Čtení na tyto dny

Řeky se ptám

kam zmizeli jelci
zpod splavu

Tam zatím dál
stéká čas
Olejové skvrny
se roztékají ve vrásky
a zpod břehů
uniká život

s vodou zbytečně
rozšvihanou vlasci rybářů
stárneš

Je to i moje vina

Kdy jsem naposled
učinil pokání

(Otakar Štěpánek) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Malá a velká divočina


Mojmír Vlašín, č. 4/2009, str. 2-3

Když kongres Spojených států vyhlašoval první národní park na světě (Yellowstonský, 1872), už desítky let existovaly na panství Buquoyů v jižních Čechách dvě přírodní rezervace: Žofínský prales a Hojná Voda (1838). Základní principy ochrany byly ale v obou případech porušeny. V Americe pro zábavu turistů např. začali přikrmovat medvědy a vlky, čímž zcela rozvrátili jejich životní cykly, v Čechách po polomu v Žofínském pralese popadané dřevo urychleně odvezli.

Americký přístup k ochraně rozsáhlé a svéprávné (velké) divočiny se od evropské ochrany na lidskou vůli odkázaných kousků (malé) divočiny zásadně liší. Podle amerického konceptu jsou chráněna lidskou činností nedotčená či málo dotčená přírodní území v řádu tisíců km², aniž by nutně bylo stanoveno, jak má příroda vypadat. V Evropě přichází člověk, aby usměrňoval přírodu v územích řádu desítek či stovek hektarů. Neustálými zásahy ji nutí, aby byla přírodnějšíhezčí, a pokud se vyvíjí jinak, považuje to div ne za katastrofu. Signifikantní je i to, kdo se o dodržování ochranného režimu stará. V Americe to byly původně speciální vojenské oddíly známé jako Rangers, u nás lesníci. Zatímco vojákům je v zásadě lhostejné, jak se území mění, a bez mrknutí oka jsou připraveni hlídat, lesníci jsou školeni les chránit, tj. ovlivňovat přírodní procesy, kdykoliv se zdá, že se neubírají správným směrem.

Velmi plasticky se to ukázalo na ochraně šumavského národního parku (NP). Byl vyhlášen po politických změnách v 90. letech minulého století a využilo se dvojí výjimečnosti. Území bylo po desítky let hraničním pásmem s velmi omezeným přístupem a vlastnické poměry byly zcela rozvráceny vystěhováním německého obyvatelstva a následným znárodněním. Díky tomu se po převratu naskytla historicky ojedinělá příležitost vymanit toto území z přímého každodenního vlivu člověka a alespoň v jádrových zónách ponechat přirozenému vývoji. Vytvořit i v samotném srdci Evropy kus velké divočiny. Bohužel se ale zmeškala šance předat ochranu armádě či policii, například červeným baretům, které po rozehnání demonstrace na Národní třídě neměly vlastně nic kloudného na práci. Místo toho vznikla Správa NP Šumava, od první chvíle zcela v rukách lesníků. Zpočátku se zdálo, že přece jen osvícení lesníci budou mít navrch a že koncept neregulované divočiny dostane zelenou. Nástupem inženýra Žlábka do vedení parku ovšem bylo obráceno kormidlo. První zóna, navržená zprvu velmi velkoryse, byla rozehnána do 135 samostatných malých kousků zcela obkroužených ochrannou rukou lesníků. Lesničtí typologové vyhledali ty nejechtovnější malé kousky přirozené divočiny, nejpravější původní porosty, které je třeba chránit jako oko v hlavě, a vše ostatní je třeba cílevědomě přeměňovat a zlepšovat. Do toho se vlomili starostové šumavských obcí, kteří ač původem náplavy odkudkoli, prohlásili se za nejpravější domorodce, srostlé se Šumavou pupeční šňůrou. Požadují přeměnu Šumavy v zábavní park pro turisty, přinášející peníze. - Nechceme mrtvé stromy, nechceme kůrovce - volají.

Po dalších dvou změnách ředitelů NP se do vedení dostal Ing. František Krejčí, který ač sám lesník, má celkem jasno, kam by park měl mířit. A tak v rozbouřených politických vodách vede plavidlo NP k velké, člověkem neovládané divočině, kde bude spolu žít kůrovec i smrk, srnec i rys, starosta i turista. Zda nenajede na mělčinu či skalisko, to nevím, ale za pokus to stojí. Šance mít ještě i u nás (středně) velkou divočinu stále žije. Zatímco v Americe koncept divočiny stojí a padá s medvědem a vlkem, u nás se to láme na lýkožroutu smrkovém vulgo kůrovci. Nech brouka žít, anebo boj na život a na smrt.

Česká ochrana přírody s evropskou tradicí ochrany malé divočiny má ovšem také svoje klady. Po staletí se zde v intenzivně osídlené krajině úspěšně chrání tu pěnovcové prameniště, tu skalní výchoz, tu malý mokřad či zbytek pralesa. To není nesmyslné příštipkaření, ale jiný, bezesporu smysluplný, koncept. Zde není nevhodné podnikat celou řadu tzv. managementových opatření, která mohou kompenzovat vlivy kulturního okolí nebo simulovat využívání v minulosti, jako byla pastva či sečení.

A tak si myslím, že u nás máme ideální možnost kombinovat ochranu velké divočiny s ochranou celé spousty malých divočinek. Nesmíme si to ale plést a zaměňovat. A je také nezbytné být konzistentní a neustále neotáčet to pověstné kormidlo. Vždyť jedno volební období, ba i jeden lidský věk je pro přírodu jenom okamžik.


RNDr. Mojmír Vlašín - zoolog a politik, Ekologický institut Veronica, mojmir.vlasin(zavináč)veronica.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu