk a kůň se vyděsil ještě víc. Strach ho popohnal, a tak jsme se začali vzdalovat od zdrojů nejistot ke zdrojům jistot - branám fridnavským.

Již za tmy zahlédl jsem pod kopcem v údolí světla. Ves nad řekou Polnou byl cíl mé první etapy. Vyšel jsem z houštin, které obklopovaly úvoz, a octl se u prvních chalup. Kolem rybníka, přes mostek, do kopce vzhůru a byl jsem tam. Vrata se otevřela a já vjel na dvůr. Lampa osvětlovala jeho prostory. Sundal jsem z koně sedlo, pověsil ho pod přístřešek, koně zavedl do malé maštale, obstaral ho a sám vešel do míst přebývání.

II.

Druhou neděli adventní, 4. prosince 2005, na svatou Barboru, musel jsem pokračovat v cestě. Den byl od samého rána slunný a mrazivý. Nijak jsem neotálel a vyrazil. Soumraku jsem se nebál, byl tak daleko. Úvozem odcházel jsem ze vsi proti prudkému kopci. Moje mysl byla veselá a energií jsem překypoval. Jediný stín, který jako malý mráček sídlil ve mně, byla obava, jak překonám brod přes řeku Šlapanku, ke kterému jsem dnes musel dojít. Po mé pravici v dáli rozprostíraly se pfaffendorfské lesy s majestátním vrcholem Kněžské hory. Tam kde se prudké stoupání zlomilo v stoupání pozvolné, nasedl jsem a jel a jel a jel. Vsí, kterou jsem projel, vládl klid a ticho. Nepotkal jsem živáčka. Po pravici stále Kněžskou horu. V roští uzřel jsem zbytky kříže, pod kterým byl kdysi nalezen poklad. Cestu, kterou jsem zvolil, lemovaly malé rybníčky. Vjel jsem z cesty na Myslivecké louky s prašanem, kterým byly pokryté, a cválal dolů k řece. Spatřil jsem rybník Lipku se sloupy zasazenými v hladině. Na obloze kroužil dravec. Dojel jsem k rybářské chatě. Jeden zákrut, druhý, hluboký zářez ústící u brodu. Stanul jsem na březích Šlapanky. Srdce se mi rozbušilo. Přejedu? Ale kůň ochotně vešel do brodu a brodil se neuvěřitelně lehce. Jak jsem o něm mohl pochybovat. Netrvalo dlouho a vyhoupl se na protější straně. Oddychl jsem si. Hustou vysokou travou dostali jsme se na udržované louky v Leitnu. Jelo se zvesela a bujně, jako za starých časů divokých jízd. Louky ústily v cestu podél železné trati a tou jsem pokračoval dál. Vše bylo milosrdné vůči mému dnešnímu putování. Sic, větve po mně chňapaly a chtěly alespoň ukrást moji beranici, tu zas musel jsem překonat povalený kmen. Šumění v dáli mne upozornilo, že se blížím k velkému splavu. Měl jsem jej po pravici, ale nestanul jsem u něj. Vím, že na březích u vody nachází se tam vzácný pták s modrými křídly, vím, že ve skalách nad vodou jsou ukrytá mnohá tajemství, vím o dvou studánkách, ke kterým jsem se kdysi dávno přiblížil s Barborou a dostal za úkol je vyčistit. Ano Barbora, měl bych se s ní někde setkat, kde to jsem ještě stále nevěděl. Tak jsem minul velký splav. Nyní řeka šuměla pode mnou a já se blížil k cíli, k dalšímu přístřeší a tam snad spočinu před další cestou.

III.

V neděli 11. prosince, již třetí adventní, byl jsem v područí tak velké malátnosti, smutku a strachu, že jsem sám sebe přesvědčoval, že dnešní putování o týden odložím. Zuřil ve mně velký boj. Najednou, snad ani ne vlivem své vůle, zmátořil jsem se, popadl sedlo, vyvedl koně, osedlal ho a rychle vyrazil, než bych byl přemožen. Vydal jsem se opět kolem železné trati do lesa Leitnu a odtamtud lesními stržemi a úžlabím ke Starému potoku. Musel jsem se hodně zaklánět v sedle, abych vyrovnával těžiště, když jsem se spouštěl prudkými svahy. Potok nebyl široký, přebrodil jsem ho lehce. Od potoku jsem stoupal nyní už lesem Jonášem. Po pravici se nacházel kopec Skřivánek. Dojel jsem k prastaré cestě zabořené v úvozu. Mnoho staletí zařezávala se do země, až vznikla hluboká rýha. Dnes již byla zpola zarostlá křovím a hložím. Lidé dali vzniknout jiným cestám, nepotřebovali již tento směr. Jako vyschlé koryto potoka, které přišlo o zdroj vody, skomírala Hochtanská cesta. Občas po ní někdo přešel nebo přejel. I já mnohdy po ní v minulosti jel s povozem. Dnes jsem ji jenom přeťal. Směr mého putování byl jiný. Sledoval jsem mnoho srn, kterak hrabaly ve sněhu zbytky brambor v poli. Zajel jsem do žlabu, kde dříve permoníci dobývali stříbro. Kdesi pode mnou duněla štola Velké Královny. Mezi holými stromy spatřil jsem lesní chatu. Kolem ní pobíhal velký pes. Naštěstí si mě nevšímal. A tak po hrázi Hanauerova rybníka vjel jsem opět do sídliště lidí. Tolik už toho mám za sebou, má cesta se ubírala kupředu, podaří se mi spatřit brány fridnavské a stanout před nimi? Dnes jsem si připadal blízko. Ve skutečnosti dělí mě od cíle ještě pořádný kus, ten nejdelší a nejnebezpečnější. Věděl jsem, že mě čeká dlouhá cesta, jejíž část vede podzemím u Rosendorfského mlýna. V temných chodbách Rosendorfu, kterým jsem musel projet, se skrývá mnoho nebezpečí. I pěšky není radno se tamtudy prodírat natož s koněm. Na dvoře hostince hřebelcoval jsem koně, nosil vědra s vodou do žlabu, stlal a zakládal seno do jeslí. Strach ze mne na nějaký čas ustoupil. Čeho se ale stále bojím, co mne pronásleduje? Dozvím se to u bran, podaří se mi vstoupit do Bethlehemu? Cesta nitrem vlastního já je děsuplnější než Rosendorfské kóje.

