Čtení na tyto dny

Na tom neulpí lež

Do vzduchu cválají
luční konící pod hřívami lipnic

Od sídlištních remízek
poržávají zrána na večer

Chtějí mne nosit
a nést chtějí se kudy jdu

Nemohu se jim vylhat
Dýhové dveře
- denně je odemykám a zamykám -
jsou pro ně pořád zarubaný les

Z pastuších tobolek
rozsutých
podél ulic stromů naproti
podráží tamaryšek

Hryzou rosná zubadélka - koníci

(Jindřich Zogata) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Prales a divočina


Dušan Šlosar, č. 4/2009, str. 5

jsou slova označující podle našeho povědomí jevy dávné, takřka prvotní. A přece je to jen zdání.

Prales je ve skutečnosti slovo moderní, které v 18. století ještě neexistovalo. Jak to je možné? Tak, že pralesy byly ve skutečnosti všechny dávné původní lesy, a proto je nebylo třeba zvlášť odlišovat. Teprve až začalo cílené lesní hospodaření, vznikl důvod ty původní lesy označit jako pralesy.

Divočina je slovo sice už staročeské, ale v těch dávných dobách označovalo něco jiného než dnes. Divočina mohlo být pojmenování nevázaných, rozpustilých lidí. Nový význam dostalo mnohem později. Přípona -ina začala sloužit k tvoření názvů krajinných jevů přitom, jak si naši předkové vlastnosti krajiny postupně uvědomovali. Nejstarší z nich byl samozřejmě název krajina, k němu přibyla končina, pak nížina, púščina, hustina, mělčina, rovina. Rozmach těch názvů přineslo devatenácté století, kdy si lidé uspořádávali vlastnosti zeměpisného prostředí: výšina, vysočina, pahorkatina, hornatina, holina, pevnina, oužlabina… A je příznačné, že dva nové zasadil Josef Kajetán Tyl do písně, kterou tenkrát složil: voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách… Ale slovo divočina dlouho označovalo hlavně divokou zvěř nebo maso z ní (zvěřinu). Označení krajiny tímto slovem je kupodivu až z konce 19. století.

Z toho je vidět, jak slova vznikají na základě lidského poznávání světa.

Dušan Šlosar

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu