VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Zastavujeme za táhlou zatáčkou v šotolinovém náznaku odstavného pruhu. Zátoka, do které míříme, odsud není skoro vidět, ztrácí se v dálce a oparu. Projdeme březovým hájkem, malířsky malebně pokrouceným břízám lze dosáhnout na vršek koruny, ty největší mají sotva dva metry. Keříčky šíchy, brusinek a rozkvetlých skalenek protkává síť drobných pramenných stružek… Slunce, zeleň, voda, kámen v proporcích, na které si i po několika dnech stále ještě zvykáme. O chvíli později jsme již na dosah zátoky, vidíme písečnou pláž a na ní vyplavená torza kmenů. Další najdeme za chvíli skryté v ječmenici. Předtím však zůstaneme na dlouho stát s pohledem upřeným k protějším svahům, písečným dunám a korytu říčky vtékající do moře. Vyrušeno naší přítomností přejde tudy stádo více než stovky sobů, rozvážně, pomalu, důstojně. Projdou řekou, napojí se a vystoupají do bezpečí protisvahu, zdánlivě nevšímavě, přesto s pozornou kontrolou našeho pohybu po zátoce.

Krajinou lze putovat různě. Nahodile. Po trase určené turistickým průvodcem. Od sídla k sídlu. Jakkoliv jinak. Neobvyklé záměry mohou poutníka přivést na místa, kde zůstane uhranutě stát, přemýšlí, jak si tu krásu podržet, zachytit ji, navždy si ji ponechat, a to i právě proto, že ví, že nebýt neobvyklého úkolu, zřejmě by se sem nikdy nevypravil. Kdo by se šplhal právě do téhle z mnoha zátok, zvláště když se k ní neslézá nejsnáze a zpět se bude šplhat ještě obtížněji, kdyby právě zde, soudě podle satelitních snímků, neměl být dostatek vyplavených kmenů. Drift wood. Dřevo putující na pobřeží Norska z evropských a sibiřských lesů. Splavené řekami do moře, uvízlé v mořském ledu, a nakonec o dva až tři roky později vyvržené na severské pobřeží. Omleté, vybělené, prosolené kmeny a jejich fragmenty. Náš neobvyklý cíl.

V jiné ze zátok, v prudkém svahu, na kterém by se sotva dalo stát, nebýt vklíněni do vřesovců, obdivujeme staré nízké jalovce, rozvětvené do nekonečných motanic pichlavých větví prorostlých dryádkami a brusinkami. Mořský orel obhlížející pobřeží prudce změní směr, když nás zahlédne: nikoho tu nečekal, nikdy tu nikdo nebývá. Ani my jsme tu neměli být. Spletli jsme se a sestoupili do vedlejší zátoky, kde nejenže není dřevo, ale nedá se ani dostat až k moři. Nezbývá než znovu vystoupit na hřbet nad námi a sejít po jeho druhé straně. Pod námi je oblázková pláž lemovaná kmeny. Mezi tmavými oblázky, často většími než pěst, svítí tu a tam čistě bílé křemenné oblázky, dokonalá sepětí barvy a tvaru. Nevzít si alespoň jeden do batohu se jeví nemožné…

Z každého vybraného kmene odřízneme kotouč dřeva a vysekneme z něj výseč zahrnující všechny letokruhy. Později, v pracovnách domovské fakulty, ze srovnání letokruhů našich vzorků a letokruhových chronologií sestavených dendrochronology z jiných pracovišť v Evropě i jinde, zjistíme, v kterém roce byl dokončen poslední letokruh, a pokud to půjde, i z které oblasti stromy pochází, kterou řekou pravděpodobně připluly do moře, než se vydaly na svou dalekou cestu. Některé kusy dřeva naznačují část svého příběhu hned, jak je vyprostíme z hromad. Jednou to jsou stopy po moderní těžařské technice, jindy po dřevorubecké sekyře. Stopy po spojení kmenů do voru. Šípovité zářezy po těžbě pryskyřice. Zbytky kořenových náběhů či dokonce i kořenů svědčící o tom, že právě tenhle strom stál někde blízko břehu řeky a vyvrátil se při jejím rozvodnění, či při poryvu větru.

Jedna z navštívených zátok byla místem, kde se zastavíš, rozhlédneš a víš: tady moci zůstat alespoň týden. Za zády strmé kopce a mezi nimi údolí dvou říček vtékajících do moře po dlouhém otálení v oblázkových korytech čerchujících pobřeží těsně za čarou přílivu. V proláklině mezi kopci malá jezírka obklopená břízami. V brusinkách a šíchách stovky kozáků a křemenáčů. Dvojitý břeh zátoky: rovina zlomená prudkým srázem k moři a pod ním dvě široké oblázkové lavice. Jeden z bočních kopců prolomen nezbytným vodopádem. Stovky mořských ptáků. Jas. Ticho. Chceš sedět, pít kávu, chytat ryby, sledovat dráhy letu mořských racků, sestavit z vybělených větví sochu.

Občas prohodíme pár slov s místními. Jsou-li tam. Shodují se. Vyplaveného dřeva ubývá. Důvody, proč tomu tak je, jsou pravděpodobně minimálně dva. Prvním je změna klimatu. Dřevo se na vodě udrží jen určitou omezenou dobu, potom natolik nasákne, že klesne ke dnu. Aby se dostalo přes Severní ledový oceán až ke Grónsku, Norsku či Islandu, musí zamrznout do ledové kry nebo driftovat na ní. Když dopluje až ke Golfskému proudu, led roztaje a za přílivu se dřevo vyplaví na pobřeží. S úbytkem mořského ledu se snižuje šance, že kmeny neklesnou ke dnu dříve, než se s ledem potkají, snižuje se šance na dalekou pouť. Druhou pravděpodobnou příčinou je snížení množství dřeva, které se řekami do moře dostává. Na Sibiři se dřevo tradičně nejdříve plavilo řekami a až na jejich dolních tocích se překládalo na železnici či na auta. Dřeva, které uplavalo a dostalo se až do moře, tak bylo poměrně hodně. V posledních desetiletích dřevo stále častěji putuje rovnou vlaky a auty.

Pokud bude dřeva vyplaveného na břehy dále ubývat, omezí to také jeho využití, které bylo po staletí pevnou součástí života na severském pobřeží. Jakékoliv jiné dřevo sem bylo nutné dovézt. Z daleka. Draze. Drobné kusy vyplaveného dřeva tak byly vítaným palivem, kmeny sibiřských modřínů a borovic i dřívím stavebním a nábytkovým. Viděli jsme z něho terasu domu, truhlářskou hoblici, kuchyňský stůl…

Do jedné z loňských zátok bylo možné se dostat pouze člunem. Pozdním ránem, do něhož slunce pronikalo skrze trhající se mlhu, jsme půlhodiny pluli kolem strmých stěn k zátoce s říčkou a kamennými ohradami pro ovce. Část vyplaveného dřeva zde ležela až za několikametrovými skalkami, v místě, kde bychom je již nečekali… Torza kmenů i zbytky trámů, kdo ví z čeho, kdo ví odkud. V jasném klidném dni bylo nemožné představit si bouři, která je dokázala vyhodit tak vysoko.

Putování za vyplaveným dřevem jsou pro mne spojením dětského snu a údivu s profesní zvědavostí. Větvím omletým říční vodou jsem nedokázal odolat už v klukovských letech, jejich tvary a patina byly tak podmanivé, že prostě nešlo nesebrat je a nedonést domů. Okouzlení se opakují - z dřeva samotného i z navštívených míst. Míst, která bych jinak nikdy neviděl.