VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Měl jsem štěstí, že mi osud podstrčil v pravý čas správnou knihu. U přijímacích zkoušek na obor sociologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity se nás v polovině devadesátých let sešlo v ruce s knihou Pestří a zelení od profesorky Hany Librové hned několik. Kniha se stala akademickým bestselerem a kultovním čtením. I díky ní byl tehdy o studium brněnské sociologie nebývalý zájem. Unikátní studijní obor Humanitní environmentalistika založila respektovaná profesorka až o několik let později.

Vybavena přírodovědným i společenskovědním vzděláním otevírala profesorka Librová neotřelá badatelská témata na pomezí tradičně oddělených akademických světů, jejichž hranice dokáže přecházet jako málokdo jiný. Podařilo se jí vytvořit univerzitní pracoviště - katedru environmentálních studí, která se stala křižovatkou osobností a myšlenek tolika oborových perspektiv, empirických přístupů a teoretických východisek, kolik ve své knize nedokáže zkombinovat ani legendární esejista Václav Cílek. Intelektuální ovzduší této humanitně-environmentální niky je výrazně určováno originálními teoretickými koncepty své zakladatelky. Témata „dobrovolné skromnosti“, „ekologického luxusu“ nebo třeba „environmentálního žalu“ dále rozvíjí a „žijí“ její kolegové a žáci. Zdůraznění onoho „žijí“ je na místě. Výzkum environmentálně příznivých způsobů života je zde totiž brán vážně a v životě konkrétních osob překračuje akademický rámec směrem k veřejné angažovanosti. Ostatně profesorka Librová je v tomto ohledu závažně inspirativní: od vyvěšování budek pro rorýsy na brněnských budovách až po korespondenci s jeho svatostí papežem Benediktem o podobě vánočního stromu na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Jakkoli se mohou aktivity ochrany přírody jevit, slovy samotné profesorky, „vždycky trochu pošetilé“, nikdy v jejím pojetí nepostrádají nedostižnou noblesu.

Svoji pověstnou noblesu se pokoušela profesorka Librová předávat i nám ostatním kolegům a kolegyním s venkovsky formovaným vkusem a chováním a bořit tak stereotyp environmentalisty jako umolousané figury v batikovaném tričku. Mužská část kolektivu se brzy naučila, že holá kolena nepatří na univerzitní pracoviště ani v době letních prázdnin. Že pracovna univerzitního zaměstnance není „kancl“ a k rybě na talíři patří rybí příbor a také, jak jíst na veřejnosti obložený chlebíček s pokud možno co nejvyšší mírou společenské ohleduplnosti. Že se narozeniny paní profesorky slavily pozváním do opery, nemůže u ženy, jejíž maminka Ota Nechutová přebásnila do českého jazyka dílo Stéphana Mallarmého, překvapit nikoho.

Na druhou stranu měla profesorka Librová jako vedoucí katedry environmentálních studií vždy pochopení a jistou slabost i pro naše čiré blbnutí, které nám bylo úlevným únikem z diktátu intelektuální náročnosti „Moravského Oxfordu“. Když jsme z recese adaptovali verše insitního drnovického básníka Miroslava Daňka - „tam u cesty v nízkém smrčí / kovový šrot tam trčí…“ - coby text katedrové hymny, vedle polooficiálního znaku a vlajky, přijala ji profesorka s pobavením a zpěv hymny v podání katedrového okrašlovacího spolku patřil od té doby k vrcholným chvílím mnoha oficiálních i neformálních setkání. Inspirována dobrovolně skromným básníkem se část členů katedry rozveršovala i v každodenní akademické korespondenci. Během let z ní byly připraveny hned tři básnické sbírky kolegy Zbyňka Ulčáka. Ta poslední, v souladu s univerzitním principem internacionalizace, dokonce v česko-anglickém vydání. Do veršované pracovní konverzace vstoupila naše katedrová vedoucí pouze jednou a stroze: „Spěchám nyní velice / volají mne hrnce a poklice / obdiv máte zajištěný / od kolegyně a ženy!“ Zda jde o jediné verše, které kdy Hana Librová napsala, nevím. Kdo měl však štěstí ochutnat třeba bělokarpatské biojehněčí z kuchyně paní profesorky, poznal, že poezii lze psát i kuchyňskou vařečkou.

Josef Kroutvor v jednom ze svých esejů píše, že „cesta k betlému se prošlapává celý rok“ a „nevede člověka k bohatství, ale k prostotě, skromnosti a pokoře, bez nichž není štěstí“. Cosi podobného víme i ze sociologických výzkumů paní profesorky Librové i díky vzácným okamžikům prožívaným při osobním setkávání s touto nevšední osobností. A také, že ochrana přírody je „novým rytířstvím“ - „je pozdním plodem rytířské kultury, která ztělesňovala povinnost chránit proti přesile slabé a bezbranné“, jak stojí v jednom z jejích textů.

Za několik málo dnů nasednu s malým balíčkem domácího cukroví do vlaku směr Brno. Tradiční zásilka je již více než dvacetiletým rituálem - vánočním pozdravem od mojí maminky, několik let i od manželky a celkem nedávno už i od naší dcery. Pod adventním věncem s ručně vyřezávanými ozdobami pana Libry probereme nejdůležitější události od poslední návštěvy, především kolísání stavu vodní hladiny v drnovické bažině. Těším se na přípitek ořechovým likérem z druhého vegetačního stupně jihovýchodního okraje Drahanské vrchoviny - ke kulatým narozeninám „naší“ paní profesorky a také, ovšemže, i k nedávnému státnímu vyznamenání prezidentem republiky. Před odchodem se nezapomenu potěšit zimní zahradou s kaméliemi. V centru Brna, zamořeném světelným smogem, nastoupím do rychlíku, který vyrazí do krajiny stísněné adventní temnotou. Ekologický luxus cesty mi připomene, jaké jsem měl kdysi štěstí, že mi osud, podobně jako mnoha jiným čtenářům Hany Librové, podstrčil v pravý čas správnou knihu.

Pavel Klvač