VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jako čtvrtou publikaci v ediční řadě atlasů rozšíření vydala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR koncem roku 2023 „Atlas rozšíření plazů České republiky“ od autorek Blanky Mikátové a Lenky Jeřábkové. V roce 2016 vyšel v této řadě Atlas rozšíření velkých lupenonožců, následoval Atlas rozšíření obojživelníků a v roce 2022 pak Atlas rozšíření hmyzožravců. Nejnovější titul shrnuje především záznamy o výskytu všech našich druhů plazů v rozmezí let 2008 až 2015, avšak analyzuje i záznamy starší. Kromě základních informací o každém druhu atlas obsahuje podrobné informace o rozšíření, grafy procentuálního zastoupení v dané oblasti, klimatogramy, hypsogramy a fenogramy. Publikace popisuje také biotopové nároky a způsob života jednotlivých druhů nebo jejich ohrožení a možnosti ochrany. V knížce najdeme i rozsáhlé anglické Summary a seznam zkratek.

Atlas však hlavně obsahuje výsledky podrobného celoplošného mapování, díky kterému se podařilo získat více než 56 tisíc záznamů pozorování. Cílem autorek publikace bylo přehledně shrnout maximum dostupných informací z různých zdrojů a zpracovat je jednotnou metodikou. Výsledkem je soubor síťových i bodových map rozšíření jednotlivých druhů plazů v České republice. Tyto výsledky jsou tím nejpodstatnějším přínosem uvedené publikace a zároveň i čertovým kopýtkem. Pokud jde o mapovou grafiku, lze říci, že ve snaze vetknout do jedné mapky všechny historické a současné údaje o určitém druhu, volily autorky šest různých značek, což mapy činí poněkud nepřehlednými a roztříštěnými. Způsob, který autorky zvolily při zobrazení dat, vychází ze zobrazovacího schématu minulého století, když o všech druzích živočichů (a plazech zejména) existovala jen hrstka spolehlivých údajů, které bylo možno všechny zobrazit pomocí různých symbolů na jedné mapě síťového mapování. Mapy v tomto atlase tak obsahují zároveň informace o současném i historickém rozšíření druhů, takže některé znázorňují údaje ze čtyř časových období, dále údaje o pochybném výskytu a údaje o potvrzených introdukcích. Tím vzniká v mapovém podkladu takový zmatek, že někdy zcela ztrácí vypovídací hodnotu (např. síťová mapa na s. 87). Navíc některé značky jsou nezřetelné. Například na mapce na s. 123 (rozšíření užovky obojkové) můžete zprvu nabýt dojmu, že žádné údaje o jejich výskytu do roku 1959 nejsou k dispozici. Teprve když mapu prozkoumáte s lupou, zjistíte, že několik mapových polí tento údaj obsahuje. Mnohem více by atlasu svědčilo několik menších mapek s historickými údaji, které by jasněji ukázaly vývoj poznání o rozšíření našich druhů plazů. V hlavní mapě by pak byly jen údaje z posledního mapování, případně i zmíněné introdukce. Je to škoda, protože publikace s názvem „Atlas rozšíření“, která navíc pojednává o málo početné skupině živočichů, si mohla dovolit větší množství map a mapek, které tam čtenář jaksi intuitivně čeká. Také údaje o dvou druzích slepýšů jsou nepřehledné. K rozdělení původního druhu na dva samostatné druhy (slepýš křehký a slepýš východní) došlo teprve nedávno. A tak autorky ve snaze zachytit všechny dostupné údaje o těchto druzích zkombinovaly údaje do nepřehledných diagramů, které mají opačný účinek: místo zobrazení velkého množství dat jsou z informačního hlediska nestravitelné. Je také škoda, že se v práci objevilo velmi málo údajů z muzejních sbírek (z Národního v Praze, MZM v Brně, Slezského v Opavě, Práchenského v Písku a Východočeského v Pardubicích). Je samozřejmě možné, že další údaje z muzeí jsou v různých publikacích, které byly jako zdroj využity. V Česku však existují stovky muzeí, z nichž část může obsahovat i sbírkové předměty z oboru herpetologie. Asi je nebudeme hledat v Cvokařském muzeu ve Starém Rožmitále ani v Muzeu obrněné techniky ve Smržovce, ale většina takzvaných „vlastivědných muzeí“ je má, i když třeba jen v „homeopatickém|“ množství.

Na druhé straně je třeba ocenit malé přehledové mapky v úvodu každého druhu nazvané „Rozšíření v Evropě“, které lépe než dlouhé odstavce textu informují čtenáře, jak to vypadá s celkovým rozšířením toho kterého druhu. Tyto mapy jsou vesměs originály a nenajdete je v jiných podobných atlasech ani na internetu. Také přehledné grafické vyjádření výškové a klimatické distribuce nálezů je na vysoké úrovni. Oproti Atlasu obojživelníků již hypsogramy (grafické znázornění distribuce nálezů dle nadmořských výšek) obsahují v tomto atlase nejen procento nálezů v příslušné kategorii nadmořské výšky, ale také procento území ČR, které se nachází v příslušné nadmořské výšce. Tím jsou údaje o výskytu druhu v příslušných nadmořských výškách uvedeny do relace se skutečnou situací v ČR, což zajišťuje hypsogramům lepší vypovídací hodnotu. Například hypsogram ještěrky obecné (s. 42) ukazuje neobyčejně plasticky, že tato ještěrka je po území ČR rozšířena až do nadmořské výšky 800 m téměř stejnoměrně. Také je třeba vyzdvihnout neobyčejnou pečlivost a mravenčí práci, kterou obě autorky věnovaly prověřování stovek chybných a nejistých dat, která se za ta léta objevila v nejrůznějších publikacích a databázích. Práce nadobyčej povedená i graficky, je opatřena desítkami kvalitních fotografií, které dokumentují jak živočichy samotné, tak i jejich prostředí.

V Česku je potvrzen výskyt třinácti druhů původních plazů a všechny je najdete v této knížce. Většina z nich je chráněna zákonem o ochraně přírody a krajiny. Sedm z nich je evropsky významných, uvedených v přílohách evropské Směrnice o stanovištích. I přesto velmi rychle z naší krajiny mizí. Atlas se také podrobně zabývá stále častěji se objevujícími nepůvodními druhy. Mezi ty, které mají potvrzený opakovaný výskyt na našem území, patří například želva nádherná nebo gekon turecký. A tak se domnívám, že pro všechny, kdo se zabývají ochranou biodiverzity, by se tento atlas měl stát důležitou pomůckou.

Mojmír Vlašín