V krčmě v malém pronajatém pokoji měl jsem vzkaz, že příští neděli u Herlifského rybníka potkám se s Barborou. To mi trochu zvedlo náladu a dostalo do stavu těšení se. Popil jsem červeného vína a představoval si Ovčín, Fridnavu, její brány, ale i Bethlehem, o kterém jsem věděl, že tam je a že když budu mít štěstí, uzřím ho alespoň z dálky. Věděl jsem to, protože už kdysi jsem v těch končinách přebýval. To bylo období smrků, těšení se a bezstarostného bytí, návštěv a společenstva blízkých, plných stolů a bujarého hodování, nočních cest do Heilige Kreuze na saních, stavění betlémského přístřešku a teplých slov ženy, péřových pápěr pod stolem a divokých jízd na lyžích, vlahého tání sněhu a koulovaček, ranních cest na první mši v Deutsch Brodu, zvonku v regále ve sklepě, tajemné vůně a zákoutí svátečního pokoje, období návratů na Ovčín! Lze toto ještě někdy najít? Stojí za to se o to pokusit. Podroušen vínem blaženě jsem usínal.

IV.

Čtvrtá adventní neděle, 18. 12. 2005. Kraj je stále pod sněhem. Moje cesta pokračuje. Vyšel jsem na poslední etapu, to ale neznamená, že mám vyhráno. V duchu jsem osnoval plán návratu na Obrtlík. Měla by existovat zkratka, která by značně zkrátila cestu zpět, proč jsem jí nepoužil při cestě k branám, nesmím prozradit. Kůň na oprati, cesta prohrnutá. Daleká byla cesta má, dnes musím dojít až na samý kraj velkého města, tam zvolit správný směr a dojít do Fridnavy. Vlastně jsem ani nešel po cestě, byla to silnice, auta mne míjela, některá měla na střeše připevněny lyže a mířila k Hochtanu. Jako obrovský palác, tyčí se na kopci japonská fabrika. Vnikla do kraje i se svou kulturou. Často jsem z dalekých obzorů sledoval její siluetu na pozadí zapadajícího slunce. Nyní jsem se octl přímo vedle ní. Kůň byl ostražitý a jeho ostražitost přerůstala v nepokoj. Sešel jsem z kopce a dal se podle Stříbrného potoka po proudu. Ten poblíž Rosendorfu mizel ve slujích a právě tam se šklebil jícen vstupu do podzemí. Vstoupil jsem do poměrně prostorné chodby. Potok zmizel. Neviděl jsem ho ani neslyšel. Octl jsem se v podzemí. Kůň mne následoval bez problémů. Znám tato místa a vím, že z ničehož nic se ozve obrovský rachot a duše se zmocní úzkost a podobně to působí i na zvířata. Jaká dobrá síla však byla se mnou? Všude kolem ticho. Ticho, z kterého ale také šel strach. Přidal jsem do kroku. V dálce před sebou zahlédl jsem světlo východu. Nebyl jsem úplně potmě, pochodně na stěnách plápolaly. Světlo přede mnou se rychle přibližovalo, doufal jsem, že se nic nestane a to, čemu jsem v tu chvíli věřil, se i stalo. Vyšel jsem ze slují nepoznamenán mocnými silami, které mne buď dobrovolně, nebo z donucení nechaly projít. Stříbrný potok vyvěral hned za východem z podzemí. Půjdu-li podle něj, dostanu se ke Šlapance a proti jejímu toku měl bych pokračovat až daleko na východ. Po pěšině a s potokem po levici, pěšky, s koněm na oprati, šel jsem. Zde v Rosendorfu je mlýn, k němu teče voda náhonem a pokračuje příkopem zpět do řeky. Všude kolem mne se teď nacházela voda, Stříbrný potok, náhon, Šlapanka. Stezka však byla pevná bez nebezpečí. Most přes řeku, po něm jsem přešel a díky Bohu octl se na stezce směrem k Herlifským Dvorcům. Ano mezi Herlify a Fridnavou měl jsem se dnes podle zprávy ve vzkazu sejít s Barborou a spolu s ní dojít k branám. Tam je ale ještě daleko. Teď vyhoupl jsem se do sedla a pobídl koně. Pracovním klusem jsme se blížili k vodopádu. Tam končí ponurá místa. Nyní jsem u něj stanul. Voda vřela, syčela a vyzařovala vůni zimní vody. Vše se zklidnilo, jako bych prošel bránou moci sil rosendorfských a byl najednou mimo jejich dosah. Chvíli jsem u vodopádu postál a vyrazil dál. Jel jsem nyní přímo podle řeky pěšinou. Na druhém břehu se tyčil násep a na něm železná dráha. Dokonce i vlak jsem zahlédl. Lidé koukali. Uvědomil jsem si, že musím jet dál, přece Barbora, už by mohla čekat na smluveném místě.

Projížděl jsem pomalu herlifským lesíkem, který byl prozářen odpoledním jasem. Na samém jeho konci uhnul jsem k včelínu a zde čekal. Tady bychom se měli setkat. Čekání krátil jsem si sledováním Lipového Dvorce, který jsem měl před sebou jako na dlani. Daleko za Dvorem, až na druhém břehu řeky stkvěla se průmyslová zóna, která se vytrvale drala stále na východ a k Fridnavě zbýval jí jen kousek. Až jednou překročí hranice údolí Ouskrmu, zatne své drápy do skalky zvané Kamínka, bude po všem veta. Zatím dělí ještě fridnavské kraje od této dobyvatelky rozsáhlý pás pastvin sedláka Chrousta a hlavně řeka s mnoha meandry. V dáli na cestě spatřil jsem postavu. Za ní tyčil se vrch Lerchenhübel. Postava se přibližovala. Ano byla to Barbora. Setkali jsme se. To ona bude mi průvodkyní v poslední fázi cesty k branám fridnavským.

V.

Na štědrý den v kuchyni fridnavské chalupy vytáhl jsem prastarý betlém a rozestavěl figury. Vlastně jsem rozehrál příběh mnoha lidí, kteří podobně jako já putovali. Scéna vypadala následovně: davy šly hlubokým sněhem, většinou pěšky. Nejblíže k mé pozici stála chalupa a před ní zástupy. Na střeše chalupy bylo plno sněhu. V osvíceném prostoru štítu byla Rodička a svatý Josef. Lidé vláčeli plno věcí a potravin. V dalším, vzdálenějším pásu nad chalupou už davy řídly. Šlo tamtudy jen pár jednotlivců, myslím hajný, nějaká babka, přesně nevím. Co si však pamatuji dobře, bylo zasněžené houští. A nejdále od mých zraků tyčilo se zimní město s věžemi, hradbami, kamennými domy a… branou. Přejel mi po zádech mráz. Ano je to ona fridnavská brána, kterou si dosud pamatuji. Nedá se na ní zapomenout. Brána se vstupním prostorem v polostínu. Zíral jsem na ni dlouho a vybavilo se mi mnoho vzpomínek. Ale stejně jako skrze vzpomínky se nic nevrátí, tak k bráně jsem se přiblížil, ale neprošel skrz ni. A všude sníh, sníh a sníh. Mnoho ho bylo, přesně tolik, jak pamatuji zamlada. Ale ono letos napadlo také mnoho sněhu a bylo ho tolik co v Betlémě.

A když jsem přemítal o cestě a o všem co se přihodilo, bylo mi najednou, jako bych nikde nebyl. Kde jsem vůbec byl, po jakých cestách jsem chodil. Ještě že kůň ve stáji znaven dlouhou poutí potvrdil mi, že já i on byli jsme na cestách a prožili mnohé. Ale odkud kam jsem šel, a kde jsem to byl, o co jsem se to snažil! Jaká bláhovost projít branami. A tu uvědomil jsem si to, čemu jsem se stále bránil, že branou, kterou jsem hledal, nikdy již neprojdu a že jít můžu jen kupředu a vracet se tam, kde jsem byl, mohu jen ve vzpomínkách. Ano mohu navštívit své známé, příbuzné, známé mých známých, mohu se dotknout prastarých předmětů, mohu dojít k branám, ale skrz ně neprojdu. Jediná brána, ke které se já i všichni hrneme a kterou projdeme, je smrt.

Stanislav Hausvater (1962) většinu svého života prožil v obci Mírovka (před válkou Frýdnava, německy Friedenau); selskému stavení, v němž žije, se přezdívá Obrtlík. Vyučil se chovatelem hospodářského zvířectva, maturoval na SZTŠ (specializace chov koní, jezdectví). Na PF Univerzity v Hradci Králové vystudoval religionistiku, po Jiřím Reynkovi převzal v roce 2014 žezlo kostelníka farního chrámu ve Svatém Kříži. Prošel řadou povolání (kočí, traktorista, krmič býků, prodejce knih, zaměstnanec Vodoprávního úřadu, správce Reynkova petrkovského sídla).